Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (19)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (19) |
| Den "D" naší rodiny byl určen na sobotu 2. dubna. To se po zimní přestávce otvíral hrad Krabonoš návštěvníkům. Už v pátek odpoledne postavil Luboš s tátou na plácku před branou stánek, kam přivezli i lednici. Měla tam zůstat až do konce sezóny. Dovezli si i všechno ostatní, například párky, ohřívač rohlíků, hořčici, papírové ubrousky, kečup, pytle s rohlíky a další potřebné k prodeji oné znamenité pochoutky, do níž jsme všichni vkládali značné naděje. Viktor ke Krabonoši také zajel a po krátké prohlídce se vyjádřil o vedlejším Lubošově pracovišti velice pochvalně. Znovu mu připomenul, aby byl velice pozorný na peníze a nenechal se nikým ošidit. Souhlasila jsem s ním. A když jsem si představila, jak můj nezkušený muž bude sám obsluhovat čtyřicet hladových návštěvníků, které vyklopí autobus, jak bude v hrnci ohřívat párky, odkrajovat špičky rohlíků, zahřívat je na jehle a patlat se v hořčici, bylo mi jasné, že na všechny ty práce sám nebude stačit. Mluvila jsem o tom před rodiči. Táta se okamžitě nabídl, že bude Lubošovi ve stánku pomáhat. Máma však zakročila: - Nesmysl! Potřebuje někoho k práci a ne aby se vykecával se správcem hradu nebo s bábami na lavičkách, co je bolí nohy... Do stánku půjdeš ty! rozhodla. - A co děti?! namítla jsem. - Postarám se ti o ně! A hotovo! V sobotu, brzy ráno, jsme odjeli ve škodovce na hrad. Než přijel první zájezd, měli jsme ve stánku všechno připravené. Voda v hrnci vřela, jehla ohřívače byla nažhavená, v dřevěné krabici na peníze leželo, možná pro štěstí, pár drobných mincí. Za půl hodiny už vycházeli z brány naši potenciální zákazníci, nabaženi sice historie a kultury, leč hladoví. Proto se většina z nich hned u našeho stánku ukázněně řadila do fronty. A zatímco jsem jim chystala vynalézavé občerstvení, Luboš od nich bral a vracel nazpět peníze a na papír si za každý prodaný párek v rohlíku tužkou udělal čárku. Bez přestávky jsme tak vydrželi pracovat až do třetí hodiny odpoledne. Mohli bychom prodávat dál, ale došly nám párky, a také rohlíků zůstávalo na dně pytle už jen pár kousků. Prostě jsme neodhadli množství zboží, kolik jsme schopni za den prodat. Získali jsme i další zkušenost! Naši zákazníci by rádi párek v rohlíku také něčím zapili. U stánku však marně hledali kávu, čaj, případně i láhev rumu. Ale podle povolení, které jsme dostali od příslušných úřadů, jsme mohli prodávat zatím jenom jeden druh zboží. - To vůbec nevadí! rozhodl zkušeně Viktor, když se u nás večer zastavil. – Časem si je obstaráte! A nabídl Lubošovi, aby se u něho ve Slávii ráno zastavil pro další nezbytné suroviny. Byl rád, že se nám první prodejní den vydařil, a dál s námi promýšlel, jak obchodování pod hradem vylepšit. V jeho chování nebyl stín toho, že mezi ním a mou sestrou existují problémy. Zůstal k nám stále přívětivý, vstřícný, vždy ochotný pomoci. Napadlo mě, že chlapi, když mají v manželství nějaký problém, nejsou asi schopni, jako většinou ženské, zapojit do sžíravé nenávisti k partnerovi nejen srdce, ale pokud možno celé příbuzenstvo, kolegyně z práce, řezníka a případně obyvatele nejvzdálenějších galaxií! Druhý den sám přovezl do stánku dvě krabice pohárků z umělé hmoty, dřevěné špachtličky na míchání kávy a basu lahví s rumem. Večer jsme i s dětmi počítali první výdělek. Doslova jsme jím byli šokováni! Za víkend jsme prodali 622 párků, uvařili 314 pohárků kávy a vroucí vodu ochutili 4 láhvemi rumu. - Fantastické...! vykřikoval užasle Luboš, když jsme vypočítali náš čistý zisk. – Za