Probouzíme se, až když už nám slunce dávno ohřálo stany a ve spacáku je nepříjemné horko. Méně zkušený cestovatel by si mohl myslet, že se blíží poledne, já však vím, že je tak 8 ráno. Slunce vychází okolo 4 a za těch pár hodin nabere rychle na intenzitě, i když jsme na Aljašce. Je totiž polární léto. Lenivě se protáhnu, neboť venku neslyším žádný pohyb, a tiše vylezu ze stanu ven. Po tvářích se okamžitě rozlije široký úsměv, který tam zůstane po zbytek dne, a vlastně i po zbytek celé výpravy. Vysoké hory svírají údolí ze 3 stran, z té čtvrté jsme včera večer přijeli. Po mnoha zastávkách na focení jsme od moře nastoupali po klikaté cestě až sem, k ledovci Matanuska. A ten mi právě leží u nohou! Usmívám se víc a víc, z čiré radosti, že jsem teď a tady, že je mi fajn, že jsem… A okolo že jsou krásné hory, zpívají ptáci, bílý ledovec mizí v dálce za skalní stěnou a já mám příjemný pocit, že ze čtveřice spících motorkářů bude fajn parta. Postupně vylézají ze stanu, a jejich tváře rychle dostanou stejný výraz, jako ta moje… Všem se obličej rozzáří a upustí nějakou tu poznámku o tom, jak tady je dobře…. Já vím! Vždyť na Aljašce už 12 let žiju, a podobné pocity mívám skoro každý den. Člověk všechno vnímá jinak, když si ráno udělá kafe z vody vytékající z tisíce let starého ledovce, na jehož moréně máme postavený stan. Ti, co to nestihli včera večer, se jdou projít po ledu, pomalu se nasnídáme, zabalíme…. Evidentně se odsud nikomu nechce, ale já vím, že přírodním krásám rozhodně není konec, a tak pomalu vyjedeme do dalšího slunného dne.
Jedna z dalších zastávek je u Vrbového jezera. Dojedu sem jako první, jako ostatně vždycky. Před začátkem akce jsem se s celou skupinkou dohodla na několika základních pravidlech jízdy, protože se před tím, než v Praze nasedli do letadla, v podstatě neznali. Něco jiného je mít stálého partnera nebo skupinu, která je zvyklá jezdit pohromadě, něco jiného je mít “na starost” lidi pocházející z různých jezdeckých stylů. Proto jsem s nimi v rychlosti probrala věci, které já osobně považuji za nepřípusté (předjíždění zprava a pod) a naopak jsem zdůraznila věci, které považuji za nutné: Dejte si pozor na velké obytné přívesy, z valné většiny jsou pronajaté a řidiči to s nima často ani pořádně neumí. Hlídejte si jezdce za vámi, a pokud ho delší dobu neuvidíte, zastavte. Takhle si jednoduše ohlídáme celou skupinku. Ve městě na semaforech lze většinou odbočit do prava i na červenou, a je to legální. Řidič musí ale zastavit a rozhlédnout se, jestli něco nejede a jestli není na přechodu chodec. Pozor, ať za jízdy neusnete! A pod. Kluci si sami řekli, ze budeme jezdit ve stejném pořadí, a já jako místní znalec budu stále vpředu. To jsem měla radost, protože miluji pohled na prázdnou silnici, ohraničenou jen lesy a horami. Člověk si pak přijde úplně osamocený a dokonale volný! Většina kluků (no, pánů) je z Čech zvyklá na cruisery, ale na místní podmínky a určenou trasu jsou lepší cestovní endura. Po mírném váhání si kluci tedy pronajali 3x BMW GS1200, jedno KLR 650 a já mám své DL 650. Občas jsme si stroje ze zvědavosti prohodili, abychom si vyzkoušeli taky něco jiného. To jsem pak jela ve skupině jako poslední. Změna mě překvapila natolik, že jsem radostí výskla. Naštěstí máme všichni integrální přilby se štítkem, takže mě asi nikdo neslyšel. Plně si užívám nejen jízdy a přírody okolo, ale se zájmem a pýchou pozoruji každého jezdce před sebou. Bavím se pohledem na to, jak skupinka projíždí zatáčky, jak se každá mašina krásně naklopí a zase vyrovná jako dobře seřízený stroj. Na rovinkách působíme jako jeden celek, dokonale seřazení ve dvojstupu. Mám z nás opravdu radost!
