Byla jsem královnou

Dny, zpestřené projížďkami, ubíhaly jak koleje pod jedoucím vlakem. Nevěřila jsem vlastním očím, co všechno se přede mnou odvíjí. Zaklepání na dveře a já už navlékala svetr, zvonek a já sahala po hřebenu. Maminka nestačila zavírat dveře a večery jsme trávily vyprávěním. Dceřino bříško nabíralo na objemu a já už věděla sladké tajemství, které jsme úzkostlivě tajily před maminou. Její budoucí pravnučka se bude jmenovat i po ní. Kateřina Marie. To druhé jméno bylo vlastně maličkým skromným poděkováním za to, co pro nás celá ta léta dělala. Ostatně dalo mi dost práce nepustit si tzv. pusu na špacír, jen ta představa, až to mamince po narození malé řekneme, mne zadržovala cokoli říct.
Jediné, na co jsem si zatím ale netroufla, bylo nakupování. Sama bych se do obchodu neodvážila, ani to u nás dost dobře nejde. Nechápu všechny ty architekty či projektanty, co plánují chodníky a přejezdy. Možná se tomu říká bezbariérový obrubník, ale ti dotyční zcela určitě nikdy na vozíku neseděli. Všechny nájezdy jsou vysoké a ačkoliv mne vezou druzí, vždy mám pocit, že poletím přímo z vozíku dolů na dlažbu. Další potíží, která na mne čekala, byl výtah. Nejenže nemám jedinou šanci dosáhnout na tlačítko, ale výtah, do kterého se vejdu, je pouze jeden a pokud zůstane viset v poschodí, nezbude mi než se obrátit a jet zpátky domů. Prostě se ven nedostanu. Málo lidí myslí na nás vozíčkáře. Kdybych u sebe neměla svou rodinu, mohu se na vozík jen dívat. Ale zajímalo by to někoho?
Asi ne, jako se nikdo pět let nezajímal o ženu, která tolik toužila ven. O ženu, která měla to štěstí a potkala přátelé i lidi, kteří nebyli neteční a udělali něco pro druhého. I na mne čekalo další překvapení.
Zvonek zadrnčel a halas ve dveřích dával tušit, že přišla návštěva.
Dovnitř vtrhl uragán.
Rozesmátá přítelkyně, která na internetu používá přezdívku Italka, mne objala a celá rozesmátá zajásala nad mým vozíkem. O délku kroku za ní sem vlítla Monika, druhá kamarádka s rozčepýřeným, slušivým účesem a tričkem, na kterém by každý muž zůstal viset pohledem.
Po uvítání jsem postavila na kafíčko a povídaly jsme jedna za druhou o svých novinkách, životě, o internetu.
“Tak Ivet, pojedem na výlet!“
Nedokázala jsem si ani představit, v jaké režii to bude probíhat. Avšak nic není nemožné a teprve dnes jsem zjistila, co všechno můžu. Netušila jsem ani náhodou, že si na vozík vlezu sama a mám dojem, že to netušily ani moje milé holčiny.
Šok to byl veliký.
Já si sama přelezu na vozík!
Neskutečné se stalo skutkem.
Po ovacích a pochvalách jsme se konečně vyřítily ven. Ale kdyby jen ven...
Milé dívky na mne nachystaly překvapení.
Zamířily se mnou k obchodnímu domu, který je od nás jednu zastávku autobusem a já po pěti letech jela nakupovat!
Po pěti letech jsem projížděla mezi regály se zbožím.
Menší než nákupní vozík, větší pocitem štěstí.
Samozřejmě, Italka se snažila do mne nacpat ovoce, ale po mém pohledu směrem k masným výrobkům, beze slova namířila právě tam.
Anglická slanina, sekaná a další dobroty opustily své místo za sklem a nashromáždily se v našem vozíku.
Ačkoliv jsem se snažila odradit Italku v rozmazlování své osoby, nepořídila jsem.
Ony mastné balíčky patřily mne a nemusím snad popisovat, co jsem cítila.. vůni masa a nával radosti.
Kdo z vás by taky mohl říct, že si vyseděl frontu?
Po opuštění toho ráje potěšení jsme opět nabraly směr na Koldům. Jakýsi vlčák mne pozoroval z okna a jeho pohled mi připomněl mne samotnou. Ten dávný, smutný pohled zpoza skleněného okna.
Jak se to zdá neskutečné.
Teď pode mnou drncají kolečka, mám přítelkyně k nezaplacení a jsem šťastný člověk. Štěstí bývá křehoučké, ale já si ho užívám plnými doušky.
Cesta utekla jak voda a my jsme uchechtané přicházely zpátky domů. Monika namířila na zastávku, neb jí jel vlak za dalším potěšením a Italka ještě zaskočila do auta pro kytičku.
Čtyřlístek pro štěstí.
Jak napsat, co pro mne právě tato návštěva znamenala?
Vědomí, že mám kamarádky, které umí rozdávat radost plnými hrstmi. Jejich smích, pohlazení a objetí mne bude hřát na několik dní dopředu a kdyby mi na chvilku sedl smutek na duši, pohled na fotky mne vyléčí.

