Polámal se mraveneček, ví to celá obora...

Pokoj č. 6 a spolupacientka paní V., mluví tiše, pomaloučku vstává, je jak věchýtek. Blíží se jí osmdesátka, požehnaný věk. Ta horka jí nedělají dobře, ale komu ano?
Po uspokojení kuřácké dušičky na balkoně a vypití pravého turka už jen ležím na pokoji. Blíží se šestá hodina, kručí mi v žaludku.
Večeře nepřekvapila - sýr a rohlík.
Jen jsem mávla rukou na otázku: "Dáte si?"
Ručička hodin snad stojí na místě.
Beru do rukou mobil a hraji přiblblé a dávno hrané hry. Aspoň zabiji čas.
Tady není místo ani snění, mozek vytáčí pořád stejné informace.
Co bude zítra, co bude dál?
Konečně přichází sestra s poslední dávkou léků a já jen prosím: "Sestři, zavřete nám dveře."
Mám denní výhodu a noční děs, ležím naproti sesterně, což ve dne přináší nevšední zážitky, ale v noci klapot nebo spíš mlaskání bot sestřiček přivádí k šílenství.
A jéje, je tu problém, potřebuji se převléct, pleny jsou v tašce, která je na zemi, dva metry ode mne. Na sestru zavolat nemůžu, zvonek nefunguje.
Co teď?
Přece nebudu celou noc v mokrém. Paní vedle mne odfukuje ve spánku, musím se usmát - prý v noci nezahmouří oko.
Tak, babo, raď!
Beru do rukou stolek na jídlo a opatrně manévruji sem tam, dokud jednou z tyčí nezachytím ucho tašky, povedlo se.
Kdyby mě tu někdo viděl, ale co, účel světí prostředky. Taška je přitažena a já se nakláním z postele, uff, to byla fuška!
Konečně ležím pěkně v suchém a přemýšlím o zítřku.
Co bude dál?
Kdy bude operace?
Kdesi zazvoní telefon a někdo kašle.
Venku se rozštěká pes.
Co asi dělají kočičky?
Svědí mě kotník, krucinál, už abych usnula..
...

"Dobrý den, máte teplotu?"
Mžourám do usměvavých tváří žákyněk a opětuji pozdrav.
Paní vedle mne se pomalu o holi kodrcá do koupelny a já opět žasnu.
"Paní Kollertová, pojedeme se koupat!"
No páni, já uvidím po pěti letech vanu a sprchu.
Těším se a sahám pro svou osušku. Tweety na mne potměšile kouká a dodává dobrou náladu.
Sestřičky berou postel a jede se. Zastavíme u koupelny a já čekám, až domyjí kohosi přede mnou.
Panuje všeobecný ruch, každý běhá, belhá se a jede na vozíku. Je to tu jak na Václaváku, pomyslím si.
A už zajíždíme do koupelny.
Tak to bude sranda.
Vidím kožené lehátko se zvedacími stranami.
Svlékám si triko a pomalu se sunu na to ledové kožené něco.
Brr, oklepu se a sestry se mi smějí.
Teplý pramen vody je balzámem na mé choré tělo, no to je lahoda.
"Ještě", jen šeptám a vychutnávám si teplo stékající po lopatkách.
Hotovo, tak zase sunutí po zádech na postel.
Cítím se jak znovuzrozená a blíží se vizita.
Copak mi řeknou?
Vizita, pro někoho strašák, pro jiného naděje na propuštění z nemocnice.
U mne to bylo celkem jasné, dokud nebudu mít po operaci, nemám šanci, jedině, že by zjistili, že se kolostomie provést nedá. Napjatě jsem pozorovala ruch na chodbách a v momentě, jak vyjel vozík ze sesterny jsem věděla, že je doktor na oddělení.
Zašustily pláště, rozlétly se dveře a několik sester i doktorů stálo u mé postele.
Velká vizita!
Pár latinských názvů a konečně pohled primáře do mých očí.
"Tak jak se cítíte?"
"Skvěle," odpověděla jsem a nelhala jsem. Až na tu mou kuřáckou anabázi, mi vlastně nic nechybělo.
"Dobře, tak vás dneska pošleme na Urologii, kde se rozhodne, zda vám uděláme vývod i na moč. Operace by vycházela na zítra. Nashledanou."
No páni, to to šlo rychle. Po chodbách se už opět sunuly snídaně, jen já mávla rukou. Krajíček chleba, malé máslíčko a sýr. Jen to bílé kakao se dalo pít. Do hodinky byl za mnou sanitář a vyjeli jsme opět na chodbu a do výtahu. Čekala jsem na posteli, zastrčená u zdi, aby mohli ostatní procházet. Rukou jsem jezdila po hrbolcích na zdi a minuty neutíkaly.
Konečně, doktor v bílém plášti prošel kolem se slovy: "Strčte mi sem tu paní."
V místnosti stálo lehátko, ultrazvuk a sestra vyťukávala cosi na stroji.
"Já vás teď prohlédnu," dodal lékař a zkušenými pohyby mi prohlédl ledviny, břicho, podíval se na torzo mých orgánů.
"Víte, já bych vám tu operaci ileostomie nedoporučoval, museli by vás otevřít a vy to břicho máte již dost zjizvené."
Vehementně jsem přitakávala.
Kdepak, řezat do mne jak do kusu hovězího na guláš.
Dohodli jsme se na tom, že moč necháme močí a zaměříme se pouze na kolostomii. Spadl mi kámen ze srdce, zcela určitě bych s klasickým otevření břišní dutiny nesouhlasila.
Vrátila jsem se zpátky na pokoj a vtom mi to nedalo. Obrátila jsem se na sympatického sanitáře (který byl kuřák) a poprosila: "Mohl byste mne zkusit dát na klasický vozík? A odvézt mne na balkon?"
Souhlasil a já se opět po dlouhé době ocitla na vozíku, který svou konstrukcí připomínal kancelářskou židli. Nepohodlné, chvilku bolestivé, ale co my kuřáci nevytrpíme kvůli jednomu potáhnutí z cigarety.
Opět jsem byla na balkóně, pokuřovala a doplňovala nikotinovou absenci.
Kdo ví, kdy se sem zase dostanu?
Pravda, nebylo to moc příjemné, napůl sezení, napůl poleh na vozíku, ale klid a pohoda.
Zhruba po půlhodince jsem byla opět převezena, přenesena na postel a zcela ukojena spala až do oběda.

