František Mendlík: Kulantní firma Polák
Na sklonku osmdesátých let pořádá Osvětová beseda v Podboří slavné sběratelské burzy. Vždy na jaře a na podzim zaplní velký sál a přísálí stolečkáři z celé republiky. Burza v Podboří je uváděna v celostátním sběratelském kalendáři. Předseda OB vymyslel originální způsob obsazování stolů. Stolečkář si objedná požadované stoly a obratem dostane čísla. Na stolech jsou pak umístěny stříšky s číslem a jménem objednatele. U vchodu jsou pokladníci a prodávají vstupenky příchozím. O něco dále sedí u stolu hlavní pořadatel a „ubytovatel“. Prodávající se nezdržují u vchodu. Platí místo u stolu i vstupenku přímo šéfovi u osamoceného stolku.
Helena Dohnalová: Také vaše pračka žere ponožky?
O některých celosvětových záhadách netušíte, že existují, dokud se vás nezačnou přímo dotýkat. Do té doby než jsem měla vlastní rodinu a nemusela vykonávat všechny běžné činnosti s tím související, jako je úklid, vaření a praní, mě tajemství mizejících ponožek nijak zvlášť neznepokojovalo. I potom se začalo hlásit celkem nenápadně a nijak zvlášť na sebe neupozorňovalo, ale ještě než do rodiny přibyly děti, při praní sem tam nějaká ponožka zmizela
Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: Mimořádné pražské derby
Facka nepadla na sále, ale ve škole. Co se před časem stalo, víte asi všichni. Jen to už dneska umíme lépe pojmenovat. Ředitel školy, kterého žák hrubě urazil, neudržel emoce na uzdě a třepnul ho rukou přes obličej. Pohotový spolužák zachytil scénu na mobil a pak ji uložili na YouTube. Na malér bylo zaděláno.
Jan Řehounek: Sonáta Petry Haasové
Nádherná houslová skladba Carpe Diem ve fenomenálním podání mladého houslisty Michaela Hejče zahájila podvečerní setkání v úterý 24. června v síni Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví na pražském Strahově, na němž byla uvedena do života básnická sbírka básnířky Petry Haasové.
Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák
Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.
Bajka o jedné myši
Jednoho dne koukal Myšák skrz puklinu ve zdi farmy a uviděl farmářovu ženu, jak otvírá nějaký balíček. „Co to asi je?“ zajímalo Myšáka. Žena balíček otevřela - uvnitř byla pastička.... Myšák běžel přes dvůr farmy a upozorňoval všechny: „V domě je pastička, v domě je pastička!“ Slepice, která si na dvorku spokojeně hrabala a zobala zrní, řekla: „Pane Myšáku, to je vážný problém pro vás, ale ne pro mne. Já nikomu neškodím. Jsem dokonce užitečná, protože snáším vajíčka. Pastička na myši se mne opravdu, ale opravdu netýká.“
Iveta Kollertová: Obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít
Vzpomínám na večer, kdy mne poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná. Večer jsem si šla jako pokaždé zakouřit do kuřárny. Celý den nestál za nic a moje poslední cigareta byla posledním spojením se světem těch venku. Můžu kouřit, tedy mi nic není. Jak je človíček ve své velikosti maličký.
Radka Jurkovičová: Černá hodinka / Strýček Jiskra
Sedím v zahradě, poslouchám zpěv ptáků vracejících se na noc do korun vysokých stromů a vnímám kouzlo večerního soumraku. Je v něm něco tajemného a zklidňujícího. Takové zvláštní ticho. Ticho naplněné smířením, pokojem a sounáležitostí. Ticho, jemuž se dá naslouchat. A ve kterém se dá naslouchat sobě. Ticho, které není prázdné. Sedím v zahradě a naslouchám tichu.
Vladimír Vondráček: Bajka o jednom venkovském dvorku a výjimečném kuřeti
Byl jednou jeden venkovský dvorek a na něm se to hemžilo domácími zvířátky i drůbeží, tak jak to na správném venkovském dvorečku má být. Dvě velké kravky se zde samozřejmě hemžily jen velmi sporadicky, pouze v případě, že byly vyháněny na pastvu, takže o nějakém hemžení vlastně hanba mluvit. Také dva čuníci využívali čerstvého vzduchu na dvorku jen občas, většinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek. Černý chundelatý psík-hlídač před svou boudou nakonec také spíše hlídal vleže a dvě domácí kočky měly na starosti jinačí věci, než se jen tak mírnix-dýrnix bezcílně hemžit.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy V.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd., které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři? Napište nám je do Pozitivních novin… Může tak vzniknout originální „Lékárnička první pomoci PN“, která bude obsahovat podobné léčivé „kapičky“ a „pilulky“, které můžete užívat v případě nepohody bez lékařského předpisu.
Radka Jurkovičová: Moje první láska / Čínský kačer / "ALE"
Já a hysterická? Nikdy! Své emoce mám vždy pečlivě střežené, ven mohou vycházet jen zřídka, po jedné a pouze některé. A nejlépe beze svědků a se slzavým doprovodem. Po setkání s NÍM však následovala emoční vzpoura. No, je pravda, že jsem byla po většinu svého života citově uzavřená (železobetonem), ale takový průlom jsem vážně nečekala!
Stanislav Moc: Svatba v bushi
Moje milá byla věřící katolického vyznání, a tak jsme se museli vzít v kostele. Konec konců právě kvůli tomu mě přinutila, abych s ní objel půlku kontinentu a vzal si ji tam, kde měla všechny tetičky i strýce, protože matka jí umřela, když byla ještě mladá, a ujaly se jí tetičky. Otec ještě žil, ale na svatbu zajet nehodlal, i když nám své požehnání dal.
Ivan Kolařík: Moje štace v Americe (1)
Bylo krásné odpoledne. Špinavým kancelářským oknem pronikaly sluneční paprsky, které malovaly v prachu na stole roztodivné obrazce. Moje blažené hnípání přerušilo neurvalé zadrnčení telefonu. Líně jsem se natáh po sluchátku, ze kterého se ozval vzrušený hlas ženy Máni. “Ivánku, mám pro tebe radostnou zprávu. Právě přišla pošta.
Jan Řehounek: Do Nového Dvora za Polednicí
Kdybyste někdy na výletech potkali v polích starou babku v tmavém šátku, pak jste určitě potkali Polednici. Ale bát se jí nemusíte. Tomu, kdo je dobrý, neublíží. Zato ten, kdo ji naštve, se má na co těšit. Jako tenkrát, když seno na loukách kolem Křinecké Blatnice v kupkách omamně vonělo a pšenice na polích zlátla a dozrávala. V šedé kytli a šátku staženém do očí vypadala kmotra Polednice jako obyčejná žebračka.