Vzpomínkové romaneto

Kapitola IX.
Vypravěč poznává pravého kapitána i svou úlohu na lodi

Oči jsem otevřel do naprosté tmy. Hlava mě nebolela. Únava příjemně vyprchávala z unavených údů. Lůžko se se mnou lehce houpalo. Slyšel jsem pleskání vln. Cítil jsem se osvěžen a klidný. Vedle sebe jsem nahmatal svůj nůž. Zároveň jsem zjistil, že můj oděv je poničený, většina kapes utržených a podšívka vesty vypáraná. Peněženka chyběla, ale nějak mi to bylo jedno.
Vzduch páchl naftou a strojním olejem. Při pokusu posadit se jsem narazil hlavou na dřevěný strop a při jeho ohledání jsem zjistil, že je to poklop. Stačilo se vzepřít a byl jsem venku.
Byla temná noc bez hvězd i měsíce. Vzduch byl cítit rybinou a tlejícími vodními rostlinami. Břeh byl nedaleko. Dům se svítícími okny byla určitě krčma „U kotvy“. Po hladině se neslo opilé pozpěvování a dupání do rytmu. Všiml jsem si, že se s lodí pomalu vzdaluji. Palubu osvětlovala jen nazelenalá světýlka u kormidelního kola. Nikdo tam však nestál.
Z postavy, která se náhle vynořila mezi mnou a místem kormidelníka jsem proto viděl jen černou siluetu. Hlas bezpochyby patřil Silverovi, ale divné bylo, že se při jeho pohybu po palubě neozývalo ťukání dřevěné nohy. Prosmýkl se kolem mě mrštně jako kočka, jen lehce se mi otřel svým tělem o levý bok a tiše zabručel:
„Ti idioti si ani nevšimli, že jsme vypluli, Jime. Jen jsem odvázal loď a odstrčil bidlem. V těchto místech je proud. Až budeme ještě dál, nastartuju motor. Nedohoní nás.“
„Kam plujeme?“
„Ale no tak, Jime! Už jsme tu sami. Já vím kudy a jak plout. A ty víš, kam plout. Když mi řekneš polohu ostrova, bude informace kompletní. No?“
Něco mi říkalo, abych raději mlčel. Voda kolem lodi byla černá jako tuš a bůhví proč jsem byl přesvědčen, že šplouchání není jen od vln zčeřených větrem, ale i od pohybu hadovitých temně mastných těl tajemných nebezpečných tvorů z hlubin. Neměl jsem problém věřit tomu, že odtud, z městské přehrady doplujeme třeba do Tichého oceánu. Ale polohu ostrova jsem říci nechtěl.
Jakoby mimoděk jsem popošel ke kormidelnímu kolu a pevně uchopil jeho paprsky.
„Není už čas spustit motor?“ prohodil jsem k Silverovi a snažil se vzbudit dojem, že se plně zaměstnávám, sledováním světel mizející hospody na břehu.
„Skoro, Jime. Skoros to odhad přesně.“
Silverův hlas byl klidný. Ale to, že nechal svou žádost po souřadnicích ostrova bez odpovědi, mne varovalo, že něco chystá. Silver není chlap, který se nechá jen tak odbýt. Jeho pohyby, které jsem koutkem oka pozoroval však neprozrazovaly nic z jeho záměrů. Lhostejně si očima přeměřil prostor mezi námi, pak se odvrátil, takže se jeho profil ostře rýsoval proti světlé obloze nad potemnělým břehem. Skobovitý dravčí nos varoval, ale silné usměvavé rty a tučný podbradek mírnily energický až agresivní vzhled. Jen lesk očí nebylo pro něj snadné skrýt. Vytáhl dýmku a cpal do ní špetku tabáku přímo z kapsy. Zkoušel tah a sem tam odplivl.
