AKCE MATRACE

Další měsíce uplynuly jak voda v potoce a mou náplní celého dne bylo zírání do počítače a psaní různých básniček, článků a emailů přátelům, které jsem získala pomocí toho krásného internetového světa. Nevím, jaká náhoda mne zavedla na stránky jedné soutěže, ale pamatuji si, jak mne upoutal veliký nápis Peprnet a fotografie moderátora Slávka Boury v titulku.
Prošla jsem všechny možné stránky, ale tahle mi padla do oka a já se kliknutím na registraci objevila v neznámém světě, kde jsem měla svůj redakční stolek a možnost si psát, o čem jsem jen chtěla.
Parta lidí, píšící na tomto portálu, mi dala něco, o čem se prostě zmínit musím. Patří to k mému tak zvláštnímu životu a usnadnilo mi to život po všech stránkách.

Moje nepohyblivost a čtyřleté ležení na míse způsobovaly, že jsem měla neustálé proleženiny.
Pleny a podložky nestačily, bylo jich málo a navíc, věčně mokrá záda i postel byla každodenním problémem.
Přemýšlela jsem, jak si udělat co největší pohodlí a hlavou mi bleskl nápad.
Matrace s otvorem na mísu.
Nápad by byl, ale co s tím?
Rozjela jsem dlouhotrvající mašinérii kolem hledání výrobce, a ačkoliv jsem obeslala podniků několik, ozval se mi pouze jeden, který byl ochoten mi onu matraci zkušebně vyrobit.
A nastal další problém.
Finance.
Matrace měla stát kolem sedmi tisíc a můj maličký důchod mi stačil tak akorát na nájem a něco k jídlu. Se smutkem na duši jsem musela do onoho podniku napsat, že s lítostí musím odmítnout. Prostě jsem na to neměla.
V té době, kdy jsem se smířila s myšlenkou, že budu na míse dalších X měsíců, jsem napsala článek o sobě a mé nemoci právě na stránky portálu Peprnet.
Co následovalo potom, mne dokonale odzbrojilo.
Zcela spontánní reakce všech lidí, kteří byli na portálu registrovaní a vyhlášení finanční pomoci na mou matraci.
Jedna ze zdejších žen dostala nápad, druhá vyhlásila sbírku, zapůjčila nebo zřídila konto a následná částka přesahovala zmiňovaných sedm tisíc korun. Byl to šok.
Matrace byla objednána, onou ženou zaplacena a doručena na mou adresu.
Po tak dlouhé době jsem ležela jako člověk.
Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo všechno poslal, chtěla bych jim sama potřást rukou a poděkovat.
Bohužel, většina zúčastněných chtěla zůstat v anonymitě.
Nedovedou si ani představit, jak veliký dar mi dali.
A ať mi nikdo neříká, že jsou lidé neteční. Ne, není to pravda.
A pro ležícího, bezmocného člověka, který dny i noci tráví ve vlastních výkalech, takové gesto znamená moc, proto sem zmínka o tomto skutku právem patří.
Jsou a navždy budou součástí mého nejednoduchého života.

                 

Pravda, najdou se i tací, co se takových jako jsem já chytnou jak klíště a snaží se nás vycucnout. Anonymní internet přitahuje i lidi, kteří se na vás usmívají a pěkně zezadu vrazí kudlu do zad. Ale na takové taky jednou dojde a já věřím, že žádný špatný čin nezůstane nepotrestán.
Žena, které jsou tyto řádky směřovány, ví a pozná se. Vkročila mi do života jako anděl a zachovala se jako ďábel. Její podlý čin i zneužití mého příběhu pro vlastní obohacení a ještě trestuhodnější následné pronásledování mé osoby jí z těchto stránek nikdo nevymaže.
„Však ty se poznáváš. Odpouštím ti, nejsem mstivá, jen ti přeji, aby ses v životě nikdy s hyenismem setkat nemusela.“
...

POKRAČOVÁNÍ ... DÍL 23.