Iveta Kollertová: Nenadálý odchod

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (18)

NENADÁLÝ ODCHOD

Život se ustálil a já jsem se smířila s tím, že už nikdy nevyjedu ven, nepostavím se na nohy a že jediným mým společníkem bude mísa a televize.
Dcera Jana byla stále u maminky a dělala jí společnost prakticky od té doby, kdy nám odešel můj tatínek. Syn Mirek byl v učení a stával se z něj pracant. Mnohdy jsem si vyčítala své vlastní sobectví. Vždyť díky mé nemoci neprožil bezstarostné dětství. Jiní běhali po diskotékách a Mirča řezal dřevo na zimu. Jiní jezdili na kole, on okopával zahradu. Dnes už vím, že tahle tvrdá škola života z něj udělala skvělého mladého muže. Nikdy mu dostatečně nevynahradím ztracená léta, ale on ví, jak moc ho mám ráda a jak mu nikdy nepřestanu být vděčná za jeho péči a starostlivost.

Manžel Jarda se nezměnil.
Protože jsme byli jen na sociálce a já ještě neměla důchod, počítala jsem každou korunu. Začalo to tím, že jsem mu nechtěla a ani nemohla dávat na pivo.Nebyl schopen pochopit, že když nedělá, nemůže mít denně na hospodu. Byl krutý mráz a mělo se zatopit v kamnech, můj "miláček" vešel do místnosti, oklepal se a řekl: "Ty tady máš teda zimu, že si nezatopíš!"
Rozbrečela jsem se jak zimou, tak naprostou bezmocností. Byli jsme tam sami, děti ve škole. Jen se ušklíbl a pokračoval:
"Musíš si vyvětrat, páchne tady umrlčina."
Otevřel okno a odešel z místnosti. Zachumlala jsem se pod peřinu a tiše trpěla. Čekala jsem jak na smilování na syna, když přijel ze školy a zatopil. O jídle a vodě ani nemluvím, nedostala jsem je. Obědy jsem posléze objednala od firmy, která je rozváží, jenže potíž byla v tom, že mi ty ešusy vzal a dal je na tři metry ode mne a prý: „No tak jez, jo ty nemůžeš vstát. No, tak to máš smůlu!“
Byly to dva roky násilí na mé duši, na mém egu. Byla jsem na dně a držela jsem se jen kvůli dětem. Neměla jsem kam jít. Nemohla.
Dny, kdy měl "dobrou" náladu by se daly počítat na prstech, mizel ráno a chodil, až když ho vyhodili z hospody. Co se dělo za zavřenými dveřmi, vím jen já a on.
Občas vešel do pokoje a začal mi cloumat s chromými koleny, bolelo to, děsně. Roura z kamen, vypadlá ze zdi a kouřící do pokoje, byla doprovázena slovy: „Tobě se blbě dejchá, tak si otevři okno, ne?“ I moje prosba, jestli by nezatopil, byla komentována slovy: „Tak si dojdi do lesa a přines si dříví.“
Zápach piva ho provázel od rána do noci a nebyl den, aby neseděl venku na zápraží s nezbytnou flaškou v ruce. Zvykla jsem si.
Už jsem neřešila jeho urážky a popel, od něj vysypaný do mé postele, mne nechával klidnou. Nadávky v podobě slov „kravko“, „hajzle“ a „chcípni“, jsem se snažila ignorovat nebo jsem odpovídala s úsměvem. Dohánělo ho to k šílenství, ta moje netečnost.
„Dneska by to šlo,“ byl jeho každodenní pozdrav, dávající mi tak najevo, že bych mohla vypadnout. Ne, neřešila jsem to a bylo s podivem, že sousedi měli za to, že já jsem protivná kvůli nemoci a Jarda ten ubližovaný.
Pravda, nikdo za zavřené dveře nevidí. Jen moje děti věděly, co se doma odehrává.
Mirča dokončoval poslední rok v učilišti, dcera naopak odešla ze školy.
Den, kdy mi to přišla říct a hlavně důvod, pro který nechce dál studovat, budu mít v paměti napořád.
„Mami, musím ti něco říct,“ řekla, jen co se usadila na gauči.
„Copak se děje, co ti řekl doktor?“ dodala jsem.
Věděla jsem totiž, že den předtím byla u gynekologa. Měla problémy s močovým měchýřem, tak jsem jen doufala, že to nebude nic vážného.
„No, doktor mi vlastně nic moc neřekl, jen že to není nic vážného. Hele, mamčo, já už vím, co ti dám k narozeninám,“ vyhrkla ze sebe a culila se.
„Počkej, co to sem pleteš?“
Podívala jsem se na ni a viděla ty jiskřičky v očích.
„Janďo, ty jsi těhotná,“ už jsem jen konstatovala.
„Hm a termín mám na tvoje narozeniny,“ usmívala se
„A co škola?“
„Mamčo, já si ji jednou dodělám, slibuju.“

Nebylo co řešit, nemohla jsem jinak než stát teď při ní.
Tak já budu babička!
Nepřekvapilo mne to. Asi jsem to nějak podvědomě tušila a těšila jsem se. Ovládl mne zvláštní pocit štěstí a lásky k ještě nenarozenému. To je přece důvod k životu jak hrom.

