UŽ Z HOR ZNÍ ZVON

Prvopočáteční šok vystřídala moje netečnost.
Zcela podvědomě jsem pečovala o své tělo, pomalu se mi rozpadající pod rukama.
Neměla jsem močový měchýř, neměla jsem konečník, mytí se stávalo nepříjemnou záležitostí, vyžadující naprosté soukromí.
Rána, kdy jsem drkotala zuby a zároveň se omývala, jsou tou mírnější vzpomínkou.
Ze strachu, abych „nemusela na záchod“, jsem přestávala jíst.
Ponížení, neženskost, smutek, pláč a beznaděj.
Strach mne provázel každou chvilku, kdy jsem odhrnovala peřinu.
Co tam zase bude nebo spíš nebude. Denně jsem vytahovala kousky kostiček.
Odmítala jsem návštěvy, muž mi lezl s jeho věčným vtipkováním na nervy a před dětmi jsem se styděla.
Jak já byla bláhová.
Budiž mi dáno k dobru, že jsem o svých pocitech mlčela.
Moje váha šla rapidně dolů, z padesáti pěti na pouhých třicet kilogramů.
Oči mi vystoupily z tváře jak smrtce, na kolenou jsem měla otlaky od peřiny. Nohy se zkroutily úplně a pokud jsem s nimi chtěla hnout, musel mi někdo pomáhat.
A tehdy došlo k úplnému odcizení s Jardou.
Vracel se pozdě večer, ráno mizel a nechával mne v nevytopené místnosti.
Venku mrzlo a já čekala jak na smilování na syna, aby vyčistil kamna a vnesl aspoň trochu tepla. Pokud jsem si večer neřekla o vodu, měla jsem celý dlouhý následující den prostě smůlu. Občas mi pomohla listonoška, která mi podala, co bylo nejnutnější.
Zkoušela jsem jak pes.
V pokoji šest stupňů, já se nemohla pohnout a pokud mi dovezli ze sociální služby oběd, nechali mi ho v kuchyni na stole. Byla jsem hladová, studená jak rampouch a v bolestech jsem se choulila do peřiny. Nikdo o mně nevěděl, netušil, jak moc mi manžel ubližuje. Jak se nestará o to nejzákladnější.
Po návratu z hospody jen nakouknul do pokoje a zeptal se: „Ty ještě dejcháš? Tak já se přijdu podívat zas za týden.“
Ubíjelo mne to.
Dívala jsem se na zamrzlá okna a nechtěla už žít.
„Dej sem na pivo nebo ti nedojedu pro prášky.“ To byla jeho jediná odpověď na otázku, jestli mi vyzvedne léky na bolesti. Nejednou jsem musela volat mou příbuznou, dceru mého bratrance, která jediná měla auto a mohla všechny mé záležitosti objet. Štefinka, jak jsem jí s láskou říkala, se stala dalším světýlkem v mé nemoci. Byla schopna Jardovi vynadat natolik, že se týden choval jako člověk. A ona s mou dcerou byly prvními lidmi, kteří na moje týrání a vydírání ze strany manžela, upozornily lékaře. Stejně tomu nikdo nevěřil, ani po napsání mého prosebného dopisu na tehdejší sociálku. Nic se nedělo a já si svůj kalich hořkosti musela dopít až do dna. 
                                                                                
                                                                                   ***

A mělo být hůř.
Jedno ráno po probuzení jsem zjistila, že ta rána v tříslech postupuje dál a že se otevírá nový otvor na druhé straně. Tam, kde má každá žena tzv. Venušin pahorek, jsem já měla otevřenou ránu. A ta se každý den zvětšovala.
Stydká kost se rozpůlila a každá ta zbylá strana kosti uhnívala směrem k tříslům.
Nedá se popsat, co se dělo s mým tělem, nedá se popsat ten strašný mokvající otvor v těle v místech, na které je každá žena svým způsobem tak pyšná.
Už jsem nebyla stvoření určené k milování.
Všechno, co mělo být jemné a přitažlivé pro muže, se rozpadlo jak tlející list.
Kupodivu, čím víc jsem ztrácela na ženskosti, tím větší byla opět moje vůle žít.
Období marnosti vystřídalo období zdravého vzteku a dokázání si nemožného.
Jak znamení osudu jsem jedno odpoledne slyšela zvony.
Možná je odněkud přinesl vítr, zesilovaly a zase se ztrácely v dálce. Poslouchala jsem je bez hnutí. Před očima mi proběhl celý můj život a já věděla, co musím udělat. Dívala jsem se na sebe a vzala zrcátko do rukou. Smutný pohled do smutných unavených očí. Takhle už to dál nešlo. Musím to vzít za jiný konec.

Začala jsem opečovávat své zhroucené uhnívající tělo, místo balení do plen jsem se posadila na mísu. Jardu jsem přestala vnímat a pokud něco říkal, nedělala jsem si z toho hlavu. Pomaloučku jsem přidávala množství jídla. Mnou vymyšlená dieta neměla chybu. Jogurty a anglická slanina. Zabíralo to.
Váha se zvyšovala, sebevědomí také.
Dcera s maminkou mne převlékaly, syn se staral o nákupy a teplo.
Můj klín se rozpadl a na místech, odkud jsem týdně vyndávala roztříštěné zbytky kostí, se pokrýval novou kůží. Řepíkový odvar i mast se staly mými pomocníky.
Neuvěřitelné se stalo skutečností.
Zmizela stydká kost, zmizely některé orgány, objevila jsem své druhé silnější já.
Postupně jsem odbourávala prášky na bolesti, první byly náplasti, snižovala jsem dávky morfinu.
Dostala jsem chuť nejen k jídlu, ale chuť žít.
Že nejsem ženská?
No a co, kolik žen je na tom mnohem hůř, kolika lidem něco chybí a jdou dál.
Vozíčkáři, lidé po amputacích, postižení.
Ne, pláč nikam nevede a nikomu nepomůže.
Buď to zabalím, nebo se pokusím si zpříjemnit a vychutnat každý další den.
Prošla jsem peklem a hůř už být nemůže. Jakoby do mne někdo nalil obrovské množství energie a úsměvy mojí maminky mne jen povzbuzovaly. Vždyť mi zachránila život. Nesmím jí zklamat.

Pustila jsem si písničku „božského“ Karla Gotta „Už z hor zní zvon“, zaťala zuby a začala se znovu omývat. Pořád dokola, ve dne i v noci.
Zvládnu to, musím.

POKRAČOVÁNÍ .... DÍL 18.