Dny, respektive odpoledne v nemocnici bývají pořád stejné, fádní, nudné, smutné, uplakané, bolestné. Zde platí opravdu pouze rčení, že s úsměvem jde všechno líp.
Moje smutná očička, ale s pousmáním na rtech, dělaly divy. Nepoznala jsem zamračený pohled nebo tiché sklopení hlavy kolemjdoucích sestřiček či pacientů.
V naprosté většině se někdo zastavil v otevřených dveřích a rozpovídal se.
Na těch pokojích si člověk prostě připadá jak vyvrhel, jak izolovaný od toho normálního života a můj recept, pohoda a usmívání slavily úspěch.
Den před operaci jsem měla štěstí, byla tu sestřička, která mi jen řekla:
"Po večeři vás odvezu na balkón, chcete?"
No abych nechtěla.
Nálada se mi zvedla opět o dalších několik procent a jala jsem se na posteli natřásat a potichu si brumlala: "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..."
Čas utíkal a ani cedulka pověšená nad mou hlavou nekazila chuť na následující chvíle.
Zítra operace, no bože, takových už bylo. Nebála jsem se nikoho a ničeho.
"Večeře!"
Ozvalo se na chodbě a já jen vrčela:
"Každý se teď cpe, doma je kousek bůčku na mrazáku a já tu mám nad hlavou cedulku „Nejíst, nepít, nekouřit."
Zároveň jsem soustředěně poslouchala, kdy se budou ony podnosy zase dávat zpátky. Vždyť se mi blížila vycházka, vychna, kouřová.. prostě moje chvilka štěstí pod modrou oblohou.
"Hned jsem tu," zaslechla jsem mezi dveřmi.
Zlatá sestřička, myslí na mne.
"Tak jedem!"
Konečně, strčila jsem cigaretky pod peřinu a culila se jak sluníčko. Zadrncalo to po chodbě, narazily jsme do dveří, ale už se moje oči mohly podívat do nebe. Bylo zataženo, mraky surfovaly po obloze jak dychtivé prstíky počítačového maniaka.
"Bože, ta lahoda," vyfoukla jsem první kouř.
"Sladíte tři, že jo?"
"Mňo," neodpustila jsem si svou hříčku: "A bude to budibudi."
Ten podvečer byl úchvatný...
Venku nad nemocnicí křičely děti na zahrádkách, náš známý pes vyštěkával svou bolest o samotě a malá můrka si sedla na peřinu.
"Jen leť, holka, leť, buď ráda, že můžeš," promluvila jsem na ni nadšena atmosférou a jedinečností, jaké se mi dostávalo.
Na chodbách se to pomalu uklidňovalo, sestry doklidily zbytky večeří a ta moje sestřička přinesla kafe. Na chvilku se posadila vedle mé postele, položila si ruce pod bradu a řekla: "Já vás obdivuji."
Vyrazila mi dech.
To já bych měla obdivovat, děkovat, chválit.
"Víte, to není lítost, mně se prostě líbí, jak to berete, celou tu nemoc, jaká jste. Já to znám, manžela jsem si brala, když nebylo jisté, že bude chodit."
A vyprávěla mi její životní příběh.
To já si pak myslela něco o obětavosti, duševní i fyzické síle a lásce. Ne každý se dokáže poprat s osudem jako ona a nepřeháním, když napíši, že si navždy získala mé přátelství a vděk. Po chvilce se zvedla a odešla za svými povinnostmi. Já zůstala venku do velmi pozdních hodin a blížící se operace mně v žádném případě vrásky nedělala.