„U toho kormidla ti to sluší, Jime. Zatraceně sluší, bych řek. Skoro…“ (troubel dýmky zabublala a pískla v proudu vtahovaného vzduchu) „… skoro jako kapitán. Nemáš sirky, Jime?“
Nečekal na odpověď a chrchlavě se zasmál: „Jo, ty nemáš sirky, protože ti nenechali ani kapsy, tak je to. Ale co jsem to chtěl?“ Jo, kapitán… to není jenom stát u kormidla za zádama stěnu kajuty… hergot, kde já ty sirky…“ hledal po kapsách kabátu. „Je dobře, že si kryješ záda, Jime, ale kapitán musí být na všechno připraven a vědět, kde co je. A to ty nevíš. Něco ti chybí, Jime.“
Vytáhl ruku z hluboké kapsy a něco držel.
„Tohle ti chybí. Chytej!“
Prudký švih jeho ruky ke mně. Instinktivně jsem couvl ke stěně kajuty a zároveň si sáhl k boku, kde měl být nůž. Nebyl tam ale tato drobná úklona k jedné straně mě zachránila. Vržený nůž, který mi měl přetnout krční tepnu se se zadrnčením zabodl do dřevěné stěny a připíchl mě jen za tenkou vrstvu okraje trapézového svalu a kůže. Prudká bolest dala mému pohybu rychlost. Nůž jsem vytrhl a setrvačností padl vpřed na kormidelní kolo. Silver, který se po mně hnal narazil na kolo roztočené mým pohybem. Paprsek ho tvrdě zasáhl do brady silou dobrého boxerského háku. Zavrávoral, couvl a s jakousi španělskou kletbou na rtech přepadl přes zábradlí. Místo hlasitého šplouchnutí se však ozval tupý dřevěný náraz následovaný dalšími kletbami. Od hladiny, z člunu, který tam mezitím připlul a na který Silver dopadl, se vytáhla na palubu postava neznámého muže. Lucerna s modrým stínidlem v jeho ruce vrhala světlo i do jeho tváře, ta však byla kryta černou škraboškou.
„Nechce udat souřadnice, pane,“ zněl rozzuřený hlas Silvera z člunu a už se jednonohý námořník dral opět na palubu.
„Běž spustit motor,“ řekl „škraboška“ přes rameno úsečně.
Silver ani necekl a hrnul se do podpalubí. Autorita vyzařující z muže v černé škrabošce (ostatně byl celý v černém, pochopitelně) byla nesmírná.
„Schovejte ten nůž, sire,“ řekl mi s úsměvem, „Ode mne vám žádné nebezpečí nehrozí.“
Rozpačitě jsem zastrčil nůž do pochvy u opasku.
„Pokud jde o souřadnice,“ pokračoval, „věřím, že nám je sdělíte, až to bude skutečně třeba. Nyní omluvte mého lodníka a přijměte pozvání na sklenku portského do mé kajuty. Jsem kapitán této lodi.“
Lehce se uklonil a jen malinko přizvedl třírohý klobouk. Následoval jsem ho. Cítil jsem teplou lepkavou stružku krve stékající z krku na hrudník a uvědomil jsem si, že kapitán neuvedl jméno své lodi. Ani svoje.
Za chvíli jsem už seděl v malé, ale útulné kajutě v kožené sesli a kapitán ve světle velké lampy přikládal obvaz na mou ránu.
„Pomohly by dva stehy,“ vzdychl a podával mi sklenku těžkého vína na zapití bolesti, „ Ale vy pane, již jste ve věku, kdy jizva zdobí a nikoli hyzdí. Nůž byl téměř nový, infekce se nemusíte obávat.“
„Mluvíte jako kniha. Lékařská kniha,“ pokusil jsem se o vtip, abych zakryl nutkání k bolestínskému pofňukávání.
„Jsem lékař,“ řekl kapitán s jakýmsi ledovým, podrážděným tónem.
