Iveta Kollertová: Už z hor zní zvon

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (17)


UŽ Z HOR ZNÍ ZVON


Prvopočáteční šok vystřídala moje netečnost.
Zcela podvědomě jsem pečovala o své tělo, pomalu se mi rozpadající pod rukama.
Neměla jsem močový měchýř, neměla jsem konečník, mytí se stávalo nepříjemnou záležitostí, vyžadující naprosté soukromí.
Rána, kdy jsem drkotala zuby a zároveň se omývala, jsou tou mírnější vzpomínkou.
Ze strachu, abych „nemusela na záchod“, jsem přestávala jíst.
Ponížení, neženskost, smutek, pláč a beznaděj.
Strach mne provázel každou chvilku, kdy jsem odhrnovala peřinu.
Co tam zase bude nebo spíš nebude. Denně jsem vytahovala kousky kostiček.
Odmítala jsem návštěvy, muž mi lezl s jeho věčným vtipkováním na nervy a před dětmi jsem se styděla.
Jak já byla bláhová.
Budiž mi dáno k dobru, že jsem o svých pocitech mlčela.
Moje váha šla rapidně dolů, z padesáti pěti na pouhých třicet kilogramů.
Oči mi vystoupily z tváře jak smrtce, na kolenou jsem měla otlaky od peřiny. Nohy se zkroutily úplně a pokud jsem s nimi chtěla hnout, musel mi někdo pomáhat.
A tehdy došlo k úplnému odcizení s Jardou.
Vracel se pozdě večer, ráno mizel a nechával mne v nevytopené místnosti.
Venku mrzlo a já čekala jak na smilování na syna, aby vyčistil kamna a vnesl aspoň trochu tepla. Pokud jsem si večer neřekla o vodu, měla jsem celý dlouhý následující den prostě smůlu. Občas mi pomohla listonoška, která mi podala, co bylo nejnutnější.
Zkoušela jsem jak pes.
V pokoji šest stupňů, já se nemohla pohnout a pokud mi dovezli ze sociální služby oběd, nechali mi ho v kuchyni na stole. Byla jsem hladová, studená jak rampouch a v bolestech jsem se choulila do peřiny. Nikdo o mně nevěděl, netušil, jak moc mi manžel ubližuje. Jak se nestará o to nejzákladnější.
Po návratu z hospody jen nakouknul do pokoje a zeptal se: „Ty ještě dejcháš? Tak já se přijdu podívat zas za týden.“
Ubíjelo mne to.
Dívala jsem se na zamrzlá okna a nechtěla už žít.
„Dej sem na pivo nebo ti nedojedu pro prášky.“ To byla jeho jediná odpověď na otázku, jestli mi vyzvedne léky na bolesti. Nejednou jsem musela volat mou příbuznou, dceru mého bratrance, která jediná měla auto a mohla všechny mé záležitosti objet. Štefinka, jak jsem jí s láskou říkala, se stala dalším světýlkem v mé nemoci. Byla schopna Jardovi vynadat natolik, že se týden choval jako člověk. A ona s mou dcerou byly prvními lidmi, kteří na moje týrání a vydírání ze strany manžela, upozornily lékaře. Stejně tomu nikdo nevěřil, ani po napsání mého prosebného dopisu na tehdejší sociálku. Nic se nedělo a já si svůj kalich hořkosti musela dopít až do dna. 
                                                                                
                                                                                   ***

A mělo být hůř.
Jedno ráno po probuzení jsem zjistila, že ta rána v tříslech postupuje dál a že se otevírá nový otvor na druhé straně. Tam, kde má každá žena tzv. Venušin pahorek, jsem já měla otevřenou ránu. A ta se každý den zvětšovala.
Stydká kost se rozpůlila a každá ta zbylá strana kosti uhnívala směrem k tříslům.
Nedá se popsat, co se dělo s mým tělem, nedá se popsat ten strašný mokvající otvor v těle v místech, na které je každá žena svým způsobem tak pyšná.
Už jsem nebyla stvoření určené k milování.
Všechno, co mělo být jemné a přitažlivé pro muže, se rozpadlo jak tlející list.
Kupodivu, čím víc jsem ztrácela na ženskosti, tím větší byla opět moje vůle žít.
Období marnosti vystřídalo období zdravého vzteku a dokázání si nemožného.
Jak znamení osudu jsem jedno odpoledne slyšela zvony.
Možná je odněkud přinesl vítr, zesilovaly a zase se ztrácely v dálce. Poslouchala jsem je bez hnutí. Před očima mi proběhl celý můj život a já věděla, co musím udělat. Dívala jsem se na sebe a vzala zrcátko do rukou. Smutný pohled do smutných unavených očí. Takhle už to dál nešlo. Musím to vzít za jiný konec.

