| Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.
Václav R. Židek
šéfredaktor |
| Svlečená do naha (15) |
| PODKOVIČKA PRO ŠTĚSTÍ
Příjem na oddělení gynekologie byl úlevou, ani povážlivé pokyvování lékaře mne neupozornilo na následující dny.
Prvním výstražným signálem mi mělo být umístění na samotku – samostatný pokoj s vlastní sprchou i toaletou. Ležela jsem na pokoji, sestřička mi chodila třikrát denně mazat otevřenou ránu v tříslech. Občas jsem si chodila zakouřit dolů do přízemí, ale tyhle moje vycházky se postupně prodlužovaly.
Nemohla jsem.
Bolest se zvyšovala a nakonec jsem čekala jak na smilování na návštěvu svých blízkých, aby mne odvezli na vozíku.
Otvor se zvětšoval.
Měla jsem pocit, že se ve mně všechno rozpadá. Tehdy jsem si vážně myslela, že to je konec.
Maminka plakala při každé návštěvě a já s úlevou s ní.
Jednoho dne mi přinesla dárek.
Podkovičku, která se prodávala jako ozdoba nastávajících vánočních svátků.
„Ivko, to máš pro štěstí. Něco mi říkalo, abych ti ji koupila,“ dodala a vložila mi ji do rukou.
Mám jí uschovanou pořád
Vizity se stávaly jediným zpestřením dne a já s úžasem sledovala, jak se moje nohy tak divně kroutí. Kolena zešpičatěla a já nohy prostě  nenatáhla. Nikdo se nad tím nepozastavil, dokonce jsem dostala jeden polštář navíc, abych si kolena mohla podložit. Bolely mne šlachy, bolelo mne všechno. Nevím, kdy jsem dostala první náplast na bolesti, řekla bych tak týden před propuštěním. Měla jsem ji měnit jednou za tři dny a já už druhý den prosila lékaře, aby mi, proboha, dal něco navíc. Brečela jsem na pokoji bolestí a modlila se, aby se dveře otevřely. Nejednou jsem posílala dceru, aby zašla za sestřičkou a něco mi píchla. Měla jsem smůlu, sestřička přišla, ale po hodinové bolesti, provázené nepřetržitým pláčem.
„No co, nemám jen vás. Přece to tak nebolí,“ byla její slova, když konečně dorazila s injekcí.
Nenáviděla jsem ji. V ten moment jsem ji proklínala, nemohla vědět, kolik a jaká bolest se ve mně odehrává.
Dnes už jsem jí odpustila, naštěstí byla výjimkou mezi ostatním nemocničním personálem.
Můj ošetřující pan doktor Krhounek byl milý, starostlivý a vstřícný. Zřejmě si mne pamatoval z doby, kdy mi poprvé oznámil mou diagnózu. To on mne poslal na ozařování a byl to i on, kdo mi nelhal a řekl do očí, jak to se mnou vypadá. Takových lidí si vážím, jen si nemyslím, že je třeba říkat pravdu za každou cenu. Setkala jsem se s mnoha pacienty, kteří chtěli být klamáni. Ne každý unese pravdu, zejména starší lidé.
„Dodatečně děkuji, pane doktore Krhounku, byl jste lékař, který dělá své povolání lidsky a s láskou.“
Ráno, v den propuštění, ke mně při vizitě pan doktor přišel a oznámil mi, že se s mým stavem nedá už nic dělat. Mohl mi pouze napsat prášky na bolesti, ale tím je veškerá moje léčba vyčerpána.
Měla jsem pocit, jako když jsou dny sečteny.
Dostala jsem recepty na náplasti, morfin a propouštěcí papíry.
Další etapa byla dokončena.
Psal se listopad 2003 a pro mne to byla poslední éra nemocničního pobytu vůbec.
Začal můj poslední boj se smrtí.
Pokračování... DÍL 16.
|
| O naší autorce se více dovíte: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi... |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html |
| UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ |
| MOŽNÁ SE SEJDEME
Možná se sejdeme,
kdopak to ví?
Pohárek radosti všem napoví,
jak někdy vzdálená bývá ta láska,
co dálky přiblíží,
co duši laská.
Možná se sejdeme, čas se už blíží, pocity vzájemné srdce přiblíží. Ta dálka neleká, dotknutí líce, já hvězda na nebi, ty zář měsíce. Možná se sejdeme, dotyky dlaní, kousíček od sebe, noc a svítání. Paprsek sluníčka, co hladí květ, růžička červená provoní svět. Možná se sejdeme na jednom místě, své prsty sepneme v modlitbě čisté. Ať už nám na zemi zní symfonie lásky i souznění, ať se líp žije. Možná se sejdeme, čas rychle kvapí, pohledy do očí za srdce lapí. Možná se sejdeme a bez rozpaků vstříc všemu osudu, blíže zázraku. Možná se sejdeme na jednom místě, své prsty sepneme v modlitbě čisté. Ať už nám na zemi zní symfonie, láska a souznění v každém z nás žije
Foto © Michael Židek |
