Iveta Kollertová: Čekání

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (29)

Čekání…
 
Víkendy v nemocnicích jsou k uzoufání nudné a mým jediným zpestřením byly, jak jinak, chvilky na balkóně. Pravda, z první cigarety po operaci jsem měla strach, ale žádné motání hlavy se nekonalo, jen bublání v nově nainstalovaném pytlíku, zvaném stomický, dávalo tušit, že se operace povedla. Večer co večer jsem ležela v posteli na balkóně a pokuřovala. Za sebe musím napsat, že takovou terapii bych navrhla všem ležákům v nemocnicích. Léčení jde samo a psychika je na výši, to mi věřte.
Pravda, jídlo po výkonu je právem zvané dietním, dva dny po sobě pouze vývary, další den suchary. Nedalo se to jíst, náladu mi zvednul pouze jahodový jogurt a příslib brzkého propuštění. Doufala jsem ve svůj talent jemného úsměvu a působení smutnýma očima na srdce lékaře.
 
Víkend utekl, stomie fungovala, břicho nebolelo, blížila se pondělní vizita.
Já byla čtvrtý den po operaci, zkušenosti se zacházením a výměnou pytlíku žádné. Byla jsem ale rozhodnutá třeba i stříhat ušima, abych obměkčila doktora a on vyřkl své: „Jdete domů.“
Nedočkavě jsem vyhlížela sestřičky s vozíkem, na kterém jsou naskládané karty pacientů.
Konečně byl slyšet mužský hlas a dveře se otevřely.
„Tak, jak se cítíte?“
„Já bych chtěla domů, pane doktore,“ hlesla jsem a ten nejposlednější psík by mi záviděl pohled oddaně smutných očí.
„To je ještě brzo, byla za vámi stomasestra?“
„Ještě ne, ale já to zvládnu, vážně, pusťte mne domů, já budu hodná.“
Byla jsem si naprosto jistá, že udělám všechno pro zvládnutí výměny stomických pomůcek.
Pan doktor se mi díval do očí, nesouhlasně vrtěl hlavou a nakonec přece jen kývl.
„Dělám to nerad, pošlu vám sem sestru, aby vám ukázala, jak se s tím zachází a každý den k vám budou chodit z domácí péče.“
Slíbila bych mu cokoliv.
Zalil mne nesmírný pocit vděčnosti k tak lidskému lékaři. Porozuměl mi, jakoby tušil, co zrovna teď potřebuji.
„Děkuji vám, pane doktore, moc děkuji, já se to naučím.. slibuji,“ dodala jsem a myslela jsem svůj slib naprosto vážně.
Měla jsem pocit, že jsem zahlédla v jeho tváři směsici nevěřícnosti, že mne vůbec pustil, zároveň pobavený úsměv, co jsem to za číslo, ale já už žhavila mobil s širokým úsměvem na rozloučenou. Jdu domů, domů…
Stomasestra Jana přišla dát poslední instrukce ohledně výměny a ošetření stomie, vyfasovala jsem balík pomůcek a sanitář už přicházel do dveří. Poslední pohledy, pozdravy, rozloučení se sousedkou v pokoji a cesta dlouhou chodbou k výtahům.
Naložení do sanity byla rutinní záležitost a já se jen kochala míjejícími stromy kolem jedoucího auta.
Co maminka, kočičky, dcera, čekající miminko?
Za chviličku jsem doma, dám si kafe, cigaretku, najedu na chybějící internet, pozdravím přátele.
Srdce mi divoce bušilo, ruce se chvěly vzrušením.
Než jsem se nadála, vykládali mne ze sanity a já se usmívala na maminku.
„Co tu děláš, to je neskutečné.“
„Ahoj mamíí, to koukáš, co?“
Sanitáři mne přeložili na mou postel a já si konečně mohla vydechnout.
Zvládla jsem to.
Všechno jsem zvládla.
Jsem zase o krůček blíž k splnění svého snu.
Než se narodí moje druhé vnouče, vyjedu na vozíku.
Musím, chci to!
 
Nejednou jsem si po celou tu dobu říkala, že pokud přečkám operaci, bude další život narýsován podle mých měřítek. Já si určím, kterým směrem se dám a jen na mně záleží, zda strávím zbytek života v pokoji, pouze se svou fantazií a bez cíle.
Prvořadé bylo vystavení poukazu a získání mobilnosti.
Každé překvapení může přijít i ve chvílích, kdy je nečekáme a to mé bylo přijetí dcery do školy. Dálkové studium, které zvolila, a nástup rovnou do třetího ročníku bylo dalším popudem, proč usilovat o vlastní existenci.
Obdivovala jsem její odvahu.
V sedmém měsíci těhotenství nastoupit do školních lavic.
Musím jí přece pomáhat podle svých možností.
 
