Do Damašku přijíždíme z Libanonu. Od hranic je to jen kousek a už vystupujeme u jednoho z autobusových nádraží.
Nestačíme se ani nadechnout a místní taxikáři nás již zahrnují nabídkami na odvoz do Palmyry, středu města nebo kamkoliv jinam. Jiní muži nás zas chtějí dovést k pokladně, kde si lze koupit lístek na autobus do turistických lokalit. Vzhledem k neschopnosti turistů, přečíst si cokoliv na nádraží a možnosti koupit lístek do stejné lokality u různých společností, živí se skupina naháněčů patrně celkem dobře. Odměna pro ně je pak snad zahrnuta v ceně jízdenky.
Stačí však říct, že jsme zrovna dojeli a jediné, co potřebujeme, je navštívit toaletu. Jeden z mužů naši větu překládá. Ostatní se smějí a po chvíli se vypaří. Žádné nepříjemné obtěžování, pouze nabídka. Muž pak půjčuje klíče a vede nás až na toaletu. Ta je stejně jako celé nádraží pokryta nánosy špíny.
Pěšky jsme pak přicházíme do starého města. Dostáváme se do labyrintu úzkých podivně zastřešených uliček místního tržiště. Vzhledem k tomu, že je pátek a vše je zavřené, jsou téměř liduprázdné a velmi ponuré. Nakonec přece jen prokličkujeme k nejslavnější stavbě ve městě – Umájjské mešitě.
Kolem proudí davy turistů i místních. Oblečení je přísnější než v sousedním Libanonu, na některých ženách je vidět burky. Jsem ráda, že jsem pro sebe zvolila nejen dlouhou sukni, ale také dlouhý rukáv. Některé muslimky vypadají přesto velmi půvabně. Mají na sobě vzdušné, mírně průsvitné materiály, namalované oči. Jsme svědky toho, jak jedna z nich křičí na svého partnera. Jsme prostě v 1,5 miliónovém městě (bez předměstí) a vliv cizinců se zde nedá zastavit.
V ulicích se prodávají různé varianty arabského chleba. Od prázdných, z pece právě vyndaných placek, až po zvláštní druhy bochánků sypaných sýrem a voňavým kořením. Úplně skvělé.

                                

Poslední turistický vstup do mešity před páteční pobožností jsme promeškali, takže raději taxíkem odjíždíme na autobusové nádraží směr Palmyra – město, které leží asi 220 km severovýchodně od Damašku. Řidič, který předstírá nebo opravdu neumí anglicky nás škaredě natáhl a ještě zavezl na špatné nádraží. Postaral se tak na chvíli, že se poprvé a naštěstí také naposled v Sýrii necítíme dobře. Jeho kolega dojem naštěstí opravil a za chvíli už stojíme u vstupní kontroly na tom správném nádraží. Zběžná prohlídka tašek a už můžeme dovnitř.
První jízdu autobusem předchází mírné obavy. Přijíždí však luxusní autobus s klimatizací. Promítají se filmy.
Po chvíli již projíždíme chudinskou čtvrtí na okraji města a pak se velmi rychle ocitáme v poušti. Sever města není tak zelený jako východ, z kterého jsme přijeli. Z okýnka koukáme pouze na žlutohnědou rovinu, sem tam přerušenou oázou. Domky, které vidíme jsou malé, chudobně vyhlížející. Jen minarety k mešitám narušují monotónní vzhled, podobně jako kostelíky v našich vesnicích. Na obzoru se po obou stranách táhnou holé rovněž žlutohnědé hory.
Náhle se vedle nás objevuje stevard s dvěma nerezovými pohárky velmi silné kávy. Teprve po vypití si uvědomujeme, že kávu ve stejných pohárcích dostávají také ti za námi. Pak přichází další kolo, stevard rozdává plastové kelímky, posléze balené bonbóny. Během cesty pak v pravidelných intervalech nalévá ledovou vodu. Takové občerstvení jsme pak dostali ve všech autobusových linkách. Pouze epizoda s kávou se už neopakovala.

V podvečer přijíždíme do města Palmyra (mezi místními je město známe pod názvem Tadmor), které patří mezi nejznámější historické lokality na světě. Autobus zastavil sice mimo zastávku, ale zato u hotýlku, jehož majitel už na nás číhal. Po prohlídce nabízeného pokoje jsme vzhledem k nízké ceně souhlasili. Po chvíli už na nás ve společenské místnosti vyzdobené plastikou presidenta Assada čekal silný čaj a pozvání na večeři v beduínském stanu.
Pouštní město Palmyra je starobylé místo, jehož největší rozmach spadá do římského období. Většina starých staveb pochází z 2. století n.l. Ještě předtím město leželo na hedvábné stezce. Zachovalé zbytky staveb ukazují, že se jednalo opravdu o velmi rozlehlou lokalitu. Kromě římských chrámů a sloupořadí se město pyšní velmi dobře zachovalými pohřebními věžemi z téhož období.
Mrtví zde byly pohřbívání do komor umístěných v řadách nad sebou. Celému komplexu pak vévodí hrad postavený na nejvyšším vrcholku libanonským vojevůdcem vládnoucím v oblasti v 17. století.
Vydali jsme se na podvečerní procházku lokalitou. Turisté už zmizeli, místo oživovaly jen skupinky domorodců, kteří sem přijeli na piknik ve sváteční den. Na neoploceném hřišti těsně vedle památek se hrál fotbal. Vzhledem k rozsahu lokality jsme večer prošli pouze část s hroby. Těsně před západem na chvilku vysvitlo slunce a ozářilo hory lemující město.Znovu jsem si potvrdila, že poušť může být velmi krásná.