„Tedy byl jsem, než jsem se stal kapitánem této lodi. Vlastně jsem byl taky spisovatelem,“ rozveselil se najednou, „asi proto mluvím, jak říkáte, jako kniha. Ačkoli můj styl vyprávění býval úplně jiný než váš. Svého času se v souvislosti se mnou mluvilo i o Nobelově ceně. Avšak v době, kdy jsem poprvé spatřil tuto loď, byla již po mé spisovatelské slávě veta.“
„Volil jste raději život lodníka než spisovatele? Třeba to nebyla špatná volba.“
„Za mě volili jiní, pane. Ostatně, ta loď se jmenovala Publika. Tehdy. A mé jméno je Ferdinand…“
Motor zaburácel tak silně, že jsem příjmení přeslechl a než si moje ucho zvyklo na hřmění dieslu, mluvil už kapitán o něčem jiném.
„…nábřeží Seiny. Ale dnes už vás nikdo nepraští veslem přes hlavu při nástupu do této lodi. Ostatně, dnes vyjíždíme výjimečně. Jsme podobni spíše zábavnímu výletnímu parníku než dopravnímu prostředku z jedné pevniny na druhou. Uvidíte sám. Cestující tu budou co nevidět.“
„My budeme mít cestující?“
Kapitán Ferdinand se na mě podíval jako na slabomyslného.
„Teď jsem to říkal,“ jeho hlas zněl vyčítavě.
„Kapitáne!“ z paluby zahřměl hlas starého Silvera.
„Aha. Už se blížíme k molu.“
Vyšli jsme na palubu. Asi padesát metrů od nás vybíhalo ze břehu zelenavě a blikotavě osvětlené molo. Snad pro to světlo… snad proto vznikla iluse, že pohyby většiny čekajících na molu jsou jaksi mátožné a jejich obrysy rozmazané. Ano, byla tma. Ovšem. Jiné postavy byly ale zřetelné, stály klidně a nerozmazaně, jako kterýkoli shluk lidí na zastávce městské dopravy. Takže se to nedalo vysvětlit jen špatným osvětlením.

„Budete stát u můstku,“ slyšel jsem kapitána a došlo mi, že je to rozkaz.
„Je na vás, koho pustíte a koho ne. Ale loď nesmí plout přetížena. Až se pokladna automaticky uzavře, nesmí přistoupit na palubu už ani noha. Jdu ke kormidlu“
Zůstal jsem sám. Loď téměř poskočila, když zabučela siréna. Davu na molu se zmocnilo vzrušení. Na pohled bylo zřejmé, že se tolik lidí na tak malou loď nevejde.
„Musíš být tvrdý, Jime!“
Teď jsem poskočil zase já. Strachem ze Silvera. Ale z něj se zatím stal zase ten dobromyslný strýc vonící rumem a tabákem. A můj nůž zůstal na svém místě, jak jsem si hned zkontroloval.
„Je hodně těch, co chtějí jet. Dali by za to cokoli. Ale není spravedlivé, aby jeli všichni. Proto je loď tak malá.“
„Ale proč já mám o tom rozhodovat?“
„Protože ty jsi nezaujatý, Jime. Protože ty nejsi jako oni. A oni jsou jako my.“
Zase jsem sebou cukl, když náhle pevně uchopil mou hlavu. Ale nechtěl mi zlámat vaz. Jen otočil můj obličej k blížícímu se molu.
„Podívej se, Jime. Oni nejsou všichni stejní. Nenech se klamat tím, jak vypadají. Každý chce jet tam, kde bude žít, i když už jeho život skončil. A ne všichni…“
„Silvere!“
Kapitánův hlas šlehl jako bič - Silver se hbitě přesunoval k přídi, kde zvedl kotouč lana a přelezl zábradlí. Odhadoval vzdálenost, aby pak jedním skokem přistál na molu u kamenného pacholíku. Loď doplouvala se ztichlým motorem. Proto Silver nemusel křičet a jen tak jakoby pro sebe si povídal:
„Dívej se srdcem i hlavou, Jime. Ze sebe dovnitř, do nich.“
Ničemu jsem nerozuměl. Loď přirazila bokem k molu. Silver ji připoutal lanem na přídi i na zádi. Můstek s hlasitým rachotem klesl a otevřel cestu z mola na palubu, kde jsem stál já a vedle mne železem pobitá truhla s širokou škvírou zející ve víku. Uvnitř truhly tma lačná naplnění. Dav se pohnul na můstek. Hemžící se nejasné i zřetelné obličeje s touhou smutnou, sveřepou, naléhavou i zuřivou; s touhou vstoupit na palubu. Opustit tento svět a být jinde. Existovat jinde, když už existence zde skončila.
