TAK ŠLÁPNI NA PLYN

Možná by se zdálo, že vše, co se událo, je vyprávění několika příběhů najednou.
Každý den byl jiný a každé probuzení bolestnější nebo nadějnější.
Zpráva o Karlově smrti mne jen utvrdila v tom, co jsem měla udělat už dávno. Opustit manžela, který svět rozdělil na plnou či prázdnou láhev a začít znovu.
Ale jak a kde?
Život je tak zvláštní a přináší překvapení za překvapením.
Karel odešel a přitom na druhé straně roste a sílí nový život v podobě nenarozeného budoucího chlapečka, který ponese stejné jméno.

Vzpomínka na narození mého vnoučka Kájíka je také jediným světlým okamžikem těch měsíců.
Nenarodil se na moje narozeniny, jak jsem tajně doufala, ale o týden později, přesněji 23. 6. 2005.
Den, kdy jsem ho poprvé uviděla, mi ještě dnes vhání slzy do očí.
Jana přijela po propuštění z porodnice před vrata a já už měla nachystané zrcátko, kterým jsem mohla sledovat, co se děje tam venku, na dvorku a v okolí. Celá rodinka vystoupila z auta a já viděla uzlíček, schoulený v náručí. Přicházeli k domku.
Dveře od pokoje se otevřely a rodinka vešla dovnitř.
„Mamčo, tak tady máš svého vnoučka!“ řekla Jana a vložila mi do náruče maličké stvoření v zavinovačce.
Ucítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Mlčky jsem si prohlížela ten dýchající uzlíček štěstí.
„Tak jsem se tě dočkala, maličký,“ zašeptala jsem a rozplakala se. Dojetí mne ovládlo a já si prohlížela ty maličké ručky, tvářičku, nosík. Byl tak krásný, náš, můj. Hledala jsem v něm svoje rysy a šeptala tichou modlitbičku.
„Vítej, mrňousku, já jsem tvoje babička, víš?“
Držela jsem Kájíka, pohupovala ho v náručí a s očima rozzářenýma jsem pohlédla na dceru.
I v jejích očích se zrcadlily slzy dojetí.
Tu nádhernou vzpomínku nikdy nevymažu ze své paměti a o to víc se ve mně probudila ta touha žít. Vidět malého vyrůstat, hrát si, zažít s ním všechno, co si snad přeje každá „čerstvá“ babička.

              

Musela jsem ale začít jinak a znovu.
Rozhodla jsem se.
Napsala jsem žádost o rozvod a dala inzeráty ohledně nového bytu. Jarda se absolutně nestaral, co s námi bude. Každý den nastupoval svou denní pouť za pivem a nešetřil ponižováním ani nadávkami.
Jediné, co ho zajímalo, bylo, jestli náhodou neumřu, že by mu prý aspoň přiklepli vdovský důchod.
Ne, nedalo se takhle žít, a ačkoliv jsem ho pořád měla ráda, nemohla jsem s ním zůstat.
Děti nalepily spousty lístečků, shánějících podnájem. Ale buď to bylo moc drahé nebo chtěli nájemné půl roku dopředu. Byla jsem bezradná a nešťastná. Lhůta na stěhování se blížila. Kdybych chodila, bylo by to jiné, ale takhle…

Až přišla nabídka.
Bydlení bez smlouvy, zaplacení dvou nájmů najednou, dva pokoje.
Rozhodla jsem se hned, obzvláště, když to bydlení bylo ve stejném domě, ve kterém žila i moje maminka s dcerou. Jen mne rmoutila jedna věc. Mirča se mnou jít nechtěl, měl přítelkyni s vlastním bytem a chtěl žít s ní. Chápala jsem ho, po těch mizerných letech chtěl prostě začít sám a jinak.
Nastal den stěhování.
Vůbec jsem netušila, jak všechno zvládnu.
Celá rodina to tajila před Jardou, hlavně místo, kam se odstěhuji. Abych pravdu řekla, bylo mu všechno jedno. Možná si byl jistý, že ho neopustím, ale následující dny mu ukázaly, že mne nedokázal zlomit natolik, abych se s ním svezla na úplné dno.
Hned ráno, když manžel odešel na svou obvyklou obchůzku po místních obchodech, se děti vrhly na balení. Něco jsme už měli nachystáno, zbytek byl hotov do dvou hodin. Stěhovák přijel na čas. Copak věci, krabice a nábytek, nebylo toho zas tak mnoho, dvě postele, nezbytná televize, nějaká skříňka a gauč.
Ale co já!
Od poslední návštěvy nemocnice se toho tolik stalo, odpadlo, rozpadlo. Neměla jsem ani ponětí, jak mne donesou do auta. Mirča mi k sobě svázal neovladatelné nohy a celé mé tělo zabalil jak larvičku do deky. Vlastně mi koukala jen hlava. Vzal mne opatrně do náruče a vynesl po třech letech ven.
„Tak se rozluč, mami,“ dodal a já začala polykat slzy. Přece jen převládaly ty hezčí vzpomínky. Jak se to všechno změnilo od naší první návštěvy na tomto dvorku. Jak jsem se změnila já. Dívala jsem se na ty lesy naproti domku a věděla jsem, že se sem už nikdy nevrátím. V duchu mi proběhly naše večery s táborákem, zpívání s kytarou, lesní zátiší i vodní plocha, rozčeřená mlsnou rybkou. Bílý domeček už bude patřit do minulosti. Už nikdy nevyjdu na zápraží a nepohlédnu na zalesněné hory před sebou, nikdy na mne nezamávají křídla rogalistů, plachtících vzduchem, nikdy nepohladím hebkou srst právě narozených králíčků, nikdy si neutrhnu vlastnoručně zasazenou a vypiplanou růži.. nikdy.. nikdy.
Ani jsem netušila, jak moc jsem si tohle místo zamilovala.
Ztratila jsem další domov.
Byla ze mne troska, svázaná do ruličky. Byla jsem sama, i když mne objímaly silné ruce mého, již dospělého, syna.
„To bude dobrý, mami! Máš nás,“ dodal Mirča a přistoupil k autu.
Pomaloučku mne naložil, podložil hlavu polštářem a přikryl další dekou.
„Tak jedeme.. za lepším, uvidíš.“
Utřela jsem si oči a usmála se na něj do zpětného zrcátka.
„Tak jeď, ať to máme za sebou. A šlápni na plyn,“ dodala jsem, vstříc novému, snad lepšímu a klidnějšímu životu.
Snad…
…

POKRAČOVÁNÍ....  DÍL 20.