"Martino, sestřičko, já moc děkuji"


Den operace!
Pro někoho strašák, pro jiného banalita či zvláštní vzrušení.
Já necítila nic, ani strach, ani nervozitu.
Co má přijít, přijde!
Jen mne překvapilo, že místo avízované jedenácté hodiny, pro mne přišli po osmé.
Každý, kdo to prožil, ví a zná zavedené úkony.
Punčochy na nohy, injekce - mnou nazvaná "nevímnaco", pohled na břicho, zda není chlupaté.
Rozesmálo mne to!
Vůbec jsem měla spíš povznesenou náladu jako děti jedoucí na výlet.
Za pár minut tam byl zřízenec a vyrazili jsme.
Opět zavrzal stařičký výtah a my vjížděli dlouhou chodbou na první předoperační sál.
Podle mého by se měl spíš nazvat sál překládací.
Z postele mne dali na kožený pás, popojeli se mnou zhruba půl metru a já se ocitla na lehátku.
Upřímně jsem si pomyslela, že kdyby ten pás objeli a já si přelezla, ušetřili by proud a bylo by to rychlejší.
Ale co se nad tím budu pozastavovat...
Rozjeli jsme se do vedlejší místnosti.
Tam ke mně přistoupil muž s rouškou, jeho rozesmáté oči na mne potutelně mrkaly a ten mne ujistil, že bude vše v pořádku.
Neměla jsem jediný důvod nevěřit.
“Obrátíte se na bok?"
Ta otázka mne uzemnila.
"Já můžu?" zeptala jsem se, neboť do té doby mi bylo vtloukáno do hlavy, že se nesmím ani hnout, aby se mi nerozpadla pánev.
Lékař se znovu usmál, pokynul někomu v bílém a ten mne prostě hodil, ano, hodil na bok.
Nic se nerozpadlo, snad jen moje víra v úsudek doktorky z obvodu.
Válela jsem se na boku a bylo mi blaze.
Po pěti letech jiná pozice než na zádech, ale hlavně... získání důvěry v možnosti mého zřízeného těla.
"Dám vám Epidural, abychom vám pak mohli dávkovat léky proti bolestem," dodal a začal mi šmátrat po páteři.
"Teď to trochu píchne."
Napnula jsem se jak tětiva v očekávání věcí příštích.
Něco bodlo, pak jsem cítila menší tlak. Po chvilce jsem měla pocit jako když mne někdo řízne do zad.
Nebolelo to, byl to jen zvláštní pocit.
Pak už mne jen šimralo po zádech, to jak se kanyla připevňovala na tělo.
Hotovo a co bude teď?
Rozhlížela jsem se po sále, vtom se otevřely třetí lítačky a já byla dostrkána na místo, kde mne měli operovat.
Ten sál byl maličký, kolem asi pět, šest lidí.
Zřízenec mi přidržoval nohy, které celé mé tělo překlápěly dolů z lůžka.
"Budeš ty nohy muset držet," řekla sestra zřízenci.
"Můžete si je chvilku podržet?" zeptal se mne muž v bílém a odeběhl.
Vrátil se s nějakou koženou zarážkou, kterou upevnil k mým kolenům.
Pohoda a pohodlí, už jsem nemusela mít strach, že jim spadnu ze stolu.
"Tak, teď vás na chvilku uspíme," ozvalo se vedle mne.
Než jsem stačila domyslet poslední myšlenku, zabzučelo mi v hlavě a ...
Probuzení příjemné nebylo, ale odhrnutí peřiny ano.
Vývod byl na místě.
Stal se ze mne někdo úplně jiný.
Ale stane se jiný i můj způsob života?

Pokračování...  DÍL 28.