Dobrá, ale podle čeho mám poznat, kdo ano a kdo ne? Každý ke mně natahoval ruku s mincí, bankovkou, ale i s různými drobnými předměty.
Cílem je Maria-Thereza, ostrov, který je nebo není podle toho, jak se k němu pluje. Ostrov, kolem kterého plul kapitán Nemo. Ostrov, který je i není. Který žije, ač není k nalezení. Kdo na ten ostrov patří? Ti, kteří s ním budou sdílet jeho způsob existence. Jsou to ti, které už zde nemůžeme nalézt a oni přesto jsou. To oni poplují s námi, oni na tom ostrově budou existovat.
První mince padla se stříbrným cinknutím na dno pokladny. A já jsem nechal kolem sebe proplout tvář, kterou jsem naposled viděl tak dávno, že vzpomínka na ni měla rozmazané obrysy. Tvář si s sebou nesla obláček mlhy, ze které zašeptala své „děkuji“ tak tiše, jako když vánek zaševelí kolem uší. Dávná vzpomínka na chvilku projasnila mlhu kolem kdysi tak známého obličeje, ale to už přistupovali další a další.
Ano. Třásl jsem se hrůzou z doteků studených prstů předávajících mi mince. Ano, lil se ze mne ledový pot. Ale zároveň jsem cítil, že jsem jediný, kdo na tomto místě může stát. A kdybych tu nestál já, kdoví, jak dlouho by tyto bytosti čekaly na svou vytouženou cestu. Na chvíli jsem se stal tím můstkem, který je vedl na loď a ještě neskutečně dále. Byl jsem jediný, kdo na tom mstě mohl v tu chvíli stát. A proto jsem tam stát musel.
Jo, ale nebylo to jenom takové… děsivé. Vevnitř mě hřál pocit, že jsem něco pochopil. Třeba i pozdě, ale ne později. A taky si nemyslete, že to byly nějaké mrtvoly nebo zombie. Prostě byste měli taky studené ruce jako oni, kdybyste tak dlouho čekali v noci u vody na loď. V takovém případě je asi jedno, jestli jste ještě naživu nebo už ne. A teplá noc to zrovna nebyla.
Taky jsem pohlédl rád do tváří jiného typu. Ti neplatili mincemi. Do pokladny vklouzla třeba stránka knihy, když na palubu vešel pravěký lovec se svým ochočeným, tygrem. Nebo sešit komiksu, když ve skafandru oděný vesmírný kapitán a jeho přítel šílený vědec nás poctili svou přítomností.
„Hvala“, poděkovali oba chorvatsky, neboť kdysi dávno mluvili na mě jen touto řečí z vzácného obrázkového časopisu přivezeného z Jugoslávie.
A lístkem do kina růžové barvy zaplatil statečný Osceola i kudrnáč z příběhu nepolapitelných mstitelů, o jehož příslušnosti k bolševikům jsem v době seznámení neměl ani potuchy a pohled do jeho unavených očí mi naznačil, že tuto politickou epizodu považuje i on za nedůležitou minulost.
Já vím, já vím. Nebudu pokračovat dál. Konkrétní vyjmenované osoby vám nemusejí nic říkat a princip jste už pochopili.
Bylo mi líto těch, co se na palubu nedostali, když byla truhla plná a můstek se sám o sobě zvedl. Místo výkřiku protestů dav na molu mlčel. Bylo to ještě horší než nadávky, ale sám jsem cítil, že loď je plná do posledního místečka.
„Dobrý, Jime,“ zasmál se Silver. To loď už sice trochu ztěžka, ale sebejistě plula po hladině přehrady. Světla hráze mizela za zádí.
Tam někde asi hodinu plavby před námi je hrad. To je klíč. Určitě. Cítím to.

Pokračování za týden.... 
Předchozí díly najdete zde