Takže abych se vrátila k té zastávce u Vrbového jezera. Kluci bohužel neví, o co právě přicházejí. I když je hezký den a po obloze pluje jen pár mraků, hory Svatého Eliáše s několika vrcholy přesahujícími 4000m jsou zahalené v mracích. Za zcela bezmračných dní jsou odtud horští velikáni jakoby na dosah ruky. Snažím se jim ukázat ohromná ledovcová pole, která občas vykouknou trhlinou v mracích nebo vrchol hory, který se na chvilku objeví daleko výš, než by kdokoliv čekal. Kluky v tu chvíli zajímá ale něco úplně jiného. Musím se tomu usmát, jako ženská pro podobné věci nemám moc porozumění: Jdou se všichni podívat na supermoderní obytný přívěs, který už stál na odpočívadle, když jsme sem přijeli. Myslela jsem si, že je zajímá přívěs jako takový, ale oni zkoumají, jakým způsobem je připojen velký jeep, který majitelé táhnou za přívěsem. Postarší manžele přítomnost cizinců vůbec nevyvede z míry a dál spokojeně sedí v rozkládacích křesílkách před obytňákem a pozorují dění na jezeře, ze kterého právě startuje hydroplán. Čeká nás ještě zhruba 100 mil, takže je čas popojet o kus dál. Opět se vnoříme do lesů, kde já jako průvodkyně musím stále dávat pozor, aby nám do cesty neskočil los nebo skupinka sobů. Pomalu začínáme další pozvolné stoupání. Stále si kontroluji v zrcátkách, co se děje za mnou, a po tváři mi přelítne úsměv, když vidím, jak všechny hlavy v helmách jsou vytočené jedním směrem. Větsinou to není dopředu jak by člověk čekal, ale do strany a nahoru, jak kluci koukají na nějakou tu skálu nebo ledovec, který z ní visí. Už se těším na to, co budou říkat překvápku, které nás čeká za necelých 30 mil. Je příjemné teplo i přesto, že je pod mrakem. Úplně ideální pro cestování na motorkách.
Překvapením je další ledovec, na který se se zájemci jdeme podívat z blízka. Z dálky masa ledu nevypadá až zas tak obrovská, ale teď rozměr ledovce vnímáme úplně jinak. Pachtíme se vzhůru, kde zapózujeme u jedné z mnoha hlubokých a nádherně modrých trhlin v ledu. K samému kraji se nikdo z nás neodváží, takže na dno propasti nevidíme. Ze zkušenosti vím, že led může být až kilometr vysoký (hluboký), odhadovat to ale lze těžko. Vyšplháme se až k ledové jeskyni a po kratičkém zaváhání vlezem dovnitř. Z vysokého stropu kape neustále voda, která teče malými čůrky po povrchu. Stojíme v jeskyni, rukama přejíždíme hladký a studený povrch vysokých modrých stěn a říkáme si, jak by se tu asi kempovalo? Výhled do údolí, kterým jsme přijeli, je úžasný. Ze všech 4 stran se tyčí horské štíty, jediná silnice dělí celý obrázek na dvě poloviny, krajina je posetá balvany a jezírky, v hluboké průrvě ve skalách tušíme řeku, kterou jsme nedávno přejížděli… Z denního snu nás do reality probere několikakilový kámen, který sjel po hladkém povrchu ledovce nad námi a dopadl kousek od nás. Brrrrr. Měli jsme si nechat helmy, hahaha! Rychle odtud vypadneme, na spaní v ledové jeskyni už nikdo nemá náladu.
