Iveta Kollertová: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
ROZHOVOR SE ZRCADLEM Pravidla projektu Určitě jste ve svém životě četli spoustu rozhovorů, v nichž se redaktoři snažili klást více či méně známé osobnosti různě smyslné či nesmyslné otázky. Pravdou je, že většina lidí o sobě nerada hovoří, snad i proto, že se jich mizivě investigativní žurnalisté neptají na to, na co by právě oni měli chuť odpovídat. A proto jsme se rozhodli dát šanci naší OSOBNOSTI poodkrýt zrcadlo své duše netradičním způsobem: Požádali jsme jí totiž, aby si popovídala sama se sebou, se svým druhým já viděným v zrcadle, a to s následujícími pravidly: 1) nikdo vám nepoloží nevhodnou, nevkusnou, zbytečnou, provokující, záludnou... otázku; 2) můžete se ptát sami sebe a zároveň si odpovídat jen na to, co zajímá výhradně vás, co byste rádi našim čtenářům sdělili, jen se vás na to bohužel zatím nikdo nikdy nezeptal; 3) rozhodnutí, zda vy budete zpovídat své druhé já v zrcadle nebo zda bude vaše druhé já zpovídat vás, je pouze ve vaší kompetenci; 4) ve svém autorozhovoru můžete oba mluvit bez ohledu na to, kdo se ptá a kdo odpovídá, čímž opět netradičně rozrušíte obvyklý stereotyp běžných rozhovorů: krátká nezáživná otázka redaktora – dlouhá „záživná“ odpověď autora; 5) pouze na vás bude, jaký zvolíte styl: humorně-ironický, informačně-prezentační, nadhledově-moudrý, meditačně-vážný, chladně-nezúčastněný, sebestředně-odvážný, emočně- vypjatý... nebo úplně-jiný, možno i v libovolné kombinaci všech předešlých možností; 6) máte absolutní fabulační, stylistickou a obsahovou volnost s vědomím, že vše, co sami sobě o sobě sdělíte, jste jen vy sami, takoví jací chcete být viděni, slyšeni, cítěni, vnímáni a přijímáni veřejností; 7) nemusíte se omezovat počtem slov, ale zato se pokuste vybrat ze svého osobního archívu fotografie, které ideálním způsobem zdokumentují vaše slova, činy, pocity, stavy, myšlenky. Ty budou otištěny spolu s vaším rozhovorem, aby tak mohly vytvořit neopakovatelné slovní a obrazové spojení. Co je tedy vaším cílem? Vytvořit svůj životní rozhovor, který už nemůže být žádným způsobem překonán, neboť nikdy nikdo nebude vámi, ve vaší kůži, nikdo jiný vám lépe neporozumí, nebude o vás všechno vědět a hlavně si nebude stoprocentně jist, že tento netradiční rozhovor lze udělat ještě lépe, než takto. Pavel Loužecký, vydavatel Pozitivních novin |
Iveta Kollertová |
|
Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...
Netuším, kdo vymyslel takový název, ale ani ten na optimizmu moc nepřidá. První poznání neodvratitelné a tak blízké smrti. Šok pro vás i rodinu. První měsíce jsem si prostě nepřipouštěla, že je konec. Mozek odmítal přijmout zprávu o tom, že mohu odejít ve svých tehdy 37 letech. Poprvé, kdy mne nemoc dostihla, jsem seděla na onkologickém oddělení a dívala se na svůj odraz v okně kuřárny. Zapálila jsem si cigaretu a pozorovala kapky deště stékající po skle velké jako slzy. Venku byla tma, seděla jsem sama na kožené lavici a s tím "ubrečeným" oknem. Kdesi bouchly dveře a ozval se hlas sestřičky. Pak se rozprostřelo naprosté ticho. Jen já a můj odraz. A tam mne dostihla ta skutečnost, co mi je a co mne čeká. Necelý rok života a nic. Nebudu, nebyla jsem, nejsem. Smrt a vzpomínky blízkých a pláč. Dívala jsem se na svůj obraz na skle a na slzy, brázdící mou zoufalou tvář. Moje první setkání se sebe samou... Nesmířila jsem se s tím dosud a to už je dlouhých osm let. Dny, proměněné v trnkový keř, a noci, probdělé s výrazem smutného klauna. Zrcadlo, řekni mi, jak dlouho tu budu, proč zrovna já a ne ten druhý? Nastavuji den co den svou tvář pomyslnému zrcadlu a čekám. Netuším na co... snad na změnu barvy kůže, na jiný výraz v očích. Stále se mi ale vrací smutný odraz oteklých víček. Kolik mám času? Ráno co ráno jsem poslouchala, jestli se mi ozve vzdálený kukaččí hlas a počítala jsem... Člověk se upne i na maličkosti - dvojí kuknutí vám vaše zrcadlo rozbije na malé kousky.
