Eva Kudrnková: Vánoční stromeček

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Eva Kudrnková žije se svým synem v USA ve městě St.Louis 
 -  viz její dopis v 
OHLASECH číslo (18)

Mám moc ráda svého syna a máme spolu úžasný vztah. Nicméně, jako všechny hodnotné vztahy, ani ten náš nebyl výjimkou a rodil se dlouho, za patřičně náročných a mnohdy velmi dramatických porodních bolestí.
Po Honzových bláznivých teen letech, kdy jsem si mockrát nevěděla rady, nic jsem nechápala a často jsem se ocitala ve slepých uličkách, se však naše vztahy vykrystalizovaly tak, že se  navzájem respektujeme, žijeme spolu v jednom domě a snažíme se navzájem si vyhovět. Je mu 22 let a já jsem dvakrát starší než on.
 
Abych byla spravedlivá, musím přiznat, že ani on to se mnou nikdy neměl lehké, protože si nikdy nikdo, ani já sama, nebyl jist, kde budeme zítra a co budeme dělat. To platilo nejen o maličkostech, ale i o rozhodnutích většího kalibru, jako byl například před několika lety náš dramatický přesun do USA.
Množství nejrůznějších životních situací, do kterých nás přivedla má bezhlavá ochota vrhnout se do čehokoliv, by možná mohlo naplnit několik životů. Díky tomu jsme oba na svůj věk poměrně bohatí na zkušenosti, nelpíme na maličkostech a běžné problémy nás příliš nevyvádějí z míry. S úlevou také mohu říci, že jsem konečně ve stádiu, kdy mě věci rozčilují pouze po povrchu, a uvnitř jsem naprosto klidná. 
S hlubokou láskou tiše pozoruji svého syna, ze kterého vyrůstá krásný člověk a jsem strašně šťastná a pyšná matka. Honzík je velmi citlivý a vnímavý člověk, který ovšem nedává své city najevo moc často, schovává si je uvnitř a o to cennější a krásnější jsou chvíle, kdy se tak stane. Má mě moc rád a to se pozná na maličkostech, kterými mě občas překvapí. Mnohdy mám dokonce pocit, že mě snad zná lépe, než já sama sebe.

O to těžší byl můj zážitek o letošních Vánocích. Začalo to jednoduchým a škádlivým pošťuchováním, kdy mě můj syn míjel s úsměvem, a se slovy „Na stromeček zapomeň!“ mizel v dáli. Ani mě nenapadlo, že by to myslel vážně. Když se však tento žertík opakoval několikrát, začal ve mě hlodat červíček pochybností, a tak jsem v zájmu zachování nerušeného průběhu nadcházejících Vánoc začala na jeho poznámku reagovat slovy „To ani nezkoušej!“.
A když se Vánoce blížily, upřesnila jsem svůj postoj slovy „Když nebude stromeček, nebude pod co dát dárky, tak dárky tady nebudou!“, a krátce před Vánoci jsem dokonce použila citový nátlak oznámením, že jestli nebude stromeček, tak mi to zlomí srdce. Měla jsem pocit, že jsem své informační sémě zasela dostatečně hluboko a tím zamezila ohrožení vánoční pohody. Jak moc jsem se mýlila!

