Josef Blažek: Existuje ostrov (11)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
 Vzpomínkové romaneto Kapitola XI. Kterou nenazývám nijak, abych neprozrazoval, co se vše stane Muž s třeskem postavil petrolejovou lampu na prkna mola. Nevěnoval pozornost tomu, že se cylindr rozsypal a sama lampa se převrátila. Zvedl chlapce a přitiskl si ho k hrudi tak pevně, až ten zanaříkal a upustil na molo krabici, kterou držel v ruce. Hned nato se stařec zaklonil a vrhl chlapce přesným hodem k nám. Zachytil ho Silver, který duchapřítomně přiskočil a dítě měkce spočinulo v jeho náručí. „Hop, Jime!“zaslechl jsem, jak v chlapci tiší jeho úlek, „Už je to v pořádku. Jsi na palubě a jedeme na dalekou plavbu.“ „Pozor! Všichni na pravobok!“ kapitánův hlas zněl jako dunění zvonu z katedrály. Byl nejvyšší čas. Snad proto, že se zvědaví pasažéři nahrnuli na bok přiléhající ke břehu, snad že byla loď již definitivně přetížena, náklon byl hrozivý. Každou chvíli jsme se mohli převrhnout. Na palubě byl zmatek. „Hoří!“ volal někdo. Skutečně hladinu ozářily šlehající plameny, nebyla to však loď, co hořelo. Od převržené lampy, ze které vytekl petrolej, chytilo dřevěné molo. Zmítající se loď byla již mezitím opět o kus dál od břehu a snažila se obnovit rovnováhu. Motor kašlal a na palubu se při jednom zhoupnutí nahrnula voda. „Neměj strach, Jime,“ volal Silver držící chlapce v náručí. Ta slova mohla patřit i mně, přestože jméno Jim už moje nebylo. Odrazil jsem se tedy od nakloněné paluby a skočil do černé vody, zcela bez elegance, po nohách. Než jsem se dostal pod vodu, zahlédl jsem na molu starého muže, kolem něhož šlehaly vysoké plameny. Mával. Když jsem se vynořil a zamířil křečovitými tempy ke břehu, muž tam ještě stál. Vzápětí se otočil a udělal krok do plamenů. Ty se před ním otevřely a ukázaly chodník na neznámé ulici neznámého města. Než tam muž vstoupil, ohlédl se po mně a ještě jednou pokynul rukou. V té chvíli byl však již jeho pohled prázdný a nevidoucí. Pak se za ním plameny zavřely, jako se zavírá opona a já si konečně uvědomil, že už dosáhnu nohama na dno a že mě z lodi volá naléhavý hlas: „Souřadnice!“ Stál jsem po pás ve vodě a volal: „37° jižní šířky a 151°13´západní délky! Ostrov Maria Theresa!“ Než doznělo mé poslední slovo, loď viditelně získala stabilitu a vyrazila k protějšímu břehu. Plameny za mnou náhle vyšlehly až do výše stromů a změnily barvu na oslnivě bílou. Celá hladina byla přehledná jako pod divadelními reflektory. A kdeže byl najednou výletní parníček! Dřevěná masa karavely se vyjímala na klidné hladině tak přirozeně, jako kdysi v přístavu Palos. Čarovný vítr nadmul plachty. Obraz lodi v přízračném světle se na chvíli proměnil v pradávnou rytinu. Na zádi zablikaly žlutě dvě vyřezávané zlacené lucerny a loď rychle zamířila přímo k opačnému břehu přehrady. Do místa, kde do jezera ústí malý potok, kterým by neproplula snad ani papírová lodička. Ospalí cestující se už proměnili ve zkušené námořníky a šplhali v lanoví, stíháni hrubým Silverovým hlasem a kletbami. Viděl jsem chlapce, jak se držel starého Silvera za ruku a se zaujetím sledoval práci námořníků i kapitána, který stál vedle nich u kormidla. Nikdo se neohlížel zpět. Příď karavely se zařízla do ústí potoka a voda vystříkla až vysoko k nebi, když celá loď s rozvinutými plachtami zmizela a v prudkém osvětlení zůstal jen tichý les na březích a mlčící hrad nade mnou. Bílé plameny pak klesly a zároveň se ztratila magická aura všeho kolem. Zůstal jen skomírající oheň na zbytcích prkenného můstku. Z místa, kde zmizela loď zakvákala kachna. Stín karavely chvějící se nad hladinou byl jen zbytkovým odrazem na mé oční sítnici. Na hladině se pohupovaly barevné papírky - obaly od čokolád a žvýkaček, co se vysypaly z lepenkové krabice patřící malému chlapci. Poznával jsem trosky své dávné sbírky. Co jsem se kdysi té krabice nahledal! Nechal jsem papírky vodě. Jinam už nepatřily. Do kapsy jsem strčil jen promáčenou modrobílou vizitku. Vylezl jsem na břeh a moje tělo bylo temné jako krajina kolem. Vydal jsem se zpět do mého města. Cesta byla dlouhá. Mokré šaty a boty ještě studily, když jsem stál na kopci pokrytém dubovým lesem a shlížel dolů na město. Obloha bledla. Tichá hudba, která mne vedla posledních pár minut cesty na toto místo, se ukázala být klamem mého unaveného mozku. Kdysi slavná restaurace na vrcholu dubového kopce byla zpustlá. Dlažbu terasy s výhledem na město prorůstala tráva. Město vstupující do nového rána se rozkládalo pode mnou chvílemi kouzelné, chvílemi nevábné. V jednu chvíli jako bych viděl v odcházející tmě města dvě. Vzrušil mě ten příslib tajemna tak nečekaný a dráždivý, který se mi snad bude znovu a znovu otevírat a dovolí mi procházet do města za městem. Najednou však vystřelilo slunce své první paprsky přímo mně do očí a své dostaly i stíny ploužící se dosud pod korunami stromů. Dryády vstoupily s povzdechem do svých stromových obydlí. Hudba v hlavě definitivně utichla. Ostré světlo dne zalilo střechy. Zbylo jen jedno město. Vykročil jsem, protože domů jsem to měl ještě daleko. KONEC ROMANETA Předchozí díly najdete zde |
Foto © autor
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 03. 2010.