V sedlech motorek se přehoupneme přes široký průsmyk a zastavíme na odpočívadle, odkud je vidět cíl naší cesty, přístav Valdez. Vklíněný do vysokých hor, Valdez si vytváří vlastní počasí. Všude ve vnitrozemí bylo nádherně, ale hory vlhký mořský vzduch zadržují jako past. Až doteď jsem doufala, že veškeré zprávy a předpovědi o počasí ve Valdez se mýlily…. nyní vidím, že i my budeme čelit 100% vlhkosti a pološeru v mracích, i když budeme těsně u moře. Z průsmyku koukáme na mraky zhora, jsou nádherné, zalité zlatým sluncem. Krásný pohled je také směrem k Měděné řece, nad kterou je zataženo černými mračny s dvojitou duhou.
Sjedem z průsmyku a podél rozvodněné ledovcové řeky se blížíme k cíli naší dnešní cesty. Na řeku se dívám jako u vytržení: Muselo tu nedávno hodně pršet, hladina je vysoko, řeka sahá úplně až k silnici a na několika místech ji podemílá. Nejsou vidět žádné ostrůvky, které jsou typické pro všechny ledovcové řeky, všechno je pod hladinou. Kalná voda hrne keře a stromy, které vyrvala i s kořeny někde výš proti proudu. Ty se ve vodě divoce melou a převalují a občas se zachytí na mělčině. O uvázlé stromy se rychle zachycují další a další, až najednou celá hromada už nevydrží odolávat ohromnému tlaku vody a za bláznivého tance se vydá dál po proudu. Škoda, že už je tak pozdě. Kdybych tu byla sama, ráda bych si sedla na břeh a celou tu divokou podívanou se zájmem sledovala.
Ve strži, kterou vede silnice, stavíme u vysokých vodopádů, a pak už je to jen kousek do kempu. Přijedeme promočení, protože jsme už nějakou tu dobu v mracích a hustotu věčného mžení nikdo neodhadnul. Rychle postavíme stany a já kluky posílám na místo, které je známé nejen snadným rybařením, ale také častým výskytem medvědů. Protimedvědí sprej si ode mne berou s nedůvěrou. Odjedou, já vezmu naše promočené věci, odnesu je do sušičky a pak se dám do vaření večeře. “Co kdyby jim ryby, které určitě nachytají, nějaký ten medvěd přeci jen ukradl?,” říkám si. Přijedou pozdě, a ještě než vypnou motorky a sundají helmy, je mi jasné, že se něco stalo. Jsou ale všichni a jediná krev, kterou vidím, kape z čerstvě ulovených lososů. Ulevilo se mi…. Zbytek večera trávíme u pivka v místním podniku a já s napětím poslouchám, co se jim přihodilo. Chytali spokojeně ryby, kterými to v zálivu doslova vře. Už prý jednu měli, ale rybářské štěstí si chtěli vyzkoušet všichni. Najednou jejich pozornost přitáhne místo ve vodě, kde to vře ještě divočeji a rychleji. Nejdřív jim to není jasné, ale pak si uvědomí, že ten kus dřeva není kus dřeva, ale tuleň, který tam loví. Jejich zájem se tedy přesune dál od břehu. Za stálého nahazování návnady si všimnou, že v jejich blízkosti je tuleňů hned několik, dokonce i samice s mládětem. Díky neobvyklému divadlu jim málem ujde skutečnost, že z hor za nimi sešel k vodě mladý grizzly a pomalu se blíží k nim. Jejich pozornost se přesune z vody na pevninu až poté, když je další rybář na medvěda křikem taktně upozorní. Po chvilce paniky jim dojde, že medvěda zajímají pouze ryby a ne jejich benzínem provoněné kombinézy. Kluci tedy rychle sbalí to, co ulovili a pak už jen pozorují grizzliho, který se k nim pomalu blíží a pečlivě si vybírá večeři v nekonečném množství lososů ve vodě.
Trochu jim jejich zážitky závidím, na mě totiž zbyly “domácí povinnosti”, ale to už k povolání průvodce patří. Kluci ocenili nejen vzrušující chvilky večer u zálivu, ale také teplou večeři a suché prádlo, které jsem mezitím vyndala ze sušičky. S pozdravem Dáša Badger www.4seasonsalaskaadventure.com |