Iveta Kollertová: Návrat domů
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Svlečená do naha (10) |
| NÁVRAT DOMŮ Odpoledne za mnou přišel ještě jednou doktor z oddělení domluvit se na návratu zpátky do nemocnice. Dnes už vím, že s tím moc nepočítali. Prášky dělaly své, všechno kolem sebe jsem vnímala jak zpomalený film. Jen hlavní roli jsem měla já. Odnesli mne do sanity a já mířila domů. K mojí mámě domů. Neměla jsem na to vracet se za dětmi. Do bývalé garáže s plísní na zdech. První dny jsem prý prospala, nevím. Nepamatuji si ani příjezd a první záblesky vědomí jsou až třetí, čtvrtý den, kdy mi maminka lžičkou dávala jíst jakousi polévku. „Ivko, musíš, ještě jednu lžíci. Zkus to, no tak." Její hlas byl tak uklidňující a zároveň naléhavý. Pomalu, pomaloučku mne dávala dohromady. Každodenní vaření řepíku a následné omývání všech spálenin. Dole jsem měla všechno jako v ohni a pomalu se tam tvořil obrovský strup. Zasažena byla stydká kost, přes pohlavní orgány, zadek. Neskutečné, nepředstavitelné. Mytí bolelo moc, jen pouhý pohyb kvůli vylití pytlíku z vývodu mne vyčerpalo na půl dne. „Ivko, zkus se otočit na bok! Ivko, procvičuj nohy! Ivko, dojez tu omáčku!" Nenechala mne chvilku v klidu. Samozřejmě byly i dny, kdy jsem se totálně složila. Vzpomínám na jeden večer. V pokoji je sychravo, přestože topí. Mráz po zádech a pot na čele. Je to strach! Neuvidím ani maminku (ta bude jistě plakat), neuvidím děti, jak rostou a dospívají. Tak se bojím... Rozpláču se... Znovu se rozpláču, ale to už je jen poslední úlevný pláč. Musím to zvládnout už kvůli ní. *** Posadila jsem se na posteli a maminka mi podala ruku. „Tak to zkus, budu tě držet, dodala a druhou ruku mi podepřela záda. Vstala jsem. Stála jsem na svých nohách. Po dlouhých dvou měsících jsem cítila pod nohama podlahu. Zavalila mne hrdost a pýcha. Dokázala jsem to. Udělala jsem první nejistý krok.. a další.. a další. Ušla jsem dva metry ke křeslu a pro mne to bylo obrovské vítězství. „Mami, já chodím," usmívaly jsme se na sebe, obě dojaté k slzám. „No vidíš, ale nepřeháněj to. Zase to zkusíš večer," dodala. Od toho dne jsem vstávala pravidelně, jen ten vývod z močového měchýře překážel, ale to nebylo důležité. Dali mne domů umřít (jak mi řekla maminka v slabé chvilce) a já si nejen vyléčila kůži, ale chodím. Vážně, chodím! Rekonvalescence uběhla a zase se blížil den nástupu do nemocnice. Posledních pět ozařování. To snad zvládnu, říkala jsem si, ale při představě, že se vracím, mne polévalo horko i zima zároveň. Co mi asi řeknou, jak mne přivítají? Nepočítali se mnou. Den D nadešel a já zase seděla v sanitce a odváželi mne do stejné nemocnice, z jaké mne před měsícem propustili. Stejné sestry, nevěřícné pohledy. Dostala jsem pokoj číslo deset a do pěti minut byl u mne doktor, ten můj. „Paní Kollertová, to snad není možné! Kde se tu berete?" V podstatě mi dal sám najevo, že nevěřil v můj návrat. "To koukáte, co?" spustila jsem vesele. Spustila jsem nohy z postele a udělala pár kroků k němu. „Vy chodíte?" kroutil hlavou, na tváři úsměv. Zahlédl hadičku, čouhající mi zpod košile. „Ten vývod vám sestřička vyndá, už ho nepotřebujete, jak vidím," dodal a odešel, stále kroutě hlavou. A tady se přece jen pozastavím ve vzpomínkách. *** Pan doktor! Můj lékař, který mi byl přidělen osudem a primářem. Moc mne mrzí, že mi už jméno vypadlo z paměti, ale vzpomínám na něj jako na vysokého, statného muže, který mi řekl poprvé, jak na tom doopravdy jsem. Tenkrát se ani neusmál, jeho výraz byl nadmíru vážný a já se ho svým způsobem bála. Postupem času jsme se, jak jinak, sblížili. Tato nemoc dělá z lékařů kamarády a ze sester příbuzné. Jste před nimi obnaženi na kost a to platí někdy doslova. Znají a tolerují vaše nálady i prosby. Ne každý byl milý, ale s tímto konkrétním lékařem byl vztah usměvavý a vstřícný. Při mých prvních pokusem o znovu rozchození nohou byl odměňován jeho úsměvem a slovy chvály. Byla jsem hrdá, chtěla jsem být chválena. Chtěla jsem být přesvědčována, že moje snaha není nadarmo a že mile překvapuji. Nebyl jediný, kdo mi utkvěl v paměti. Obětavost zdejší sestřičky pro všechno – sanitářky je nepopsatelná. Nikdy jsem ji neviděla zamračenou a smutnou. Klobouk dolů před takovými lidmi. Přece jen nám dělají ten pobyt v nemocnici o dost lehčí. *** Já sama jsem měla navíc nádherný pocit hrdosti a vděčnosti k mojí mamince. Nebýt jí, nebyla bych. Dveře se znovu otevřely a sestřička si nesla tácek s věcmi na vyjmutí vývodu. Konečně se toho zbavím. „Tak se položte, jdeme na to. To jste nám udělala radost." Sestra zkušeně a bezbolestně udělala potřebné kroky a ta úleva byla neskutečná. „Asi vám to bude dělat trochu problémy, měla jste to tam dost dlouho," dodala a nechala mne samotnou. Tentokrát byla samota příjemná. Ležela jsem na posteli a dívala se na strop. Už jen týden a je po všem. Přežila jsem to! To jsem ale netušila, že to nejhorší teprve přijde. |
| O naší autorce se více dovíte: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi... |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová http://evussa.wz.cz/index.html |
| UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ |
| POKOŘENÁ SKÁLA
Jsem všude dík své fantazii, co se mi v hlavě vytvoří. Myšlenky, psané v poezii, před níž se obyčejnost pokoří. Jsem všechno a nejsem nic, smršť citů i hrstka emocí a tak bych chtěla někdy víc. Být sluncem, co svítí za noci... A vzdálené se zdá tak blízké, zářivá hvězda příštích dnů a tma, při které noc si tiskne obrázky budoucích snů. Jsem zrnko všeho života, ve startu i v cílové pásce. Jsem štěstí, které klokotá v člověku, co snad žije v lásce. Jsem poražená v cizí bezmoci, v prostotě duší těch lidí, co vymění dny za noci, co se za pomoc vlastně stydí. Však odměním tě smíchem, ty nezůstaneš v samotě. Jsem hlukem, jsem i tichem, jsem prostě ve tvém životě. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jan Krůta |
 |
Milan Markovič |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Helena Štáchová |