A náš bytný?
O všem věděl a bylo mu to jedno. Jarda s ním jezdil po nákupech, pomáhal mu na baráku a sedával na dvorku. Nebyl sám a mne nepotřeboval. Platila jsem mu nájem a tím bylo všechno vyřešené. Jen se mi zdálo, že byl poslední tři dny unavený, břicho nafouklé a neustále míval výkyvy nálady. Zapomínal si občas vzít inzulín nebo si ho vzal dvakrát. Jakoby mu přestávala fungovat paměť.
Pak přišel náhlý krach.
Odpoledne seděl jak hromádka neštěstí venku na lavičce, mluvil z cesty. Věděli jsme, co to znamená. Buď nedostatek cukru nebo předávkování. Nedalo se dělat nic jiného, než milého Karla naložit a odvézt k doktorovi. Následoval okamžitý odjezd do nemocnice a mne ani myšlenkou nenapadlo, že jeho zamávání bylo tím posledním.
Po příjezdu do nemocnice Karel dostal mrtvici a upadl do kómatu. Smůla byla ta, že vše přisuzovali k nedostatku inzulínu. Opak byl pravdou.
Karel byl naopak předávkován, a ačkoliv se ho snažili 14 dní udržet při životě, zemřel.
Prohrál svůj boj a já věděla, že nám nastává nová epocha.
Nečekaně a bez varování nám bylo oznámeno, že se máme vystěhovat, ačkoliv nás Karel celou dobu ubezpečoval, že je vše úředně zabezpečeno, abychom nepřišli o střechu nad hlavou.
Nebylo.
Vrátili jsme se na začátek, opět jsme se stali bezdomovci.
Kam půjdeme a co s námi bude?

POKRAČOVÁNÍ .... DÍL 19.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ


Střípky vzpomínek II.

Sebelepší manželství po určité době navodí pocit marnosti, stereotypu a nudy.
Nebyli jsme výjimkou.
Oba dva jsme byli blázni do cestování a objevování krás naší země. Ten pátek jsme přišli z práce, vyzvedli děti ze školky i družiny a co s víkendem?
Náhlý nápad, zabalení věci a odchod do auta.
Vyrazili jsme směr Rakovník a Berounka.
Cestou jsme projížděli mnoha vesničkami, až jsme dojeli do jedné s názvem Slabce. Zastavili jsme kvůli natankování a hned naproti mně se skvěly nově postavené rodinné domky s předzahrádkou. Značka s namalovaným skotem dávala tušit, že zde mají nějaké družstvo čili bývalé JZD.
Psal se rok 1990!
Procházeli jsme vesnicí a vtom nás to napadlo.
Co kdybychom opustili zažité místo i město a našli si zde práci?
Myšlenka se změnila v čin.
Družstvo jsme našli již podle zápachu. Krávy i telátka nás vítaly obrovskýma očima a pohazováním ocasů. Všude mouchy a zápach močůvky. To nás neodradilo a já, ačkoliv jsem o tom neměla do té doby ponětí, jsem si dokázala představit, že si uvážu šátek pod bradu a půjdu dojit. Našli jsme tehdejšího předsedu a začali usmlouvávat.
Ano, brali lidi, a pokud bychom u nich začali pracovat, dostali bychom onen domek k užívání.
Domluvili jsme se, sepsali smlouvu s tím, že my se zařídíme ohledně výpovědi v práci a stěhování.
Pouze zazněla podmínka, že to musí projít jakýmsi schvalováním.
Odjeli jsme nedočkaví a krásně vzrušení z toho, že se možná odstěhujeme na vesnici, pod kterou protéká moje milovaná Berounka.
...
Byli jsme doma asi týden, když zazvonil zvonek u dveří a tam stály dvě ženy.
"My jsme ze Slabců a přišly jsme si s vámi promluvit," dodaly a já je pozvala dál. Návštěva trvala asi hodinku a on dámy nám řekly, že se do týdne ozvou.
Ozvaly.
Bohužel, nemilým dopisem o zamítnutí naší žádosti. Odůvodnění bylo, že nastoupil nový předseda a ten chce jen nové lidi s praxí.
..
Smůla nebo štěstí?
Kdo ví?
Faktem je, že ona představa, že se budu starat o malá telátka, mi dlouho nešla z hlavy i vidina domečku se zahrádkou se mi ještě několik dní zjevovala před očima.

 KRÁLOVNA NOCI

Královna noci
Ač se to někdy nezdá,
ne vše vyjádříš slovy
a malá zlatá hvězda
ti nic nenapoví.

Nermuť se, přece každý
květ kvete ve své kráse.
I jednou bývá navždy,
naposled bývá zase.

Královnu noci vzývám,
tak provoň dnešní noc.
O štěstí ti tu zpívám,
o lásce, co má moc.

Květ bílý září v tichu
cit proudí do tvých žil.
Obdivuj tuhle pýchu,
nabírej hrstmi sil.

Prsty pohladím okvětí,
ty nejsi jenom klam.
Marně ukrývám dojetí,
jsi krásná, co tě znám.

Jen jednou za rok rozkvete
má noční královna.
Závist jí v žití nesmete,
jen slunce se jí vyrovná.

Posečká ještě chviličku,
zanechá krásu v nás.
Já mám jí ve svém srdíčku,
za rok vykvete zas.



Foto: Marie Zieglerová

OHLASY NA ČLÁNEK

Dobrý den,
čtu jak mi jen čas dovolí, životní příběh Ivety Kollertové. Znám ji sice "jen" po netu, ale za tu dobu, co se setkáváme na různých stránkách, jsem ledaccos o jejím životě už věděla. Přesto mě nyní, když čtu detaily, kousek po kousku, ohromuje, jak moc je silná. Je pro mě takový balsám na nervy, díky svému optimismu! A vždy, když mám nějakou menší či větší bolístku, nějaké trápení, pomyslím na to, co vydržela Iveta a hned se mi lépe snáší to moje. Její příběh je napsán tak krásně a bolestně zároveň, že jsem vždy "vtažena" do děje.
S pozdravem
Lea Formánková, 29.8.2008
LeaFormankova(a)seznam.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 08. 2008.