MÁ NADĚJE NEUMÍRÁ

V dobách, naplněných iluzemi, jak půjde všechno snadno, jsem se každé ráno probouzela s úsměvem na rtech a srdce se mi rozbušilo při každém zvonění telefonu. Očekávání a nedočkavost mi rozvazovala jazyk a já měla chuť vykřičet tu úžasnou novinu do celého světa.
„Pojedu ven, slyšíš človíčku, já pojedu ven!“
Šeptala jsem svou radost do kočičích oušek, broukala si písničky Karla Gotta o lásce. Jak mi byla blízká ta o „Kufru iluzí a nadějí ukrytých“. Vždyť to byl on, kdo mne doprovázel celým mým pohnutým životem. Jeho hlas, jeho písně. Zněly mým nemocničním pokojem a dodávaly mi odvahu ve chvílích, kdy moje životní svíčka skomírala.
A teď jsem měla pocit, že už není nic a nikdo, kdo by mi zatarasil mou první cestu za svobodou.
Jenže člověk míní a úřady mění.
Proč to neudělat po česku?
Mohla jsem mít vozík, ale pěkně s vděčností k naší zdravotní pojišťovně a našim lékařům. Potíž byla v tom, že moje lékařka mi poukaz napsat nemohla, ani mi vozík nedoporučovala a jiný doktor prostě nebyl. Pomalu jsem ztrácela na náladě a moje energie se blížila k pověstné nule.
Co teď?
Co se mnou bude?
V těch zvláštních dnech mi přišel email. Byl by to obyčejný email, jakých každý z nás dostává tucty, kdyby nebyl od Blanky. Věděla jsem, že hledá onkology a odborníky, kteří by si se mnou nějak poradili, tušila jsem, že rozeslala už pořádných pár dopisů, ale buď jí lékaři neodpověděli vůbec, nebo se odmlčeli poté, co jim  poslala moji zdravotní dokumentaci. Že se na mé situaci podaří něco změnit, jsem tedy příliš nedoufala. Co jsem nevěděla, že už navázala kontakt s Masarykovým onkologickým ústavem v Brně, kontakt, který měl všechno změnit...
Mail mě totiž vyzýval, abych neváhala a zavolala na telefonní číslo pana doktora Slámy do zmíněného institutu. Vytočila jsem číslo... ozval se. Srdce se mi rozbušilo. Neměla jsem ani tušení, co mi může poradit, jestli je to vůbec k něčemu dobré. Ale po ukončení hovoru se mi opět vlila krev do žil. Ačkoliv jsem si myslela, že mi těžko pomůže někdo, kdo je ode mne tolik kilometrů daleko, přesto se věci daly do pohybu.
Ležím si na posteli, ostatně nic jiného mi nezbývalo, a opět zazvonil telefon.
„...Tady doktor Pešek z Mostu. Pracuji jako lékař v Hospici a dozvěděl jsem se o vás od pana doktora Slámy. Chtěl bych vám pomoct. Mohl bych za vámi přijet, řekněme za hodinu.“
Srdce se mi zastavilo a sotva jsem ze sebe vysoukala: „Ano, budu vás čekat.“
Netrvalo dlouho a zaslechla jsem zaklepání.
Automatický vrátný vpustil návštěvu dovnitř a já, celá netrpělivá, očekávala, co se bude dít.
Nejde popsat celá rozmluva, nedají se ani vyjádřit moje pocity při sdělení, že budu objednána do nemocnice a vyřeší se můj největší problém. Odoperují mne a udělají mi stomický vývod. Co to znamená je nasnadě.
Budu si připadat jako člověk.
Nebudu prožívat to ponižující mytí a čištění neovladatelné stolice. Stane se ze mne někdo, kdo nebude vyhánět rodinu a návštěvy po každém jídle, při pití kafe a noční spánek bude ten pravý, oddechový.
Žádné buzení uprostřed ztmavlého domu, rozsvěcení lampičky.
Zase se stanu ženou, která si bude vážit sebe samu.
Po odchodu tohoto lékaře, který mne jako první po pěti letech prohlédl, obětoval mi svůj čas i pohodlí a věnoval mi na závěr rozhovoru několik moc milých vět i úsměvů, jsem zůstala jako opařená.
Ale nesmírně šťastná a dojatá.
Proč mi jen tvrdili, že nejsem schopna převozu?
Proč se mnou nikdo celá ta dlouhá léta nic nedělal?
Proč mne nechali samotnou s bolestí?
Copak nejsem člověk, který myslí, touží, miluje život?
Těch otázek, které mi prolétlo hlavou, byla spousta. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že v celé naší tak krásné zemi se nenašel jediný lékař, kterého bych mohla zajímat.
Až na pana doktora Peška.
Klobouk dolů před takovými lidmi. Vrátil mi víru v dobro a ochotu lidí.
Vrátil mi tolik potřebnou... naději. 


                                                                                …
 
Nečekala jsem, že mi čas do objednání na operaci tak uteče, ale najednou byl předvečer před mým nástupem a já pocítila strach.
Docela obyčejný strach.
Co když se to nepovede, co když mne ani nedovezou?
Přece jen mi chybělo tolik kostiček a orgány se rozpadly na troud. I když jsem měla slíbené vakuové lehátko, zvládnu to?
Nebude to cesta poslední?
A co moje kočičky, jak to tu beze mne vydrží?
A co když bude mamince špatně, kdo jí zavolá pohotovost?
Ležela jsem, hlavu na polštáři a slzy se mi koulely po tváři. Já se bála. Byla jsem jak malá holčička, která má zlé sny, protože je sama kdesi na táboře. Litovala jsem se za všechno, co jsem do té doby prožila. Proč mne nikdo nepohladí, já to tolik potřebuji. Chtěla bych se schoulit k někomu do náruče a nechat se hýčkat i uklidňovat. Zatím se jen dívám do tmavého okna a jedinými utěšiteli jsou zářící okna cizích lidí.
Vzala jsem papír do ruky a začala psát dopis. Napsala jsem pár prvních vět a… zmuchlala je do kuličky. Tohle přece nejsem já. Ta věčně usměvavá ženská, která všechno řešila s nadhledem a s úsměvem. A sama také nejsem, ze tmy na mne mžourají kočičí oči, vedle spí maminka, která to nese hůř jak já.
Dost.
Vzala jsem nový list papíru a nadepsala jsem jej Nemocniční deník, den první.
Založila jsem ho zpátky do desek, vypnula televizi a zavřela oči.
Bože, co mne vlastně zítra čeká?

Pokračování... DÍL 26.