Iveta Kollertová: Kruci, buď silná!

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (26)

Ranní vzbuzení den D, čas čtyři ráno.
První myšlenka na nastávající chvíle a na všechno, co mne čeká.
Co vlastně?
Netuším, můžou mne prohlédnout a říct: "Paní, je to zbytečné...", soustrastné pohledy a soucitná slova. To už jsem zažila a tudy cesta nevede.
Připravila jsem si kafe, zapnula vodu a zadívala se ven.
To zas bude pařák, pomyslela jsem si.
Malichernost, zapálila jsem si cigaretu s uvědoměním si toho, co má nastat.
Vývod za cigarety a zvyk.
Má to smysl?
Co když se mi přitíží, co když zjistí, že mi nemoc sežrala nejen kosti, ale prostupuje celým tělem?
Potřásla jsem hlavou:
"Holka dost, zakazuji ti na tohle myslet!"
Neměla jsem strach, nebyla jsem nervózní.
Popíjela jsem horké sladké kafíčko a ze zvyku najela na internet. Poslední pozdravy a rozloučení.
A v duchu jsem si představovala, jak se už vracím z nemocnice a internet mi zabliká na pozdrav. Mám tu tolik přátel, upřímných, přejících.. nesmím zklamat ani je, ani sebe.
Úderem šesté se otevřely dveře.
"Ivko, udělej mi taky kafe, jsem nějaká nervózní."
Maminka.
Dívám se do její ustarané tváře a je mi líto mých pochybností. Znám ji, nese to hůř jak já.
Dívaly jsme se na sebe, popíjely kafe a sem tam utrousily větu. Všechno jsme probraly už večer. Moje pokyny ohledně koček byly rozdány. Minuty běžely jak splašené... sedmá... osmá hodina.
Zvonek!
Dovnitř vběhli tři chlapíci i s nosítky.
Můj běh na dlouhou trať začal! Teď se ukáže, následný převoz bude tím prvním pojítkem mezi důstojnějším žitím. Než jsem se nadála, ležela jsem na matraci a vycházeli jsme ze dveří.
Ani jsem se nestačila rozloučit pohledem s tou mou zvířecí říší.
Maminka stála mezi dveřmi a úspěšně polykala slzy.
"Tak Ivko, tfuj, tfuj, tfuj, ať ti to dobře dopadne!"
Než jsem stačila mrknout, nakládali mne do sanity. Poslední pohled na ozářený Koldům a lesy kolem. Automaticky jsem vzala mobil a fotila.. co kdyby?
Co kdyby, co?
Zas mám zarosené řasy: "Kruci, buď silná!", poroučím si potichu.
Přikryli mne starostlivě dekou a změřili tlak.
"Dobrý, jedem."
Sanita se zhoupnula a vyrazila.
Míjely mne sloupy, na křižovatkám houkala houkačka. Jeli jsme jak s infarktem a já si jen broukala: "Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový, jak mi je, je, je, to se nikdo nedoví!"
Holka, zase blbneš, vynadala jsem si a poslala první zprávu mobilem.

V Mostě jsem byli natošup.
Příjem, dlouhá chodba, chvilka čekání před ordinací. Všechno šlo jak po másle, až to překvapovalo.
Doktor na příjmu příjemně naladěn a po jeho ujištění, že by to všechno mělo trvat tak týden, mi dušička přece jen pookřála.
Ostatně, přežila jsem onen převoz, přežiji všechno. Jenže po chvilce mi to začalo vrtat hlavou. Myslel týden před operací nebo po operaci?
Do půl hodinky po příjezdu jsem zamířila na oddělení Chirurgie B!
Nejprve výtah, omlácený nespočitatelným množstvím postelí a stolků. Chodba, dveře pokojů. Vesměs všechny byly otevřené a uvnitř plno. Obvyklý ranní mumraj, ospalé a bledé tváře spolupacientů.
Já dostala pokoj č. 6.
Po nezbytných procedurách jako je podepsání jakéhosi papíru, jehož obsah mi byl celkem fuk, seznámení s prvními sestřičkami a uvelebení se na posteli, jsem se pomalu rozkoukávala kolem.
V podstatě nebylo nic moc k vidění.
Okno zastřené žaluziemi, které vypadaly jako když každým závanem větru vypadnou. Stojan na infuze, zrcadlo, ve kterém se odrážela moje vykulená jiskřící očka. No nazdar, to se každé ráno hned po otevření očí leknu....
Když opadlo prvotní překvapení z toho, kde to vlastně opravdu ležím, vložila jsem si hašlerku do úst, vzala blok a začala pilně psát.
V tom se na chodbě ozvalo:
"Ilčo, nevíš, kde máme plíce pana Nováka?"
Přiznávám, rozesmála jsem se na celé kolo při představě, jak celé oddělení hledá čísi orgán a nikoliv pouhé snímky.
Smích mne přešel během chvilky:
"Paní Kollertová, jedeme na RTG a Internu."
A jelo se...
… 