Italko (Libuško) a Moničko, moc děkuji!
Děkuji vám oběma za vaše nezištné přátelství a nabídnuté ruce.. jsem šťastná, že patříte do mého života!

Pokud si ovšem někdo myslí, že nákupem a výlety kolem domu moje dojmy i překvapení končí, nemá pravdu.
Ten největší, nejdojemnější a nejúžasnější výlet mne teprve čekal.
…
Začátek byl korunován nedočkavostí.
Pozvání do hlavního města Prahy, shánění auta na odvoz, následné strojení, malování a ostatní nutné úkony, aby se z obyčejné ženy stala žena krásnější. Nebudu popisovat pocity, které mne zcela ovládly cestou autem, kdy jsem nevěřila vlastním očím, že opouštím domov na délku víc jak třicet kilometrů. Nebudu teď popisovat nádhernou scenérii, kterou pro mne rozehrála obloha, růžové pruhy na západě, šněrované bílými čarami od letadel. Stromy mi připadaly zelenější, ulice plnější a každé poskočení na přejezdu bylo korunováno oním pocitem vzletu a křídel na koncích paží.
Samotný příjezd do Prahy a pohled na Vltavu mi rozezněl v uších Bedřicha Smetanu a já si nedovedla představit, jaké to bude tam.. tam na tom místě, kde potkám množství, mně dosud neznámých lidí nebo těch, se kterými jsem dosud vyměňovala pouhá písmenka.
Auto pomalu zajíždělo do podzemních garáží a já už viděla přešlapující Moniku. Krásná holka, celá v černém, triko s logem akce jí formovalo postavu a není divu, že se celý večer točili chlapi kolem ní. Přivítání bylo hlasité, upřímné a rozchechtané. Vjezd do nitra klubu mi připomínal příjezd domů. Žádné rozpaky, žádné divení, prostě jsem se tam okamžitě cítila jako ryba ve vodě. Monča mne obskakovala, odnášela tašku, přinášela cigaretky, odnášela podepsanou knížku od Honzíka Krůty, přinášela popelník, odnášela buchty od Italky, přinášela džus nebo kafe, odnášela dárky od další z kamarádek Haničky.. a tak bych mohla pokračovat do chvíle než se mne ujal do té doby internetový přítel Zbyněk, pověsil mi na krk medailičku, kterou získal pro mne v „Běhu pro život“ a obratně se spolu s Italkou i Hankou střídali u kočírování vozíku.
A lehké to nebylo, tomu věřte.
Nikdy bych neřekla, že na vozíku zaberu tolik prostoru a zdálo se, že jsem k nepřehlédnutí. Uvítání se Slávkem Bourou (culil se jak sluníčko), s Markétkou Mayerovou (byla krásná jak obrázek), s Honzou Krůtou (až se mi srdíčko rozbušilo) a mnohými dalšími, jsou chvilky, které se prostě zapomenout nedají.
Přítelkyně Italka, Hanka, Monika i Soňa byly naprosto úžasné a jejich zářivá očka při každém pohlazení se mnou cloumala jak lopatky mlýna při uragánu. Začátek večera byl, jako asi všude, maličko rozpačitý, ale nikoli u nás, u našeho stolu, kde se nejvíc ozýval smích, kde věta nestíhala druhou. Mám za to, že ten večer jsme právě my povznesly svou náladou nad jinou dimenzi. Nemluvě o tom, že dražba věcí, určená popáleným dětem, byla vesměs záležitostí právě nás a budiž ostudou některým rádoby majetným, že se na dobrou věc nepřidali. Italka i Zbyněk přihazovali takovým způsobem, že Slávek Boura, jakožto licitátor, nestíhal.
Vystoupení pozvaných skupin je další kapitolou, a tady se zastavím právě u Lorda Bishopa. Neměla jsem ani tušení, kdo to je do doby, než se zastavil u mého vozíku a políbil mi ruku. Tetelila jsem se nad jeho pozorností, ale ten pořádný šok měl teprve přijít. Byla jsem upozorněna na to, že je „fakt skvělý muzikant“, ale v momentě, kdy poprvé hrábl do strun, napružilo se moje tělo, nohy se roztancovaly na stupátkách a srdíčko hrálo čardáš. Jeho přítomnost uzemnila všechny a mým drahým kamarádkám rozdováděla nožky ve smršti, kdy se celý prostor otřásal jak při zemětřesení. Člověku se chtělo křičet do tónů, linoucích se z kytar. Třešničkou na dortu bylo, když Lord Bishop přistoupil až k mému vozíku, poklekl na koleno a zahrál mi do ouška sólo, které naprosto ochromilo smysly a myšlení. Přála jsem si, aby tento okamžik neskončil. Ani na mysl by mi nepřišlo to, co následovalo.
Křest nového Peprnetu!
Bojím se, že větu nedopíšu, že neuvidím na písmenka, že nedokážu přesně vyslovit své pocity. Moje jméno se rozeznělo do prostoru, poděkování od všech hodilo červeň do tváří a já stanula na stupínku, vedoucím k nebesům. Nemohu uvěřit tomu, že jsem já, malá skrčená postavička na vozíku, stála uprostřed všech těch, kterých si nesmírně vážím, že já držela sklenku šampaňského a že já vlastně patřím do té nádherné internetové rodinky. Cítila jsem se poctěna, pochválena, vyzdvižena a zažívala jsem absolutní pocit štěstí. Darovaná a pokřtěná klávesnice v mém pokojíčku budiž symbolem té naší soudružnosti. Hrdlo se mi sevřelo a jediná Hanka zahlédla slzy v mých očích. U takových oslav se přece nebrečí a já musím být silná. Ne pro sebe, ale pro druhé, kteří zrovna teď, stejně já kdysi, otevírají svět internetu a hledají spřízněné duše.