dva dny jsme vydělali víc, než mi dávají ve fabrice jako vedoucímu oddělení za týden! Zapsala jsem pak do tlustého sešitu první účetní údaje. Párkařské období našeho manželství trvalo přibližně následující tři roky. A jak Viktor předpovídal, skutečně jsme za tu dobu vydělali spoustu peněz. Tolik, že jsme se například konečně zbavili své prskavé škodovky a koupili si úplně novou!!! ladu. Za tu dobu jsme získali mnoho cenných zkušeností. Došlo ale i k zásadním změnám v naší rodině. Především jsem měla v úmyslu skončit s prací ve Stavebninách. Chtěla jsem se věnovat svým dětem alespoň mimo turistickou sezónu, učit se s nimi, vždyť Patrik už také začal chodit do školy! Jezdit na hory, vynahradit jim tu část roku, kdy si mě neužijí a má je na starosti jejich babička. Navíc jsme ve městě zřídili i další stánek. Jednou totiž, když jsme zase Viktorovi předávali jeho podíl na zisku, jsme společně uvažovali o tom, jak výhodně překlenout období turistického klidu a kde nalézt náhradní místo pro náš stánek. Simona nás upozornila na autobusové nádraží. - Ale tam už je kiosek s občerstvením! To spíš...! nakousla jsem a v duchu si znova představila místo, které jsem dost dobře znala z mládí. - Čekáme, povídej! pobídl mě nedočkavě Luboš. - Co na tom náměstíčku před školami... jak se jmenuje?! - Komenského...! napověděla Simona. Viktor asi chápal, proč navrhuji umístit prodej právě do této části města, a tak se zeptal: - Proč zrovna tam?! - Protože v okolí je spousta škol! Zemědělka, dvě základní školy a gympl! Projdou tam denně stovky dětí a studentů. Proč by si místo hnusného oběda ve školní jídelně u nás nekoupili svůj oblíbený párek v rohlíku?! -Viktor nadšeně zvolal: - No, senzace, Martino! Tak to je přesně místo, kde si, Luboši, musíš postavit další stánek! - Ale kdo vám tam bude prodávat...?! znovu se nesměle ozvala Simona. - Má pravdu! pochválil ji k mému překvapení Viktor. - Jestliže budete chtít rozjet prodej i v tomhle stánku, musíte ho provozovat po celý školní rok. Študáci si prostě musejí zvyknout, že když jim skončí škola, čeká na ně o pár metrů dál vynikající pochoutka, kterou si nemohou nekoupit! - Prostě se jim to tak zafixuje v palici!!! zvolal obdivně Luboš. Uznávala jsem, že má Viktor pravdu. Dost mi však vadilo, že ho můj muž pokládá málem za boha. – Jenže je fakt otázka, kdo z nás tam půjde?! zeptal se už dosti zvadle. Viktor znovu zabodoval. – Vím, koho tam dáme! - Se mnou nepočítej! bránila se dopředu Simona.  - Zchladil ji opovržlivým úsměvem a pak nám tajemným hlasem prozradil: - Přece Lubošova máma a můj táta! Budou si tam moci aspoň celý den vrkat jako dva holoubci! A o víkendu budou mít volno!Luboš zavrtěl zamítavě hlavou. – Nesmysl, moje máma by ze spořitelny nikdy neodešla! Brzy se ukázalo, jak se mýlil. Starý pan Grosman i moje tchyně prohlásili, že jsou ochotni spolu ve stánku prodávat! Protože jsme si už mohli dovolit jisté finanční náklady, zakoupili jsme pro ně vyřazený turistický přívěs, který i tentokrát v neuvěřitelně krátké době Luboš s mým tátou po večerech upravili pro potřeby prodeje. Ve stejný den, kdy začínal nový školní rok, podávala moje tchyně s neodolatelným úsměvem študákům párky v rohlíku. Už za týden se mi svěřila, že nikdy nebyla v práci spokojená tak jako nyní. Asi na ni příznivě působila přítomnost Viktorova otce. Platili jsme jí měsíčně o tři stovky víc, než dosud brala ve spořitelně. Stejnou částku jsme přidali k důchodu i jemu. |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivan Rössler |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Josef Fousek |
 |
Rudolf Křesťan |