Pro dokreslení situace musím ještě říci, že v USA žijeme s Honzíkem už šestý rok a toto byly naše páté Vánoce, které jsme sami dva slavili tak daleko od domova. Oba pracujeme a jsme časově velmi vytížení. Chvilky volna jsou pro nás oba vzácné, a proto si je moc považujeme. Já jsem byla navíc před letošními Vánocemi v tak extrémním pracovním a časovém stresu, že jsem po dobu nejméně 14 dnů nespala více jak 2-3 hodiny denně a z předvánočních příprav jsem samozřejmě nestihla naprosto nic. Jediný čas, který mi zbyl na úklid, vaření, pečení, nakupování, dekorování, balení dárků atd. byl 23.prosince od tří hodin odpoledne do štědrovečerní večeře, kterou jsem plánovala asi na sedm hodin večer dne následujícího.
Byla jsem fyzicky naprosto vyčerpána, ale kupodivu duševně v pohodě a s posledním zbytek sil jsem se snažila vypořádat s tím téměř nadlidským úkolem stihnout vše tak, abychom mohli v míru zasednout k prostřenému stolu v krásném, čistém a vánočně nazdobeném bytě, kde voní cukroví, smažený kapr a hlavně vánoční stromeček. Přála jsem si stihnout vše tak, abychom prožili své další Vánoce tak, jak je znám nejen já, ale i můj syn od útlého dětství. Přála jsem si prožít takové Vánoce, jaké připravovali moji rodiče pro mě, jejich rodiče pro ně a já pro svého syna od té doby, kdy se narodil. Těšila jsem se prostě na naše krásné České Vánoce.

 

Vše probíhalo podle plánu. Nákupy, kromě jedné drobnosti, jsem stačila pořídit v průběhu odpoledne a večera prvního dne, úklid a vaření v průběhu pozdního večera a noci, a nad ránem jsem zcela vyčerpána padla do postele ve snaze nabrat alespoň nějaké síly na dokončení plánovaných prací. V zájmu zachování zdraví jsem s obrovským sebezapřením vzdala pečení vánočního cukroví a poprvé v životě jsem ho nakoupila hotové.
Považovala jsem to za naprosto nesnesitelný ústupek, ale podařilo se mi sebe samu přesvědčit, že už mi jde skutečně o život. Po čtyřech hodinách spánku jsem s vypětím všech sil vstala, dokončila úklid, vyhrabala krabici s vánočními dekoracemi a ozdobami z nejméně přístupného místa ve sklepě, nachystala místo pro stromeček a vyrazila pro tu poslední drobnost do obchodu.
Přes všechno vyčerpání jsem byla šťastná a spokojená. Těšila jsem se, že až se vrátím z nákupu, dokončím pomalinku vaření a užiju si zbylého času pro balení dárků, což mě vždy bavilo víc, než jejich předávání či dokonce dostávání. Každý rok balím dárečky velmi pečlivě, aby potěšily oko a ducha ještě před tím, než budou otevřeny, a snažím se vždy připojit maličký komentář pro obdarovaného. Každý můj milý člověk tak ode mě dostává nejen dárek, ale i takové malinké pohlazení. Toto balení ovšem zabírá poměrně dost času. Což mi však nikdy nevadilo a zejména tentokrát jsem byla velmi spokojená až hrdá na to, že se mi při všem tom shonu podařilo přece jen čas pro moje dárky vyšetřit.

Honza nebyl doma, ale právě se vracel, když jsem vyjížděla z parkoviště. Když jsme se míjeli, chtěla jsem mu něco říci, tak jsme stáhli okénka u aut. To mi umožnilo zahlédnout na zadním sedadle jeho auta cosi zeleného a ztuhla mi krev v žilách. Honzík měl na rtech bezelstný a upřímně šťastný úsměv a vesele mi oznámil, že sice žádný stromek nechtěl, ale protože jsem nedala jinak, tak že koupil umělý, a tím že si ušetříme problémy pro všechny budoucí roky.
Byl na sebe evidentně hrdý, že dokázal ustoupit sám sobě, a z lásky ke mně mi přece jenom stromeček pořídil. Mně bušila krev ve spáncích a představa umělého vánočního stromečku na našich Českých Vánocích mě děsila k smrti. Navíc představa, že se po Vánocích stromek oklepe, složí, strčí do šuplíku a další rok vytáhne jakoby nic, ve mně nevyvolávala žádnou úlevu, ale naopak: naprosto stavěla na hlavu celou koncepci tradičních Vánoc, ke kterým pro mě neoddělitelně patří mrznutí ve frontě na kapra, na stromeček, tahání se se stromkem dříve v MHD, později v autě s komplikovaným přivazováním, rozbroje při vztyčování stromku a umisťování ho do stojanu, protože všichni členové rodiny věděli vždy nejlíp, jak to udělat, a stromeček se přesto pořád klonil ke straně, znovunastolení míru po jeho úspěšném narovnání, následné zdobení stromečku, hrozící další diskusí o tom, jak to udělat nejlépe, další usmíření atd. atd., tak jak to v každé početné rodině chodí při každé větší události.
V rodině, kde se mají všichni upřímně rádi a všechny spory jsou v podstatě jen o tom, jak to udělat lépe, abychom nakonec byli všichni spokojeni. V rodině, kde všichni mluví jeden přes druhého, navzájem se dohadují a navenek vypadají, jakoby se snad neměli rádi, ale všem navzájem na sobě tolik záleží, že by za sebe dali ruku do ohně. V rodině, kde jsem vyrostla já a ve které jsem vychovávala svého syna. V rodině, které si vážím a jsem šťastná, že do ní patřím. V rodině, kterou bych nevyměnila za nic na světě.