 

Před odjezdem na večeři jsme zjistili, že host, který dorazil do hotýlku po nás, je Čech. Pan domácí nám potvrdil, že u něho bývá hodně Čechů, chce se prý dokonce naučit česky. Mluvil již šesti jazyky a zrovna studoval polštinu.
Beduínský stan nebyl nic jiného než čistá komerce. Byla to vlastně restaurace v obrovském stanu, kam majitelé hotelů přiváželi své hosty. Chodili tam však také místní, třeba hned s několika manželkami a jejich dětmi. Jídlo však bylo výborné, zejména skopové se velmi povedlo. Podávalo se také víno. Beduíni (spíše folklorní skupina složená výhradně z mužů) pak zpívali a tančili, držíce se v řadě za ruce. Podíl z ceny za to vše nepochybně vynahradil majitelům hotelů původně nízkou cenu za ubytování.
Je ovšem pravda, že se nám náš muslimský domácí večer věnoval a získali jsme spoustu zajímavých poznatků. Mimo jiné i to, že rád s manželkou jezdí plavat k moři – včetně popisu jejího koupacího úboru.
Pohled na ranní východ slunce na střeše hotelu (mimochodem, jak se až tady ukázalo, z daňových důvodů nedokončeného jako řada jiných staveb) překazily mraky. Rozhled na památky v tomto světle i tak stál za to. Když jsme vyšplhali na vrcholek s Citadelou, už začínalo pršet. V zelenavém světle jsme viděli, jak se zvedá písečná bouře. Překvapivě rychle zas přešla a měli jsme vše jako na dlani – nové domky, rozlehlé zbytky římského města, hroby na pozadí, datlové háje, velikou dráhu, na které se pořádají závody koňských spřežení v římském stylu a hlavně opět úplně jinak nasvícené hory.

 


Úplně sami jsme pak pomalu procházeli římskou kolonádu až k Belovu chrámu. Ještě jsme odmítli projížďku na velbloudu krásnému beduínovi, který znal Prahu, Brno i další česká slůvka a objevily se první autobusy s turisty. Nastal čas vrátit se do Damašku.

Staré město v Damašku vypadá úplně jinak než předchozí den. Trh překypuje životem. Všechno tam krásně voní. Hromady nejrůznějších druhů koření, ořechů a sladkostí. Taky oblečení, ale žádné maso. Naštěstí. Hlásí se pořádné vedro. Ostružinové a pomerančové nápoje vyráběné z ovoce přímo na ulici nás zachraňují.
Tentokrát jsme se do velké Umájjské mešity dostali. Společně se vstupenkou jsem vyfasovala také dlouhý hábit s kapucí. Ještě vyzout a už jsme stáli na mramorovém nádvoří.
Mešita má pohnutou historii. Jedná se o nejvýznamnější církevní stavbu v celé Sýrii. Dle zmínky ve starém zákoně zde byl pohanský chrám již v 9. století př.n.l. V římských dobách byl přestavěn na Jupiterův chrám, později křesťanský kostel. Od roku 636 n.l., po příchodu muslimů do Damašku, zde postupně vzniká mešita až do dnešní podoby. Je velmi rozlehlá. Každý ze čtyř minaretů, které ji zdobí, je zcela jiný. Uvnitř na první pohled zaujmou mozaiková, nádherně barevná okna a taky zelená hrobka, ve které údajně odpočívá hlava Jana Křtitele. Hned vedle mešity stojí Saladinův hrob. Tento známý odpůrce křižáků zemřel v roce 1193. U hrobu se tísnilo tolik lidí, že jsme se spokojili s pohledem zvenku.

 

Damašek má jedinečnou atmosféru. Není divu. Často bývá označován jako nejstarší trvalé osídlení na světě.
Ještě krátké nahlédnutí do jedné z muslimských škol (mandrassa ) s plastickým, bohatě zdobeným stropem a již s výbornou masovou rolkou v arabském chlebě v ruce míříme k Azemovu paláci. Starosta města si nechal palác postavit v polovině 18. století. Zvenku není vlastně žádnou zvláštní stavbu vidět. Vstup přímo ze zastřešeného tržiště. Zato uvnitř se dostávám do jiného světa. Procházím jedno nádvoří za druhým. Všude velmi bohatá zeleň, kašny a vodotrysky. Jemnými ornamenty zdobená stavba a při náhledu dovnitř přepych a vyřezávané stropy.
Přes výborné reference na křesťanskou čtvrt města nezbývá čas. Vracíme se do Libanonu.

Dovětek: Navzdory obavám z cestování po Sýrii jsme se v této zemi cítili velmi bezpečně. Lidé byli mimořádně přátelští a komunikativní. Vůbec by neškodilo, vrátit se sem na delší dobu.

Při přípravě a realizaci této cesty jsme se opírali o průvodce od Terryho Cartera a Lary Dunston Sýrie a Libanon, kterého vydala Lonely planet.