ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI

Život se ustálil na každodenních, stále se opakujících činnostech.
Ráno vypravit syna do školy, dcera žila po dobu mé nemoci u maminky. Vyvětrat a ustlat peřiny, pootvírat okna. Vlhkost byla všude. Zápach plísně z uzavřených prostor.
Trnula jsem, když se zatáhla obloha a měl přijít déšť. Předem jsem nachystala kbelíky a hrnce.
Náš bytný Karel nechtěl, abychom jakkoliv zasahovali do stavby a upřímně, asi to nemělo ani smysl. Mohli jsme čekat, že nás může kdykoliv vyhodit a jeho zdravotní stav posledních dnů napovídal, že to s ním moc růžové není. Jeho slibům o tom, že jsme zabezpečeni a že o nás mluvil se svou rodinou, jsme moc nevěřili.
Z mého muže se pomalu, ale jistě stával alkoholik. Měla jsem a mám ho dodnes ráda, ale jeho psychické týrání mne deptalo jak kyselina. Nemluvil se mnou normálně, ale ironicky a uštěpačně.
Ráno vstal, dopil zbytek piva z otevřené láhve a začal šmejdit po dvoře. Co šlo odvézt do sběrny, naskládal na vozík a zmizel. Pokud se vůbec vrátil, tak pouze s nakoupenými flaškami dalších a dalších piv. Později k tomu přidával krabicové víno.
A já?
Obstarala jsem nejnutnější, nakrmila králíky a šla štípat dřevo.
Elektrický vařič jsem používat nesměla, pouze klasická kamna, což zejména ve třicetistupňových vedrech moc příjemné nebylo. Obzvláště, když si děti poručily bramborové placky. Ale ano, dělala jsem je ráda. Lilo ze mě jak z konve, připalovaná mouka se měnila v mlhu v kuchyni, ale placky mi mizely pod rukou, jen jsem je dopékala.
Odpoledne jsem mizela do lesa. Doba hub mne přiváděla do transu. Jen vstoupení na pokraj lesíku s sebou nesl vůni smůly na kůře stromů, kukačka nebo strakapoud mne vítali jak staří známí. Větvičky praskaly pod nohama a pavučinky se otíraly o mou zrůžovělou tvář. Co krok, to nový zázrak přírody. Tam, kde ještě týden předtím bylo křoví nahnědlé, zářila dnes zelená barva. Loňské malé stromky povyrostly, kdejaká nová nora probouzela fantazii. Kdopak se tam asi skrýval před predátory? Večer jsem zavírala oči a viděla pod víčky kloboučky hříbků, kozáků a křemenáčů. Černický rybník byl mou další oázou odpočinku. Večer, když už sluníčko zacházelo za obzor, vzala jsem fenku Kačenku na vodítko a se synem jsem vyráželi k vodě. První dotyky s hladinou ze mne odplavovaly všechno zlé a smutné. Položila jsem se na vodu a nechala se unášet. Dívala jsem se nad sebe do tmavnoucí oblohy a pozorovala ptáky s rozpjatými křídly. Rákosí šumělo a voda dorážela šplouchavě do břehu. Rybáři se zádumčivě dívali na své udice a ze vzdálené vesnice se sem nesly tóny kytar a štěkot psů.
Tyhle chvilky patřily k těm nejhezčím.
Vracela jsem se zpátky do domku odpočinutá, s čistým tělem i duší.

Večer, kdy mne muž poprvé uhodil, z paměti vymazat nejde. Nepamatuji se, co nebo která věta tomu předcházela, ale jen vím, že mne uhodil do hrudi. Nohy se mi zapletly, já padla naznak na betonovou podlahu a hlava se odrazila jak pingpongový míček. Zadunělo to a děti ke mně zděšeně přiskočily. Nemohla jsem hýbat nohama, nemohla jsem se pohnout, jen v hlavě mi bzučelo. Jana s Mirkem mne chytili za ruce a táhli k posteli. Naštěstí si tělo dalo říct a já cítila, jak se mi vrací do nohou cit. Myslím, že i Jarda byl zděšený z toho, co se stalo a mohlo stát. Zmizel jak pára nad hrncem a vrátil se až ráno, ale řekla bych, že tohle byl prvopočátek všeho, co přišlo později. Už mi neubližoval na těle, ale na duchu. Co věta, to pokoření a zneuctění mého já.
Před sousedy se chválil, jak moc se o mne stará a doma za zavřenými dveřmi mne ponižoval a dával jména, která jsou nepublikovatelná. Nejmenším zlem bylo pouštění rádia pěkně nahlas, aby prý údajně neslyšel, kdybych volala o pomoc.
To jsem ale netušila, že může být ještě hůř.
                                                                              ***
Léto přešlo jak mávnutím proutku a listí prohánějící se po dvorku připomínalo blížící se podzim.
Věčné tahání dřeva i klád mi dávalo pořádně zabrat a napětí v tříslech dávalo tušit, že něco není v pořádku. Kůže byla po prodělaném ozařování tenká i napnutá, a proč si nepřiznat, bála jsem se. Bála jsem se, že se nemoc vrátí, jen obrovská vůle k životu mi dávala naději, že zrovna já budu patřit k těm šťastnějším.
Každodenní vstávání do mrazivého pokoje, málo jídla a fyzická námaha však nepřispívaly ničemu. Mirča pomáhal, jak mohl, ale dojíždění do učiliště a vlastní učení mu neposkytovalo tolik času, jak by potřeboval na udržení pořádku na zahradě i dvorku.
Nadešlo ráno, kdy se v tříslech udělal malý otvor, veliký jak hlavička od špendlíku.
Na poslední kontrole na onkologii mi řekli, abych přišla za tři měsíce, že je vše v klidové fázi. Tak proč se vzrušovat? Je třeba zařídit tolik věcí. Připravit zahrádku na zimu, nanosit další dřevo, vykopat nový odpad u Karla. Ne, nepodceňovala jsem to, jen jsem měla tolik jiných starostí. Jenže ona dírka jak špendlíková hlavička se jednoho dne protrhla a začala hnisat.
Po návštěvě u obvodního lékaře jsem začala se samoléčbou.
Hypermanganová vodička byla mým patentem na vyléčení a nutno podotknout, že se ta fialová barva ocitala na místech, kde bych ji nikdy nečekala. Z počátku zabírala, ale dostala jsem se do fáze, kdy jsem se slzami v očích prosila Karla, ať mne odveze do nemocnice. Nešlo to, přidružila se bolest a mně bylo srdečně jedno, jestli si mne tam nechají.
Sbalila jsem si opět věci, pohladila děti i zvířectvo a odjela směrem k nemocnici.
Kde bych tušila, že rozloučení se zahrádkou a dvorkem jsou moje poslední kroky po pevné zemi. 

Pokračování... DÍL 15.