Tohle všechno mi muselo proběhnout hlavou, když jsem se s hrůzou dívala na umělý vánoční stromeček, ze kterého jsem měla mít radost a za který se mělo dostat mému synovi náležitého ocenění. Na umělý vánoční stromeček, který se zásadně neslučoval s jakoukoliv představou tradičních Vánoc, které tvrdošíjně slavím po česku celá ta léta, kdy jsme mimo domov a právě proto, že jsme mimo domov. Akceptování umělého vánočního stromečku by pro mě znamenalo prohru, zahození tradic a přijetí amerického stylu Vánoc, kde vše probíhá po povrchu a záleží více na materii a kvantitě, než na duchu, kde vše probíhá rychle bez prožití okamžiku, kde vším prolíná snaha být hotov, abych mohl běžet dál, i když mnohdy nevím kam a proč.

V úplném šoku jsem se nezmohla na nic jiného, než na vyjádření naprostého úžasu nad tím, že si Honza mohl myslet, že mi umělým stromkem udělá radost.
Nepromyšleně jsem ho požádala, aby udělal ještě jeden pokus, umělý stromek vrátil a došek koupit opravdový. Tím jsem naprosto nenávratně ztratila možnost další komunikace, protože zneuznaný Honza mi suše oznámil, že mi koupil stromek proti své vlastní vůli a jen proto, že mi chtěl udělat radost, a jestli se mi to nelíbí, že si s tím mám poradit, jak umím, protože on už udělal, co mohl.
Nemohla jsem uvěřit, že to, co prožívám, je pravda. Bez dalších řečí jsem vyrazila z parkoviště v bláhovém domnění, že se z toho ošklivého snu probudím. To se samozřejmě nestalo a tak jsem se zastavila v prodejně opravdových stromků a jeden tam zamluvila s tím, že ho můj syn později vyzvedne. Chtěla jsem mu to sdělit telefonem, ale nebral ho, tak jsem se musela vrátit domů, což mě připravilo o další půlhodinu vzácného času.

