Byl jednou jeden venkovský dvorek a na něm se to hemžilo domácími zvířátky i drůbeží, tak jak to na správném venkovském dvorečku má být. Dvě velké kravky se zde samozřejmě hemžily jen velmi sporadicky, pouze v případě, že byly vyháněny na pastvu, takže o nějakém hemžení vlastně hanba mluvit. Také dva čuníci využívali čerstvého vzduchu na dvorku jen občas, většinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek. Černý chundelatý psík-hlídač před svou boudou nakonec také spíše hlídal vleže a dvě domácí kočky měly na starosti jinačí věci, než se jen tak mírnix-dýrnix bezcílně hemžit. No a králíci se množili ve svých králičích kotcích jako králíci a dvorek vlastně vůbec nepotřebovali. To bradatá bílá koza, na jejímž mléku si pochutnávali zejména ti dva čuníci, už používala dvorských procházek přece jen mnohem častěji. Abychom tedy byli přesnější, na dvorku se vlastně neustále hemžily pouze slepice s kohoutem a několik kachniček a hus. Prostě – jak se zpívá ve známé lidové písničce – na tom našem dvoře všechno to krákoře, i ten kohout.

Jak se pěje v další hezké lidové písni, byl to frajer malovaný jak růža a jak se patří, slepičky si ho nemohly vynachválit, neboť svou stálou přízeň spravedlivě rozděloval ve svém hejnu docela spravedlivě.

A tak vždy na jaře ani po Velikonocích se nikdo nemusel bát, že by jeho rod kuru hrabavého vyhynul. No – a ani pár kačerů s houserem se nenechalo zahanbit. Jednoho vlahého jara se tedy pomalu, ale jistě proklubával z různě velikých vajec jeden ptačí potomek za druhým. Kolik jich vlastně bylo, to se při tom zvýšeném hemžení docela jen těžko dalo spočítat!

Onoho jara však bylo jasné, že se mezi kuřátky vylíhl výjimečný jedinec – kam by se na něj hrabalo kuře Kalimero!

Sotva se toto kuřátko prodralo ze své skořápky, hned se mělo velmi čile k světu. Poskakovalo po dvorku, hrabalo a zobalo tady, tam i onde, žádné semínko a žádný drobeček si před jeho hbitým zobáčkem nebyly jisté, a hned si trouflo i na menší žížaly! Táta kohout nad tím sice přivíral obě oči, ale mámy slepice měly co dělat, aby další kuřátka nepřišla zkrátka a alespoň trošku na ně zbylo, když jim selka něco rozhodila před kurníkem. Náš milý ptačí borec – k velké nelibosti dalšího osazenstva kurníku - vstával velmi brzy a prošmejdil celý dvorek, než bys řekl švec! A výsledkem těchto jeho každodenních ranních šmejdění bylo, že neuvěřitelně přibýval na váze a rostl všem přímo před očima.

Jednou takhle brzy ještě před svítáním se naše téměř už velekuře vyvalilo z kurníku, zoblo jednou, zoblo dvakrát a dozobalo. Když pak ráno hospodyně vyšla na dvorek, našla ho kousek od kurníku s nožkami nahoře. A takto neblaze ten pořádný kuřecí macek skončil svůj krátký život – dříve než mohl splnit svou životní povinnost v potravinovém řetězci! A pokud někoho zajímají osudy ostatních zvířátek a drůbeže na tom naše dvoře, tak vězte, že nejdéle žil černý chundelatý psík, který pěkně vleže před svou boudou přežil mnoho dalších drůbežích generací!

A jaké z toho plyne ponaučení? Ranní ptáče sice dál doskáče, ale také mnohem víc sežere a mnohem dříve pojde!