Iveta Kollertová: Já vím, mamčo, já vím!
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Dětský smích, notující s maminčinou rukou, vybrnkávající jednoduchou melodii na stařičkém pianinu. Malá holčička sedí na malé židličce a opakuje slova známé dětské písničky. Seskakuje a točí se kolem dokola. Šťastný smích, rozzářená očka, copánky sepnuté gumičkou s beruškou. "Ještě, ještě," zatleská a povytáhne si punčocháčky. Poklidné odpoledne vystřídá tichý, ztemnělý večer. "Mamíí, vyprávěj.. " Obě usedají přitulené k sobě na gauč, maminka se natáhne k lampičce a holčička znovu poprosí: "Nerozvěcej, prosím..." Tma zvolna sedá před okna a vzdálené vycházející hvězdičky se přidají k tichu, panujícímu kolem nich.  ... Malá vzpomínka se mi před očima promítla jak starý černobílý film. Uběhlo dalších čtyřicet let od doby hrající si holčičky, která neměla ani tušení, že se jednou setká s těžkou nemocí a místo běhaní po mezi se smíří se životem ve čtyřech stěnách jednoho maličkého pokoje. Na nemoc si člověk zvyknout může, ale na co si nezvykne nikdy, je pocit vyjmutí ze života. Z toho všeho, co se děje na ulicích, co je pro zdravé samozřejmostí. Na ztrátu přátel, kteří selhali neznalostí našich duší. Strach z neznámého, odlišného života nemocných lidí. Jsem invalida, jsem ležák, jsem nepoužitelná pro život, ale je to tak doopravdy? Na těchto stránkách, na Pozitivních novinách se ke mně obrátili lidé tváří, nikoliv zády a natáhli pomyslné ruce, aby mne zvedly a postavily na nohy. Jsem, jaká jsem, tvářička, hezké tělo možná umožní lepší práci nebo partnera, ale je to opravdu tak důležité? Kde je cit? Kde je soucit? Je vás tu tolik, co mi den co den zpříjemňujete vstávání, provázíte mne den co den mým životem a veškeré mé zážitky patří i vám všem. Mé pravé poděkování bude zahrnuto do poslední kapitoly z mé knížky Svlečená donaha, kam právem patří, teď mám srdce naplněné vděčností a pocitem svobody. Václave Židku, příteli mi drahý, děkuji za možnost psát a povídat si se všemi nadmíru pozitivními čtenáři našich, ano našich Pozitivních novin. Pavlíku Loužecký, klobouk dolů před odvahou a energií, se kterou tvoříš tento div světa i internetu, Olinko Wister, já beze slov smekám před tvým prvním krokem za mou první možností se koly vozíku dotknout cest, Blaničko Kubešová, má sestřenko a duše otevřená, jež mi dodáváš sílu psát dál a svými dopisy mne hladíš, Evičko Rydrychová, tvoje ilustrace jsou mi fantazií probouzející pohádkou, nesmírně si tvého umění vážím, Petruško Haasová, kolik fantastického optimismu cítím z tvých telefonních rozhovorů, jsem šťastný člověk, že mám čest tě znát, Jituško Stošická, každý email, který se objeví v mé schránce mne naburcuje a povzbudí k dalším pokusům o poezii, Jitko Dolejšová, vašimi články i fotografiemi i v noci listuji jak v bibli a nejednou mi byly inspirací pro psaní, Ivane Kolaříku, tvoje psaní mi dodává tolik potřebný optimismus a vyvolává úsměv na tváři, Pavle Pávku, moc děkuji za každý nový článek, který se objeví na titulce Pozitivních novin, vím, jsem trochu lajdák na odepisování emailů, ale věř mi, napravím to. Je vás tu tolik, nechci na nikoho zapomenout, proto můj vděk i poděkování všem, kdo do novin přispívají. Všichni mi dáváte pocit jedinečnosti, poučení, pohlazení a štěstí. Následující řádky patří všem těm lidem, kteří mi fandí a drželi mi celou dobu všechny palce. Z bezmocné a nepohyblivé osůbky jste učinili nejšťastnějšího človíčka pod sluncem. … Sedím vedle lavičky, obroušené léty, prosezené důchodci i omladinou. Sedím a dívám se před sebe. Nad hlavou večerní oblohu, před sebou osvětlené pokoje bytů. Nikdo si nedovede představit moje pocity, nic, co se mi honí hlavou, žádná modlitba upřímnější než ta moje. ... Slovíčko žít nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen jméno podstatné. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze právě z klece vypuštěný pták? Možná ho venku uklovají silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci jsou rázem zapomenuty. Za zády mi šumí lesík, praskají spadané větvičky a občas mne osvítí projíždějící auto. Dívám se na chvějící se listí, už můžu... už si ho nemusím jen představovat. Stíny se prodlužují, lampa poblikává jak kamarádka z dětství. Kolik je pět let? Jakou hodnotu má jeden lidský život? V srdci se mi nahromadilo tolik citu, chtělo by se mi křičet. Zatím sedím na vozíku a mlčím. Nemám co říct, všechno se mi ukládá do podvědomí, rachocení kamínků na cestě, křik dětí, bouchnutí dveří průvanem. Miluji to tu. Miluji život, miluji pohled na dům, kde jsem se narodila. V duchu se vidím, jak běžím po schodech, jak utíkám před kluky, jak plačíc vcházím do bytu a někdo tam chybí. Teprve dnes jsem si uvědomila, že mi opravdu začíná jiný život. Nemusím snít, já už to prožívám, každou vteřinu, každou minutu... Po špičkách se ke mně přiblížilo štěstí a já místo ovací pláču. Pláču tiše, hruď se mi zvedá a v krku mám knedlík. Dcera mne drží za ruku: "Já vím, mamčo, já vím." Dívá se jinam, aby mne snad nepřivedla do rozpaků nebo abych neviděla i její slzy. Ještě jednou projedu očima okolí. Ztrácí se ve tmě. Teprve teď jsem vykročila za svobodou a za štěstím... utřu si slzy do rukávu, popotáhnu a zavelím: "Už je zima, pojedeme... domů!" |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2008.