Začala jsem opečovávat své zhroucené uhnívající tělo, místo balení do plen jsem se posadila na mísu. Jardu jsem přestala vnímat a pokud něco říkal, nedělala jsem si z toho hlavu. Pomaloučku jsem přidávala množství jídla. Mnou vymyšlená dieta neměla chybu. Jogurty a anglická slanina. Zabíralo to.
Váha se zvyšovala, sebevědomí také.
Dcera s maminkou mne převlékaly, syn se staral o nákupy a teplo.
Můj klín se rozpadl a na místech, odkud jsem týdně vyndávala roztříštěné zbytky kostí, se pokrýval novou kůží. Řepíkový odvar i mast se staly mými pomocníky.
Neuvěřitelné se stalo skutečností.
Zmizela stydká kost, zmizely některé orgány, objevila jsem své druhé silnější já.
Postupně jsem odbourávala prášky na bolesti, první byly náplasti, snižovala jsem dávky morfinu.
Dostala jsem chuť nejen k jídlu, ale chuť žít.
Že nejsem ženská?
No a co, kolik žen je na tom mnohem hůř, kolika lidem něco chybí a jdou dál.
Vozíčkáři, lidé po amputacích, postižení.
Ne, pláč nikam nevede a nikomu nepomůže.
Buď to zabalím, nebo se pokusím si zpříjemnit a vychutnat každý další den.
Prošla jsem peklem a hůř už být nemůže. Jakoby do mne někdo nalil obrovské množství energie a úsměvy mojí maminky mne jen povzbuzovaly. Vždyť mi zachránila život. Nesmím jí zklamat.

Pustila jsem si písničku „božského“ Karla Gotta „Už z hor zní zvon“, zaťala zuby a začala se znovu omývat. Pořád dokola, ve dne i v noci.
Zvládnu to, musím.

POKRAČOVÁNÍ .... DÍL 18.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ



Střípky vzpomínek I.

  
Jsou dny, kdy svítá o něco dřív a bývají noci, kdy prosíme nebesa, aby k nám přivály spánek.
Můj život byl houpačkou, ale jedno mi zůstalo... vzpomínky na dobu minulou, vzpomínky na dětství, léta puberty a dospívání. Projděte se se mnou dávnou minulostí.
První ohlédnutí zalétne do doby velmi raného dětství tří čtyř let mého zvláštního života.
Ocitám se na nádvoří zámečku. Nádherné okolí, zelené lesy a sluníčko se opírá do tváří. Kolem mne stojí spousta stejně starých dětí a tet. Neustále se skloňuje název Kynžvart. Ozdravovna Kynžvart.
Jsem smutná, i když výskot ostatních láká ke hraní. Mé dětské dušičce něco nebo spíš někdo chybí.
Máma... maminka.
Na hlavě mám bílou slušivou čepičku zvláštního střihu, všichni jsme si tam podobní. Bledé tvářičky, bílé oblečení.
Jedna z tet zavelí, já se držím s jinou holčičkou za ruku a jdeme do jídelny. Přede mnou se objeví bílá polévka.
„Ne, nechci... teto, já to nechci,“ drmolím skrz slzy.
Je nekompromisní a násilím mi dává lžíci, plnou mlékové polévky, do úst. Odstrkuji tu nepřátelskou ruku a shazuji talíř na zem. Jsem poslána do kouta, brečím a ručkama rozmazávám slané slzičky po tváři.
Večerní sprchování bylo dalším utrpením. Musela jsem si kleknout na čtyři jako pejsek a studená voda stékala po bezbranném malém tělíčku. Otřásala jsem se zimou a vzlyky.
A přichází další vzpomínka, ta příjemnější.
Opět stojím na nádvoří a zdálky se ke mně blíží cizí paní. Neznám ji, jen v koutku srdíčka mi něco říká: „Běž s ní, běž.“
Divné, ta paní na mne volá jménem, jak je mi povědomý ten hlas. Odevzdaně se držím její ruky a odcházíme z nádvoří do auta. Usedám na zadní sedačku a ta cizí paní mne pořád oslovuje mým jménem.
„Ivetko, holčičko moje, jedeme domů,“
A v tom mnou projede poznání.
Maminka.
A rozpláču se jí v náručí.

***


Kam pospícháš člověče?
 

Kam pospícháš, člověče?
Zastav se na chvíli,
to nemá smysl.
Tvůj život proteče
vlastní pílí
a zatemní tvou mysl.
...
 
I lesu trvá dlouhá léta
než koruny zkošatí.
Květina, co jarem vzkvétá,
za svou krásu zaplatí.
 
Skály drolí kámen časem,
voda v moři burácí.
Jdi pomalu, jdi za hlasem,
tam, kde se obzor vytrácí.
 
Oázou se projdi v poušti,
spočiň v lesním zátiší.
Dívej se, jak plavou tloušti,
na říční dno s korýši.
 
Kam pospícháš, postůj chvilku,
zanech stopu na písku.
Zapal tiše klacík, sirku,
rozhrň křoví v remízku.
 
Polož se na trávu naznak,
zavři oči, začni snít.
Namaluj si slunce i mrak.
Zas pospícháš?
Začni žít...

 



Foto © Jitka Vykopalová

OHLASY NA ČLÁNEK

Ivetko, po přečtení kapitolky sedím jak zařezaná a nevím co s pocity, které z toho mám.
Je mi z toho smutno, zadržuji slzy, ale na hrudi to svírá tak moc, že je musím pustit. Nedovedu si představit, že bych při nemoci procházela něčím takovým. Manžel mi byl oporou, opravdu tou největší, jak snad je vůbec opora možná. Je mi tak moc líto, že jsi tak trpěla. Že jsi procházela bolestí, strachem a nepochopením od svého manžela. Jak mohl? Jak vůbec mohl???
Jsem moc ráda, že jsi, že jsi tak pohodová, usměvavá, že to jsi prostě ty. Hlavně jsem ráda, že to je za tebou.
Mám Tě ráda, ale to ty víš..

Jiřina Wittmannová, 24.8.2008 
ředitelka pro Klub Zdraví-život
www.zdravi-zivot.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2008.