Prosím a vyzývám všechny.. jako jste mně dali naději, lásku, přátelství, podejme ruce dalším.
Dojmy odeznívají a já mám pořád před sebou celý večer namalovaný v barvách, hodných malíře, jenž na parketu tvořil obrázky, plné života i pozitivní nálady. Nevím, jak vměstnat všechny ty pocity. Málokdo tuší, co se děje v někom, kdo nebyl dvacet let v Praze, pět let čekal na vozík, hýčkal si přátelství jako drahokam. Ten večer mi dal nahlédnout do dušiček všem mých blízkých přátel a večer, kdy jsem byla pasována na královnu, ve mne ještě titěrně rozpitvává city i vjemy, které prošly celým tělem a zanechaly v duši i u srdce jedno jediné.. štěstí, absolutní štěstí. Odjížděla jsem z párty, ležela jsem na zadních sedačkách, mlčela a dívala se na souhvězdí Velkého vozu, symbolicky mi naznačující novou lepší cestu. Motor auta tiše vrčel, sem tam se mihla pouliční lampa nebo torza stromů. Teprve v tom tichu jsem si uvědomila, jak skvělé mám přátele, jak skvělé je přátelství, který z nás dělá lepší romantičtější dušičky, plné ochoty druhým zpříjemnit život. Jak díky všem těm lidičkách, kteří byli, na pár výjimek, jen anonymní nicky na internetu, vzniklo nezištné přátelství, plné důvěry, pomoci i vzájemné tolerance.
Ležela jsem bez hnutí a v koutku oka se mi usadila slza, malá slaná kapka, která si začala razit cestičku po tváři až na krk. Jedna za druhou odkapávaly jak vlahý letní deštík a já se přitom usmívala. Byla jsem tak plna toho štěstí, té pozornosti, té lásky druhých, že jen křik by ze mne dostal všechnu tu sílu lidského dojetí. Byla jsem královnou. Cítila jsem se jak Popelka, která se dostane na parket na zámeckém bále a je obletována jako vzácná perla, vytažená z ošklivé škeble.
Všem, se kterými jsem měla tu čest se na party setkat, upřímně a ze srdce děkuji. Jste přesně tací, jaké jsem si vás vysnila. Plníte mé sny, obdarováváte každou větou, každým slovem, každým podáním ruky. Vždycky udělám cokoli, abyste i vy ostatní zažili takové štěstí jako já. Vážení, já děkuji, bylo mi ctí!
…
Všechno špatné je pryč, dívám se jen dopředu a ta moje třináctá komnata je pevně zamčená. Neposlouchám kukačku venku a neodpočítávám každé kuknutí. Zrcadlo je pořád mým přítelem, mým odrazem nálady, která se vrací v slunečních paprscích. Maminka má svůj kyslíkový přístroj, já vozík, syn je šťastný, u dcery čekám jen na zavolání, kdy se malá bude rvát o svůj první výkřik na tomto světě. Tiše se modlím opět svou vlastní modlitbičkou, aby bylo vše, jak má.
A den D přišel…
…

Pokračování...

Předcházející díly knihy najdete zde