Honza byl ve svém počítačovém centru ve sklepě a na vyčleněném místě v obývacím pokoji byl postaven stromek umělý, velký asi 70 centimetrů. Moc jsem ho nestudovala, ale zdálo se mi, že vypadá jako výsměch všemu, co jsem si o Vánocích kdy myslela. Sešla jsem dolů za Honzou a ještě jednou jsem ho požádala, aby umělý stromek vrátil a přivezl ten zamluvený z tržiště. Reagoval stejně: řekl, že své udělal a dál už je to na mně. Také řekl, že jsme oba dospělí a nemáme kolem sebe žádné malé děti, takže není potřeba to tak prožívat.
Vůbec se nerozčiloval a vše, co říkal, bylo evidentně výsledkem zralé úvahy. O to více mě to však zasáhlo. Všechen stres z posledních dnů se na mě znovu navalil a já jsem se rozbrečela, a mezi vzlykáním jsem se mu snažila vysvětlit, jak je to pro nás důležité mít opravdový vánoční stromeček, že je vyjádřením našich tradic a ty že musíme dodržovat, že jsme tu sice jenom taková malá česká výspa, ale že i tak se musíme držet tradic, že je to tak správné a jestli to nevidí teď, tak že si to uvědomí později, protože všechno má své souvislosti a když začneme ustupovat, tak za chvíli zjistíme, že nám nezbylo nic opravdu našeho a všechno je jen povrchní nicneříkající přežívání.
Také jsem řekla, že Vánoce jsou vzácný den, kdy se rodina schází v míru a radosti, aby spolu ten krásný den prožili. Proto si ho musíme nazdobit, aby byl opravdu výjimečný.
Na to opáčil, že jsme tu jenom my dva a že se taky těšil, jak si prožije krásný klidný den, ale že jsem to svou hysterií úplně zkazila. Taky řekl, že je to oslava narození Ježíška, a na toho že nevěříme, tak o co vlastně jde.
Stále se nerozčiloval, vše jen suše konstatoval, a měl zřejmě ze svého úhlu pohledu také pravdu. Já jsem byla na konci svých sil a neměla jsem žádné argumenty. Jen jsem hluboce věřila tomu, že jednám správně. Zároveň mě však srdce bolelo, že svou zarputilostí zraňuji Honzu, který ze svého hlediska udělal víc, než chtěl, a jeho jediná chyba vlastně byla pouze to, že si neuvědomil, jak strašně důležité je pro mě mít živý stromeček.

Byla to patová situace. Ani jeden jsme nechtěli ustoupit, čas běžel, pán na tržišti za chvíli zavíral, v kuchyni čekala ryba na smažení, v pokoji dárky na balení ... Byla jsem v koncích. Viděla jsem, že se od Honzy už ničeho nového nenaděju a že si tedy musím poradit sama.
Vrátila jsem se na tržiště, koupila stromek a vyřídila zbylé nákupy. Celou dobu jsem usedavě plakala a nemohla jsem přestat. Už tu však nebyl plac pro stromeček, protože ten byl vyřešen, ale já byla strašně nešťastná proto, že jsem Honzovi chtěla připravit krásné Vánoce a nakonec všechno spělo k úplnému fiasku. Zoufale jsem hledala řešení, ale nic mě nenapadlo. přijížděla jsem domů a stále jsem nic nevěděla.

Doma se nic nezměnilo. Umělý stromek na místě, Honza ve sklepě. Otřela jsem si slzy, sešla dolů a opatrně jsem požádala Honzíka, zda by mi nepomohl vyndat ten strom z auta a zasadit do stojánku. Seděl ke mně zády a celé jeho tělo vyjadřovalo zásadní nesouhlas.
Milující matka ve mně křičela „Vykašli se na to, nestojí to za to!“. Jak strašně ráda bych mu byla dala za pravdu a celý problém nějak odvolala! Ale nemohla jsem, nemohla jsem zradit to, co pro mě znamenají Vánoce a co znamenají i pro něj, jen to tak úplně neví.
Setrvali jsme nepohnutě v prostoru nabitém emocemi po několik nekonečných minut. A pak se to stalo. Honza se zvedl a šel mi pomoci.
V hluboké pokoře před jeho jednáním jsem ho objala a moje oči se ten den už potřetí naplnily slzami. Tentokrát však slzami úlevy, štěstí a nepřekonatelné hrdosti na mého syna, které se v celém tom dramatu choval naprosto jedinečně a v závěru vše vyřešil jako opravdový muž.

PS. Štědrovečerní večeře proběhla v úžasné pohodě, tak jak jsem si přála, dárky jsme si předali pod krásně nasvíceným a ozdobeným opravdovým stromečkem, a na podestě před ložnicemi v prvním patře zářil náš druhý, umělý, ale stejně krásný stromeček, a musím říci, že mu to tam moc slušelo!!!

foto © Eva Kudrnková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2005.