Radka Jurkovičová: Černá hodinka / Strýček Jiskra

Rubrika: Literatura – Pohlazení

ČERNÁ HODINKA

Sedím v zahradě, poslouchám zpěv ptáků vracejících se na noc do korun vysokých stromů a vnímám kouzlo večerního soumraku. Je v něm něco tajemného a zklidňujícího.
Takové zvláštní ticho. Ticho naplněné smířením, pokojem a sounáležitostí. Ticho, jemuž se dá naslouchat. A ve kterém se dá naslouchat sobě. Ticho, které není prázdné.
Sedím v zahradě a naslouchám tichu. A oživlým vzpomínkám…

"Stařenko, proč si nerozsvítíte, proč tu sedíte potmě?" ptám se naší staré babičky, kterou jsme jako děti přišly se sestrou navštívit. “Však ještě není tma. A já držím černou hodinku,“ odpovídá stařenka sedící u okna a usmívá se na nás laskavýma očima. „A co je to černá hodinka?“ Nechápeme, co že to stařenka dělá. Vždyť přece nic nedělá. Jenom sedí a skoro potmě… „Posaďte se, budeme ji držet spolu,“ vybídne nás stařenka. Plny očekávání usedneme a mlčíme. A z ticha se začne rodit stařenčino vyprávění…
Tak tohle je ta černá hodinka! Moc se nám to líbí. Jenom nám nejde do hlavy, že to děvčátko, o kterém slyšíme vyprávět a které žilo v jakési daleké době, byla naše stařenka.

Sedím v zahradě, naslouchám tichu, a usmívám se… 
STRÝČEK JISKRA

„Staří lidé nejsou moudřejší, jsou jenom uvážlivější,“ řekl mi kdysi kamarád, který píše knihy rozhovorů, často s lidmi vysokého věku. Snad na tom něco bude. Ale není za tou uvážlivostí právě ta moudrost? A pokud nejsou stařečkové a stařenky zahořklí, nebo těžkým životem zlomení, je příjemné a obohacující pobýt v jejich společnosti.

Na rohu naší ulice, v malém domku, žil donedávna stařičký pán. Bylo mu už více než devadesát let a nikdo mu neřekl jinak než strýček Jiskra. Nebylo to jeho příjmení. Byla to přezdívka, která ho věrně vystihovala. Měl jiskrné oči, stále usměvavou tvář a v každém kolemjdoucím dokázal zažehnout pocit radosti a dobré nálady. Na svůj věk byl neuvěřitelně bystrý, všechno ho zajímalo, s každým si chtěl popovídat. Měl rád lidi a lidé měli rádi jeho.
Všechny ženy bez rozdílu věku oslovoval „milenko“ ve smyslu „má milá“. Své obdivuhodné zdraví přičítal pouze skutečnosti, že nikdy nejedl žádné léky, protože, jak šibalsky pravil, ty jsou z hadů a ještěrek. A jak že přišel ke své přezdívce? Když prý ještě jako nemluvně ležel v kolébce, nějaká tetička (nebo snad sudička ?) poté co ho spatřila, zvolala: „To je chlapec jako jiskra!“

Strýček Jiskra už není. A když jsem šla nedávno kolem jeho domečku, který vyklízeli a opravovali noví majitelé, uvědomila jsem si, že v mém blízkém okolí už nejsou žádní staří lidé… Nemám už žádné čiperné pratety, ani moudré prastrýce, odešli i moji vlastní dědečkové a babičky. A co mě udivuje nejvíc, nepotkávám je ani u nás na vesnici. Možná jen chodíme jinými cestami. Možná jen odpočívají doma. A možná v Domovech pro seniory…
A já cítím ve svém životě jakési nezaplněné, či spíše vyprázdněné místo.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová http://www.bitmapsisters.com

Radka Jurkovičová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 06. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.