Vyšetření na RTG a Interně proběhlo v pohodě a zhruba po hodinovém čekání na chodbě. Dozvěděla jsem se něco o kornatění tepen u starší paní, o náběhu na infarkt u téměř mladíčka a pousmála nad slečnou, která se nesla na kramflekách stylem žirafy v gumácích.
Marně jsem před zpáteční cestou přesvědčovala sanitáře, že nejhezčí výhled na Mostecké okolí je dole u otevřených lítaček v přízemí. Nenechal se zlákat, tušil, že je to pouze moje výmluva na přicházející abstinenční kuřácké příznaky. Ani moje předstírané omdlení nezabralo, spíš naopak, nasměroval mne zpátky na pokoj a s úsměvem přirazil ke zdi pokoje, tedy mou postel.
"Tedˇjsem vám zachránil další kousek plic", dodal a já jen zavrzala zuby. Později jsem se dozvěděla, že to je nekuřák.
Už slyším halas na chodbě, zavrzání koleček obřího kontejneru na obědy a večeře. Pardon, večeře už ne, ty jsou pouze studené... dle mých poznatků se mění pouze tím, zda je houska se sýrem nebo sýr s rohlíkem. Sláva, aspoň něco zobnu, při nástupu bývá bramborová kaše.
Opět má pověstná smůla.
Kdosi na mne v kuchyni zapomněl a mne zřejmě čeká vyhladovění. Milá sestřička mne padnout nenechala.
"Paní Kollertová, jedna pacientka nesmí jíst, dám vám její oběd."
Nemusela...
Cosi rosolovatého se houpalo na dně talíře, v tom něčem se skvěly houby nebo se tak aspoň tvářily. Co jsem komu udělala?
Rýpla jsem vidličkou do knedlíku, který jediný vypadat jako poživatina a svalila jsem se zpátky do polštářů. Sáhla jsem po hašlerce.
Imitace oběda byla odvezena a já vzala na chvilku blok do rukou. Vymeteno, ani myšlenka, ani chuť na přemýšlení. Zavřela jsem oči a zdřímla.
Další chyba, spánek je hezký, když vím, že se vzbudím a budu mít kafe i cigaretku.
Probuzení bylo těžké... automaticky jsem nacpala do úst další hašlerku a horečně přemýšlela, jak se dostat aspoň na jednu cigaretu.
Těžká zkouška začíná.
Na vozík nemůžu, a i kdybych mohla, sestřička mne neuzvedne. Postel motor nemá a návštěvy jsem odvolala. Co teď?
...

Někdy vám dokáže pozvednout náladu malé děcko, které se směje stínové hře na zdech, jindy úsměv milého človíčka, ale můj osud vzala do svých rukou sestřička z oddělení.
Martina!
Sestřička, jakých je málo.
Viděla moje prosebné oči, které ji sledovaly při každém míjení mých dveří, vešla do pokoje a jen řekla: "Copak?"
"Já bych si tak zakouřila, sestři..." šeptla jsem smutně.
"Počkejte chvilku, hned se vrátím."
Odnesla tácek držící v rukou a popadla mou postel. Vymanévrovala z pokoje a nabrala směr balkón. Srdce mi divoce bušilo a pocit, jaký jsem měla z toho, že zde pracuje "člověk" chápající mou dušičku, se prostě popsat nedá.
Půlka postele stála v chodbě a ta druhá, s mou maličkostí, venku.

              

"Já vás tu nechám," usmála se sestřička a odcházela.
Podívala jsem se nad sebe na nebe, zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř.
"Děkuju vám, děkuju za tu chvilku štěstí," dodala jsem za sestřičkou. Ta se ještě otočila a zeptala se: "Dáte si kafe?"
Jen jsem mlčky kývla.


Pokračování... DÍL 27.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

Kam spěcháš, človíčku?

Dávná kletba snad je smyta,
z očí sůl již nestéká.
Slunce každé ráno vítá,
protáhne se jak řeka.

Paprskem ti protře oči,
větřík češe jemný vlas.
Cesta rájem se jen stočí,
odhaluje plno krás.

Pozdravíš úsměvem duhu,
barvou jarní zbarvenou.
Kolem země motá stuhu,
láká vážku zmámenou.

Tak se zastav na chvilenku,
kam pospícháš, dlaň si hřej.
Vem si krásu za milenku,
do srdce víc citu dej.

Nemáš čas na vůni sena,
na slavíka ve větvích?
V životě však stoupá cena
pro ty, co je zdobí smích.

Nepospíchej, lež jen v trávě,
slyš, co stromy vypráví.
Tak si srovnej všechno v hlavě,
příroda tě napraví.

Za obzorem mávnul křídly
orel, co se z nebe snes.
Zaletěl až nad obydlí,
uspořádal ptačí ples.

Nepospíchej, trvá láska
máš ji v srdci, vždyť to víš.
Každým dnem tě jemně laská,
postůj, však ji uvidíš.

OHLASY NA ČLÁNEK

Dobrý den,
Pozitivní noviny jsem našla náhodou a ještě větší náhodou jsem narazila na vyprávění paní Kollertové.
Byla někde před 20. dílem, takže jsem vše, co do té doby napsala, přečetla víceméně jedním vrzem. Dost těžká darda, nechápala jsem vůbec (a pořád nechápu), jak se může něco takového stát - myslím tím stav, do kterého se dostala vlastně "po nemoci", dá-li se to tak říct.
Teď už pravidelně hledám její nová pokračování, když tam nejpozději v pondělí není, bojím, jestli se jí něco nestalo.
Moc jí držím palce, tolik životní energie a optimismu se jen tak nevidí.
Těším se na další pokračování.
Zdraví
Mirka Pechová, 15.10.2008 
Pelhřimov
mrejca(a)seznam.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 10. 2008.