První týden po propuštění jsem se učila zacházet se stomií a nutno podotknout, že sestry z domácí péče ke mně chodily zbytečně. První výměnu jsem zvládla sice po delší době, ale s naprostým přehledem. Pravda, musela jsem vzít na pomoc chytrou knížku, aneb návod dodaný k pomůckám, ale další výměny probíhaly bez problémů. Ta úleva, ten pocit čistoty, sebevědomí a nového lepšího žití mi dávaly křídla.
Ráno jsem se probouzela s úsměvem, zpívala jsem si písničky sedmdesátých let a chtělo se mi obejmout svět.
Obvodní lékařka přišla po mém oznámení o propuštění a já hned spustila tu svou:
„Paní doktorko, já smím na vozík!“
„No, tak si ale musíte najít někoho, kdo vám napíše poukaz,“ odtušila a já jen sebevědomě dodala, že se mi už doktor v nemocnici nabídl.
To jsem ale netušila, že najít ho, nebude tak snadné.

Pokračování...  DÍL 30.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ


Já neměla bych strach
 
Já neměla bych strach, tě hledat ve hvězdách.
Projít se nízkou trávou luční,
pochytat ranní svit sluneční.
 
Já neměla bych strach, tě potkat na cestách.
Kde spí ježci i malá srnka,
cikáda tam křídly cvrnká.
 
Já neměla bych strach, setkat se s tebou v tmách.
Vedl bys mne jemným světlem,
rozzářil bys pro mne betlém.
 
Já neměla bych strach, vídat tě ve svých snách.
Tam, kde bují fantazie,
kde tvé tělo moje skryje.
 
Já neměla bych strach, být s tebou ve vodách.
Být tvým mořem, co se vlní,
být tvým přáním, co se splní.
 
Já neměla bych strach, mít tě ve vzpomínkách.
Jak princezna a nebo kráska, 
tak velká je ta moje láska.



Obraz kolouška: Václav Židek senior

Potkala jsem budoucnost


Dnešní doba, násobena strachem i obavami z toho, co nás čeká, zdá se poněkud uspěchaná, kvapem letící. Oč je pak milejší, na chvilku usednou a poslechnout si vyprávění těch, co mají nějaký ten křížek navíc.

U mne doma se sešly tři sestry, jejichž věk dává dohromady úctyhodné číslo - 220 let!
Kupodivu se jejich vyprávění netýkalo bolestí kloubů, drahoty a nezvedených dětí, ale směřovalo do plánů, snů a veselých historek z dětství. Není pravda, že je každý důchodce veskrze nerudný a nedůtklivý. Vzpomínky na namočené copy v inkoustu spolužačky, na první lásky i maléry vyvolávalo výbuchy smíchu a slzičky dojetí v očích. Možná byly doprovázeny prohloubenými vráskami, možná se zvedl tlak, ale tyto tři ženy, moje maminka i její sestry, mi naplnily odpoledne úžasnou pohodou a nevídanou energií. Jedna historka stíhala druhou, pikantnosti střídaly trapasy a já jsem zjistila, že při jejich štěbetání omládám.
Ano, čtete správně.
To já jsem nemocná, rozbolavěná, sužovaná zbytečnými starostmi, nikoliv tyto dámy, kterým je přes sedmdesát.

Poučení z toho plyne:
Ne každý starší člověk se probírá lékařským slovníkem (pokud ano, má na to ostatně po tolika letech jakési právo).
Ne každá stařenka nemůže milovat jako sedmnáctiletá (moje teta se vdala před třemi lety)
Ne každý starý muž si stěžuje na nepotřebnost a nechuť k životu (strýc jezdí denně na kole a mrká na ženské)
A pokud se objeví dříve narozených trocha pesimismu a sentimentality, neberme jim to.
Oni prožili svůj život naplno a jejich nerudnost může být jen skrytým voláním o pomoc. Pořád mají mladou duši, i když tvář mluví o opaku. Pořád se chtějí spolu s námi zúčastňovat života, mít pocit potřebnosti a všímavosti druhých.
Za pár let budeme na jejich místě, ve stejné roli moudrého? vypravěče.
Udělejte si chvilku čas - ta chvilka naslouchání vůbec nic nestojí, nemyslíte?

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 11. 2008.