Obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít

Vzpomínám na večer, kdy mne poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná.

Večer jsem si šla jako pokaždé zakouřit do kuřárny. Celý den nestál za nic a moje poslední cigareta byla posledním spojením se světem těch venku. Můžu kouřit, tedy mi nic není. Jak je človíček ve své velikosti maličký. Došla jsem na kuřárny a posadila se na odřenou koženou lavici. Zapálila jsem si a zadívala se do okna. Venku lilo jak z konve a kapky stékaly po skle dolů.

A tam na mne poprvé dosáhla smrt. A mé ztotožnění se s nemocí. Dívala jsem se rozevřenýma očima na svůj odraz ve skle a uvědomila jsem si, jak vážné to se mnou je. Vždyť já můžu opravdu zemřít.

To vědomí mne dostihlo dřív jak slzy. Začala jsem brečet zároveň s tím uplakaným oknem. Obyčejná věc a jedna obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít. Ten večer mi otevřel oči a už se nikdy neopakoval. Smířila jsem se s rakovinou a uvědomila si, že musím začít bojovat o svůj život.

***

„Paní Kollertová, máte tu návštěvu!" vzbudilo mne volání sestřičky. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo tak jedno. Můj stav se rapidně zhoršoval. Spáleniny po ozařování byly rozsáhlé, kůže pálila jak čert. Ať jsem se mazala, jak chtěla, nic nepomáhalo a každé další ozařování stav zhoršovalo.

Přestala jsem jíst a návštěva kohokoliv mi jen zvyšovala utrpení.

Chtěla jsem spát a spát.

Ten den měla být velká vizita a rozhodnout o mé propustce domů. Abych pravdu řekla, tentokrát se mi nechtělo. Stejně celé tři dny proležím, navíc v zimě. Byl konec listopadu a já měla před sebou ještě deset ozařování.

„Dobrý den, tak jak se dnes máme?" ozval se hlas u dveří. Primář a několik lékařů i sester se přesunuli k mé posteli.

Odhrnula jsem už ze zvyku peřinu. Stejné věty, stejná slova. Propustka domů potvrzena.

Hlavou mi blesklo, proboha, co budu dělat v té zimě na vesnici a zavolala jsem na sestru.

„Sestřičko, já bych chtěla jet ale k mojí mamince, domů."

Nevím, co mne to napadlo a proč jsem nechtěla ke své rodině. Snad jsem se vrátila do dětství, kdy mi každou bolístku pofoukala právě moje maminka.

Sanita přijela ve stanovený čas a já poprvé po tak dlouhé době cítila uspokojení a radost z toho, že budu zase doma.

Doma!

Moje tělo ale bylo už na pokraji totálního vyčerpání a z třídenního pobytu, se stal pobyt dvoudenní. Celou noc jsem pobíhala z toalety na postel a k ránu mne už maminka nosila na svých zádech.

Nešlo to... nemohla jsem udělat krok.

K ránu jsme volali mého bratra, aby přistavil auto a já se doslova těšila na nemocniční pokoj. Nebála jsem se, co to se mnou je. Jen jsem měla utkvělou myšlenku: "Vrať se do nemocnice, tam ti pomůžou!"

***

Probrala jsem se tři neděle po odvozu do nemocnice. Pamatuji si jen, že jsem se převlékla a pak už tma.

Nic víc.

Tři týdny mi zmizely ze života.

Dvacet dnů oboustranného zápalu plic.

Vývod z močového měchýře.

Pět kilogramů dole.

„No konečně, jak se cítíte?" zahalekal doktor a přistoupil až ke mně.

„Vy jste nám dala co proto. Konečně doděláme to ozařování, co říkáte?" dodal.

Jen jsem kývla hlavou, v podstatě mi nic jiného nezbývalo. Připadalo mi, že jsem v nemocnici rok a přitom uplynuly tři měsíce.

Další týden ozařování, tentokrát už spojené s odvážením na vozíku. Nebyla jsem schopna chodit a prášky proti bolestem byly vysvobozením.

Blížily se vánoční svátky, pro jiné strašák při představě pobytu v nemocnici a mně samotné to bylo celkem jedno. Skoro všechny pacienty propustili domů, zůstala jsem já a jedna paní, která na tom byla moc zle. A ještě někdo tam se mnou byl. Moje maminka!

Domluvily jsme se se sestrou na jejím přespání na Štědrý den přímo na mém pokoji. Ten, kdo to nezažil, nedokáže pochopit, jak moc to pro nás znamená. Do pozdní noci jsme si povídaly a samozřejmě pobrečely. Vzpomínka na moje první Vánoce bez dětí byla srdcervoucí, jen díky mé mamince jsem dokázala přestát celý den i noc celkem v klidu. Svátky utekly jak voda a blížil se Silvestr a Nový rok. Pořád jsem se podrobovala ozařování, pořád jsem nemohla chodit.

A pak přišel další zvrat. To, co mi se mi objevilo mezi třísly a v okolí přirození, mne dost vyděsilo a nebyla jsem sama.

Celá kůže rudá až černá.

Nebyl to hezký pohled nejen pro mne, ale i pro primáře oddělení.

„Okamžitě přestat s ozařováním a paní pusťte domů!"

Jeho pohled zabíjel ostatní přítomné na pokoji, zejména sestry se dívaly vyděšeně.

Nemohla jsem se pohnout.

Nemohla jsem nic.

Ta bolest byla úporná a noci jsem trávila v slzách. Ale mlčky, potichu, neměla jsem ani sílu říct, jak moc mne to bolí. Mozek přestával přijímat signál rozumu. Tiše jsem trpěla a chtěla jen, abych to měla všechno za sebou. Dávky Tramalu byly nedostačující, buď jsem spala nebo brečela.

Blížil se snad můj konec?

Pokračování...  DÍL 10.