| Na počátku všeho pár slov, několik vět a souznění dvou lidí.
Chvilka, která rozjede dosud nepoznané okamžiky, pocity štěstí v myslích těch, kteří si svá přání šeptali potichu a do peřin.
 Dlaň jednoho může dodat druhému rozkoš nebo jen pocit důležitosti a jedinečnosti. Zdá se to složité, ale kdepak.
Tento článek je výrazem mého naprostého štěstí a nebýt té první dlaně, nemohla bych dnes psát o tom, že jsem poprvé po pěti letech cítila vítr ve vlasech, poprvé po pěti letech jsem měla nebe nad hlavou, poprvé po pěti letech jsem se dotkla květiny v trávě i kůry stromů u chodníku.
Mívám dar výřečnosti a docela slušnou slovní zásobu, ale tentokrát marně hledám slova, která by popsala všechno, co jsem ve chvíli prvního vyjetí na chodník cítila.
Nedá se to.
Vím jen, komu za to všechno vděčím, ale zároveň nemohu vyjmenovat všechny, spojeni s akcí "Ivet do ulic!"
Přátelé moji, však si v mém článku najdete, nemám pravdu?
První, kdo mi zvedl sebevědomí, byl portál Peprnet a zároveň byl strůjcem mého budoucího života. Noví přátelé, tak srdeční a otevření, pochvaly za články, nové a nové hledání témat k sepsání.
Druhá cesta mne nasměrovala do Pozitivních novin. Kdybych nehledala články od Jana Krůty, který se mi zapsal u srdíčka jako jeden z mnoha lidí, kterých si nesmírně vážím, nikdy bych si nepřečetla první článek na Pozitivkách a nezareagovala tak, jak mi velelo moje svědomí.
A tam si mne našel pan Václav Židek a pan Pavel Loužecký, šéfredaktoři a posléze (mohu je tak nazývat a jsem na to náležitě pyšná) mí noví přátelé.
Mé články i vyprávění a reakce na ně mne popohnaly k tvůrčímu nadšení a k získání dalších nových přátel.
Tím nejdůležitějším človíčkem mého života se ovšem stala paní Blanka Kubešová.
To ona napsala první výzvu, obvolala pana doktora Slámu z Brna a domluvila se s Olinkou Wister.
Paní Olga vzápětí kontaktovala pana Kupku a zařídila mnoho dalších telefonátů, o kterých ani nevím.Jedno je jisté, bez přátel bych dnešní dotyk štěstí neprožila.
V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled.
V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."
Srdce se mi rozběhlo jak o závod a jen představa, že se mi můj toužebný sen plní, je k nezaplacení.
Štěstí? Mám ho.
Měla jsem ho v okamžiku, kdy se kolečka roztočila a já projížděla po chodbě ven.
Obrovské dojetí mi sevřelo hrdlo a maminka jen řekla: „Nebreč, Ivko.."
"Mami, to já nebrečím, to je.. jen.. jsem tak šťastná, mami."
Přijíždíme k výtahu a dveře se otevírají. Ještě chvilku a sluníčko mi zasvítí do očí. Nejen přes okno a záclonu. Přímo do široce rozevřených očí, aby mi proboha něco neuteklo. Vyjíždíme na chodník.
"Dobrý den.. to je ale dneska krásně, že jo?"
Usmívám se na vyděšené pohledy lidí kolem mne, kteří nechápou, proč se tolik směji a tolik křičím. Musím, emoce jsou neskutečné, nemůžu mlčet. Vítr mi zafoukal do vlasů a mě napadá bláznivá a nepodstatná myšlenka - "Taky jsem si mohla nechat umýt vlasy".
A už se rozhlížím kolem, dívám se do nebe, vidím ptáky nad sebou a kritizuji chodník.
Skáče to. Přes obrubníky se nedá jet, budu s tím muset něco udělat. Kruci, vůbec se tu nemyslí na vozíčkáře, jak to mají asi sami zvládnout? Nadávám v duchu i nahlas. Ještě pár protočení kolečky a mlčky ukazuji směr.
„K těm stromům“, prosím.
Jak je všechno zelené, ty syté barvy, před očima se mi udělají zlatavé kruhy. Podívala jsem se přímo do sluníčka. Nechci aby to skončilo, ale pár kapek na holé paže nás ženou zpátky. Ještě moment, musím si přece utrhnout kytičku, i když je to jen jitrocel. A pro ptáčka do klece, tak miluje zelené.
Teď už zase ležím na své posteli, vstřebávám dojmy a řeknu vám jedno:
I kdyby se stalo a já si na ten vozík sednout už nemohla, ten dnešní pocit už mi nikdo nevezme.
Dotklo se mne štěstí!
A bez přátel by nebylo úplné, děkuji vám všem!
|