Prášky proti bolesti jsem zastrčila hluboko do šuplíku, dělaly mi ze dne noc. Nechala jsem si ostříhat vlasy na ježka. Ty moje byly stejně chemoterapií tak narušené, že jsem vypadala spíš jak oškubaný kohout než žena v nejlepších letech. Nuda? Neznám, proč by byla? Stačí si vzít do rukou papír a tužku a... psát. Vypsat se z toho všeho, čím bych zahltila druhé. Je to moje věc, moje nemoc, tak jí to teď nandám. Zrcátko - stálo na stole a pokaždé, když mi šly slzy do očí, tak jsem se do něj podívala. Okamžitě mi vracelo mou tvář, tak proměněnou. Tváře zrůžověly a oči dostaly onu pověstnou jiskru. Jukla jsem na sebe a podotkla: „Chtělo by to barvičky, viď?“ Zrcátko: „Popadni své stíny a řasenku a namaluj si svůj vlastní obrázek. Veselý obrázek - klaunské oči, červenou pusu od ucha k uchu!“ Uběhly tři měsíce, kdy jsem zapomněla na kapesníky i smutek a nastala doba „těšení“. Těšení se na druhý den a na to, co mne ještě čeká. Bože, jak je na tom světě krásně! Že dneska prší? Zrcátko: „Nechť, po dešti přichází sluníčko a vzduch je tak svěží! Ptáci se koupou v loužích, silnice se blýská jak zrcadlo a ta zeleň stromů, až oči přecházejí!"
Zrcátko: „Ale no tak, stačí vzít telefonní sluchátko a zavolat!“
Jako malá jsem dělávala prasátka druhým do očí a smála jsem se jejich výrazům. Ne, nepodceňuji nemoc jako takovou, jen jsem si z ní udělala kamarádku, která je mi v patách, ale pokud já nebudu chtít, neublíží mi. Dívám se zase sama sobě do svých modrých očí a sleduji míhající se řasy. Jak jsme my lidi dokonalí. Od té doby je zrcadlo můj kamarád, přítel ve smutku, který ví, kdy má přijít a stává se mým zpovědníkem. Ráno vstávám a usmívám se, mžourajíc do oken. Zavolám dceři, že jsem živa a "zdráva" a veselým hlasem si stěžuji na hlučné sousedy, nikoliv na nehybné nohy. Mám internet a nové přátele. Píšu si básničky, příběhy, vlastní knížku. Netuším, jestli ji někdo někde a někdy vydá... jsem v ní „svlečená do naha“. Obnažila jsem celý svůj život, svoje myšlenky, svoje pocity. Nebylo a není snadné vzpomínat. Některé vzpomínky bolí jak ostrý nůž v hrudi, jiné hladí jak maminčina ruka. A je tu další mé zrcadlo, ve kterém se zhlížím den co den! Poznám, kdy je něco špatné nebo dobré. Její tvář mluví za ni. Těch vrásek, co přibylo od té doby, kdy uslyšela moji diagnózu. Jemně ji pohladím po stříbrných vlasech a ona je jak to zrcadlo, vrací mi úsměv. Neležím a nelituji se, to nikam nevede, vlastně ano... ale tam odtud se špatně vrací. S humorem, sobě vlastním si vždycky říkám: „Nahoru se mi nechce, tam fouká, a dole je zase moc teplo“. A co chci tímto článkem vlastně říci? Ať se dozvíte jakoukoliv smutnou zprávu, mluvte o ní, ale jen určitý čas. I vaši blízcí chtějí dál žít po svém. Litují vás, ale nechtějte, aby žili váš život! Aby se ze slušnosti přetvařovali. Jen to zkuste! |
Originální ilustrace /koláž/ pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html
OHLASY NA ČLÁNEK |
Milá paní Ivetko, |
Fotografie z archívu Ivety Kollertové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 04. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Josef Fousek | |
Ivan Rössler | |
Ondřej Suchý | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Vladimír Just | |
Ivan Kraus | |
Jan Krůta | |
Miloslav Švandrlík |