LESY PROSÍ
Milý člověče! - Jsem dárcem tepla v tvém krbu za chladných zimních nocí a dárcem chládku v žáru letního slunce. - Dal jsem trámoví tvému domu a desku tvému stolu. Ze mne je kolébka, lože, na kterém spáváš i víko tvé rakve. - Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb. - Jsem domov ptactva a zvěře. - Nepustoš a nenič mne! - Nenos sem odpadky! ...
Foto: Milena Horáčková
A já bych se přidala s vlastní soukromou prosbou. První poznání lesních zákoutí nastalo v dobách prvních krůčků. Můj tatínek byl obdivovatel vzrostlých stromů i malých pichlavých keříků. Brával mne do lesa, poctivě ze mě odmotával ostružiní a utíral slzičky malého děvčátka, které pohledem do výšky, do korun stromů, zapomínalo, jaké nástrahy na ní číhají dole. Praskání větviček nás provázelo na dlouhých toulkách, při výstupech na kopce okolních hvozdů. Prsty, lepivé od smůly, jehličí či lístky ve vlasech. Usedali jsme na stařičkém ztrouchnivělém pařezu, ukrytém pod bukem, s výhledem na obří mraveniště. Pozorovala jsem ten drobný, ale čilý život a čas se zastavil. "Podívej," upozornil mne táta na malou černou veverku. Vzácnost, kde se tu jen vzala. Pamatuji jen ty zrzavé, co obíhaly kmen kolem dokola, do závratných výšek. Jen lehké zachvění listů nám ukázalo cestu, kudy se veverka vydala, snad k mláďatům. Ta dávná doba mi připomněla, jak byly lesy čisté. Pravda, sem tam odhozený papír se našel, ale konzerva a igelitová taška málokdy.
Dětský bunkr nás vítal v místech, kde jsme nečekali ani živáčka. Úplnou náhodou jsem rozhrnula naskládané větve pokryté drnem. Uvnitř stály pařezy místo židlí, stolek, spojený z několika větších klád, vratký jak sádrová panenka. Po zemi se válely placaté kameny a šišky. Všechno to vonělo dřevem i vlhkostí. V rohu se k sobě tulily výrobky z darů lesa. Samorosty, domek ze slepených klacíků i mechu, polámaný hrad ze sirek i zvířátka z kaštanů a žaludů. Bylo tam zvláštně... děravým stropem, umně postaveným z dalších větví, klád i kapradí, sem občas zasvítily paprsky slunce, ptáci chvílemi utichali, jindy trylkovali své písničky o radosti ze života i volnosti. Kdo chtěl, rozuměl všemu, co se lesem neslo po hvozdech, zaprášených cestách i malebných zákoutích.
Prosím, pojďme vrátit lesům krásu a čistotu.
Proč kopat do muchomůrky, když nemáme zrovna štěstí na hříbek? Proč vyřezávat iniciály do kůry, když nám byl dán dar řeči?
Copak se les - ty naše společné zelené plíce mohou bránit? |