| MAMINKA Nové prostředí i návrat do domu, kde jsem se narodila, napomáhaly nejen k naprostému klidu mé rozhašené dušičky, ale blízkost celé mé rodiny byla přímo balzámem pro další nadcházející dny.
První měsíce, kdy jsem nemusela mrznout, hladovět a nikdo mne nesrážel psychicky k zemi.
Byla jsem sama v dvoupokojovém bytě s koupelnou, kterou jsem nikdy nepoužila, s kuchyní, o které jsem ani nevěděla, jak vypadá.
Maminka i dcera s malým Kájíkem, bydlící o patro výš, mne navštěvovaly každou chvilku a zpočátku jsem se necítila tak osamoceně. Janin přítel odjížděl každý týden za prací do vzdáleného Kolína a malý Kájík rostl jak z vody. Pomalu, pomaloučku na mne sedal zvláštní splín.
 Jedinou společnost mi večer dělala televize a mně chyběl zvířecí kamarád. Po smrti kníračky Kačenky jsem prostě potřebovala jakoukoliv němou tvář, které bych mohla povídat svoje stesky nebo radosti. Vzpomínka na mou kočičku „Budibudi“, kterou jsem musela dát pryč (podle veterináře by si po pěti letech života v přírodě nezvykla na byt), rozlítostňovala každý večer.
Maminka mne pokaždé zastihla, jak si utírám oči a nemusela se ptát. Nemohla jsem na ni zapomenout.
„Ivko, prosím tě, tak si pořiď kočku. Já ti s ní pomůžu,“ řekla při jedné takové návštěvě, kdy jsem se zase upřeně dívala na fotku mé kočičky a polykala potajmu slzy.
„To myslíš vážně, mami?“
„Už se na tebe nemůžu koukat, řekni Janě, ať ti nějakou sežene,“ dodala.
Ještě ten týden mi dcera donesla domů „něco“ zrzavého, hubeného, roztřeseného.
Kočičku, kterou jsem si okamžitě zamilovala.
Stačily nám dva dny a staly se z nás družky v samotě a dlouhých večerech. Zaplnila mi chybějícího partnera i děti.
O Jardovi jsem jen útržkovitě slyšela, že přespává v psí boudě nebo kozím chlívku. Nevěděl, kde jsem a rozvod probíhal v režii mého syna. Zastupoval mne a do dvou měsíců jsem byla rozvedena od stolu i lože. Ulevilo se mi. Tato kapitola byla za mnou a já kupodivu necítila nenávist, spíš lítost nad zmařenými lety a nad tím, proč se z tak skvělého chlapa stal prevít.
…
Na tomto místě bych chtěla maličko zavzpomínat. Sám rozvod byl snůškou divných rozhodnutí a zanechal ve mně pachuť čehosi nedefinovatelného. Po prvním stání mi přišel domů doporučený dopis s tím, že musím uvést svědky mého týrání.
Bože, kde to jsme, jak mám najít svědky něčeho, co probíhalo pěkně za zavřenými dveřmi? Sousedé mi přišli vynadat, že je tahám po soudech a přitom oni byli jediní, kteří věděli, jak Jarda jedná a že je víc v hospodě jak doma. Nedivím se týraným ženám, že váhají se soudy a raději se nechají doma mlátit a trpí. Nikdo jim totiž nevěří, nemají důkazy. Ti, co to vidí, dávají ruce pryč.
Jediné, co mne tehdy vlastně zachránilo a urychlilo můj rozvod, byl onen dopis na sociální odbor. Bez něj bych zřejmě byla lhářka. Smutné zjištění.
…
Pak přišel večer, který opět zacloumal s mou nervovou soustavou a já si uvědomila, jak moc moje nemoc a vůbec způsob života zamával s maminkou. Tak drahým človíčkem, bez kterého si nedovedu svůj život ani představit.
Blížila se připravovaná svatba mé dcery. Šaty a prstýnky byly vybrány a mne blažilo pomyšlení, že malý Kájík bude mít rodiče nejen podle bydliště. Bylo domluvené, že mne na svatbě zastoupí moje maminka a já už předem věděla, jak celou Jančinu svatbu probrečím. Tak moc mne mrzelo, že ji nedoprovodím k pomyslnému oltáři.
Dva dny před svatbou jsem uslyšela klíče v zámku a dovnitř vpadla maminka. Doslova vklopýtala do pokoje vedle mé postele a svezla se na zem. Rozesmálo mne to, znala jsem svou maminu a věděla jsem, že je schopna chodit po čtyřech, pokud uvidí nepořádek na koberci.
„Co to tam zas vyvádíš, mami?“ zeptala jsem se jí a čekala vtipnou odpověď.
Bylo ticho.
„Mami.. mami, co je?“
Strach mne ovládl a já byla bezmocná.
„Pomoz mi.. je mi špatně,“ slyšela jsem maminku zašeptat.
Popadla jsem telefon a vytočila pohotovost. Nahlásila jim veškeré potřebné údaje a pak jsem si uvědomila, že se ke mně nedostanou.
„Mami, maminečko, prosím tě, musíš otevřít dveře,“ škemrala jsem jak malá holka.
„Maminko, prosím tě, zkus to, otevři ty dveře.. prosím,“ propadala jsem beznaději.
Vtom se vymrštila ze země, doběhla ke dveřím, otevřela je dokořán a zhroutila zpátky na židli. Nevnímala mne, vůbec nereagovala na nic, co jsem řekla. Jen opakovala: „Nemůžu dýchat, já nemůžu dýchat.
Pohotovost přijela během chviličky, řekli mi, že je to infarkt a okamžitě maminku odvezli do nemocnice.
Až když bouchly dveře, uvědomila jsem si, co se děje.
Zírala jsem na jedno místo a noc jsem probděla s jedinou myšlenkou: „Maminko, vrať se mi!“ POKRAČOVÁNÍ... DÍL 21. |
