Iveta Kollertová: Koldům je zvláštní dům

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Svlečená do naha (23)

KOLDŮM JE ZVLÁŠTNÍ DŮM

Náš budoucí byt byl upraven i legalizován a mne čekalo další, snad již poslední stěhování.
K naší rodince mezitím přibyl další člen, malý černý kocourek. Dala jsem mu jméno Míša a on se stal nerozlučným i skotačivým kamarádem pro mou zrzavou kamarádku kočičku Mici. Co jsem se nasmála při jejich soubojích a lumpárnách.
Den D nastal.
Opět balení skleniček a nádobí, vyklízení skříněk, příprava na nový domov.
Pokoj, kde stála moje postel, byl náhle tak divně prázdný.
Už mne nebude vítat každé ráno sluníčko do očí, náš nový byt byl v suterénu a výhled měl na protější okna domu. Přišly děti a opatrně mne sundaly z postele. Uložily mne na polorozpadlý nemocniční vozík. Postel byla rozebrána a odnesena do druhého bytu.
Kočky nacpány do přepravky.
Byla jsem na řadě já.
Můj Koldům je zvláštní dům.
Dvě křídla, nové a staré, dlouhé chodby – světlá a tmavá. Jedenáct pater, dva suterény. Uprostřed tohoto komplexu restaurace a hotel. Moje rodiště, moje srdeční záležitost. Hlavou mi proběhly všechny ty zážitky z dětství, kdy jsem si hrály na „Slepou bábu“, „Honzo, vstávej“ a na školu. Copatá holčička, běhající s kamarádkami po chodbách.
Mikulášské besídky, čerti, běhající s řetězem po chodbách.
Plesy a moje maminka, která vypadala se všemi šperky na sobě jak princezna.
Lásky, zamilování a rozhodnutí.
Náhlý odchod od rodičů a první Vánoce bez nich.
Narození dětí a smrt tatínka.
Smutek i pláč, láska i štěstí.
Milovala jsem to tu.
A teď jsem nastupovala svou možná poslední pouť po chodbách toho milovaného domu.
Vyjeli jsme na chodbu.
Jak se všechno mění…
Ta stará babička, bydlící naproti, už není mezi námi a o patro výš pláče nově narozené mimino. Výtahy nesou známky řádících vandalů a zvláštně vržou.
Sjíždíme do suterénu.
Dějiště první pusy, tajných schůzek a láskyplných vyznání. První facka od táty, který nás tu načapal. Zlomená ruka kamarádky po sjíždění zábradlí a nalezený bezdomovec v rohu chodby.
Vzpomínky se mi promítají před očima.
Nejhezčí léta mého dětství.
A teď tu projíždím, zabalená do prostěradla a očima bloudím po oprýskaných zdech.
Blížíme se k mému novému bytu.
Jak dlouho tam budu bydlet?
Kolik dnů či snad roků mám před sebou?
Mirča otevírá lítačky a kličkuje ke dveřím.
Dívám se na jmenovku, na které nově svítí dvě jména, moje a maminčino.
Až na chodbu je slyšet zoufalé mňoukání mé kočičky. Dveře se otevírají a vjíždíme dovnitř. Kočka mi skočila na prsa a zaťala drápky. Nechce se pustit. I s ní na mé hrudi mne berou do náruče a pokládají na právě převléknutou postel. Všechno voní čistotou a novotou.
Modrá barva pokoje, bílé vzdouvající se záclony.
Obrázek od neznámého ruského malíře s krajinkou na zdi.
Sbírka těžítek a slonů ve vitrínce.
Hluk se pomalu utišuje a všichni odcházejí.
Ležím a dívám se do oken naproti.
„Ivko, dáme si kafíčko?“
Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Maminka stojí vedle mé postele a dívá se na mne. Usmívá se.
Dívám se na vrásky kolem jejích očí. Šedivé vlasy jí odstávají a ona je uhlazuje roztřesenou rukou. Jde k oknu.
„Škoda, že tu není balkón, viď?“
„Stejně bych na něj nemohla, mami,“ odpovídám a sleduji každý její pohyb. Jak je mi blízká, jak drahá. Cítím příval obrovské nepopsatelné lásky. A najednou mi začínají téct slzy.
Úlevné a osvobozující.
Maminka se otáčí od okna a přistupuje k posteli.
Skloní se a pohladí mne po ruce.
„Jen se vybreč, udělám ti horkou čokoládu, jen tak.. na chuť.“
Pohladí mne ještě jednou, vezme do rukou svůj šálek a potichu odchází.
Slzy si brázdí cestičku po tvářích a já se začínám usmívat.
Před oknem prolétl pták a nad námi zaharašilo nádobí. Naproti někdo otevřel okno a sluníčko mi hodilo prasátka do očí. Vítr si pohrává s prádlem na protějších balkónech a ozývají se hlasy hrajících si dětí. Odněkud se ozývá hudba. Pohladím heboučkou srst vrnící kočky a zapínám počítač. Sahám po cigaretě a již uklidněná upíjím kafe.
Klid a mír se rozhostí v celé mé duši.
Nemám proč plakat.
Jsem tu v bezpečí, jsem přece doma.
Smířená se svým stavem, s doživotním ležením na posteli v jednom pokoji.
Ale překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat!
                                                                          …

POKRAČOVÁNÍ....  DÍL 24.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

TO VŠECHNO ODNÉÉÉS ČAS !!!

Je to možné?
Je vůbec přijatelné, aby se mi pomalu blížila padesátka?
Jen tak si nějaké hodiny usmyslí odkapávat čas bez mého souhlasného pokyvování.
Zabředávám do minulosti a říkám si, kam zmizela tehdejší tolerance a vzájemná pomoc!
Pamatuji si, jak jsem jen klepla na sousední dveře a poprosila o špetku cukru či vajíčko.
A ti milí lidí jen mávli rukou a dali mi vajec pět a cukru kilo.
Zdá se mi to nebo je opravdu svět i lidi uspěchaní, ženoucí se bůhvíkam. Zachmuření a halící se do pomyslných kabátů.                                                        
Co se to jen děje?
Nebo se jen měním dobou a věci i chování druhých mne víc dojímá a překvapuje?
Nevím, jak vy, ale já hledám chlapy romantické, co pláčou nad "Babičkou" a jsou schopni mi říct i v mém věku: "Děvče, podívej, kvete růže..!"
Kam zmizelo slovo "krása"? 
                                                                             ***

Koldům


Možná jsme dřív prostě měli na sebe čas a byli jsme schopni jeden druhému rozumět.
Možná jsme byli víc otevření, upovídaní a rozdávační.
Možná jsme nebyli jen mašiny na peníze a na úspěch.
Ale co s tím?
Zahodit rodný list a nevycházet?
Napsat sáhodlouhé pojednání a dát to do novin?
Bude to vůbec někdo číst?
Bude mít někdo na to čas?
Ale ano, jedno můžu, mohu ukázat, jak se v tom mém světě žije líp.
Nehroutím se při špatné zprávě, nepočítám peníze ve slamníku, nedržím v sobě, co mne štve, naslouchám druhým, snažím se je podržet, když to čekají a ... nemám hodinky!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 09. 2008.