Milá paní Mařenko!
Vím, zrovna neslavíte narozeniny ani se Váš svátek neleskne na kalendáři, ale stejně tak bych Vám ráda po delší době věnovala novou povídku. Samozřejmě v ní opět máte hlavní roli. Přeji Vám hlavně mnoho zdravíčka a štěstí ať Vás neopouští!  Petra Nachtmanová:  MAŘENKA A SCHODIŠTĚ

MAŘENKA A POŠŤÁK

Léto se procházelo těsně kolem oken a Mařenka se spokojeně usmívala. Ne, nemohla se vyhnout lákání slunečních paprsků. Občas ji i po deštivých dnech připadalo, že dotyky o okenní tabule zvoní a šeptají: „Cink! Cinky linky cink, papuče zahodit, na procházku se vypravit. Cink cink cink!“
Však tomu prohřátí kostí bylo zapotřebí! Ne, že by zima odešla pozdě, ale jaro a léto neprohřálo zděné stěny starého pražského bytu tak, jak by si člověk v letech přál. Rána občas dost studila, a tak líp se zasunout do bot, vzít do ruky hůl a vypravit se o nějakou tu ulici dál. A nevrátit se dřív, než se teplo řádně protáhne podlahou a každou škvírkou bytu.
Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno. Ano, v Praze jí mnoho lidí na pozdrav neodpovědělo, ale časem si vytipovala tváře, které ji navíc k pozdravu obdařily i úsměvem od srdce. Na ty známé - neznámé se velmi těšila. Vlévali jí do žil energii a chuť se prát o srovnání každé pokřivené cesty.
Má to ale dnes štěstí. Pošťák zrovna ukládá do schránek denní příděly letáků, úředních dopisů a přátelských psaníček. Natahuje ruku k zamračenému mladíkovi a ten jí do ruky tiskne dva prospekty a dopis! Ani tenhle kluk dosud nepozdravil a to už zde roznáší poštu téměř měsíc! Však on jednou tu pusu otevře, půjde na něho svým odvěkým fíglem moudrého uculování. Jen, když dostane víc času, protože mladý pošťák zase prolítl dveřmi a mizí v domě naproti.
Kdo jí to vůbec píše? Obrací si dopis adresou navrch a chvíli s úžasem kouká na neznámé písmo.
„A jéje!“ vykřikne krátce a vydá všechny síly, aby znovu spěchajícího mladíčka zastavila. „Haló, vraťte se! Tenhle dopis není pro mě a ani pro nikoho jiného z domu. Haló!“
Ale kdeže je mu konec. Mladé nohy, zbrklé vlohy. Mizí v poštovním autě a ujíždí na jiné místo. Co s dopisem? Zajít na poštu a předat? Raději se nespoléhat. Sousedka Ivuše si stěžovala během posledního měsíce třikrát na nesprávně doručenou poštu, kamarádka Emma z druhého konce města dokonce pětkrát a nic se nezměnilo. Stále stejně spěchající doručovatelé, co svou práci chtějí mít rychle za sebou. Myslí si snad, že každý nesprávně vhozený dopis najde toho pravého majitele?
A tenhle dopis, co drží v ruce, určitě nepatří k úředním sdělením. Snad dcera či syn píše matce, nebo se ozvala kamarádka z dětství. Mladí si poradí nějakou tou počítačovou poštou, ale staří? Dosud jako dřív čekají zprávy od nejbližších se stejným chvěním a otázkou: „Copak nám dnes pošta přinese?“ 
Boleslavská ulice. Hmm, nestojí přece odtud daleko. Co kdyby si dnes procházku protáhla a vhodila psaní do správného kaslíku?
Nemusela se ani ptát, hřálo v dlaních, jak se zaobírala přemýšlením o správném adresátovi. Letáky položila na parapet u okna a dnešní důležitý „úkol“ zasunula do velké kapsy letních šatů.
Cestu vnímala zvláštně. Snila o osudech neznámých lidí točících se kolem napsaných slov a za chvíli vydechla. „Jsem u cíle.“
Měla štěstí zrovna šla do vchodu nějaká paní, která jí přidržela dveře.
„Víte, hledám schránku paní Zuzany Krupské. Jeden její dopis se omylem ocitl v mojí schránce několik ulic odtud. Jdu kolem, tak...“
„Já jsem Zuzana Krupská,“ odpověděla dojatá paní a vzala si nabízený dopis. Ruce se jí třásly, jen co zahlédla písmo. Mařenka nečekala na děkovná gesta a pomalu odcházela domů. Měla radost, že ty pravé oči se zajiskřily, když četly první řádky. Víc ke štěstí nepotřebovala. Nedošla ale ani na konec ulice a paní za ní běžela.
„Prosím, počkejte. Chtěla bych vám moc poděkovat. Víte, že jste mi přinesla skutečný poklad? Syn se mnou přestal před dvěma lety mluvit a odešel. Taková hloupost, snažila jsem se prosadit svůj názor, ale to je na dlouhé povídání...no a on se žení! Pozval mne na svatbu a rád by se usmířil. Říká, že nese vinu. Ale to já. Já ji v sobě převracím od doby, co se mi obrátil k obličeji zády. Milá paní, jak se vám odměním? Kdybyste ten dopis nepřinesla, myslel by si, že už s ním nechci nic mít.“
„Odměny se nerodí v obchodech, paní Zuzano. Nenabízejí se, až když je někdo vyrobí. Odměny se ukazují jako zázraky. Letmo se mihnou a hluboce zakoření. Vaše jiskry v očích mi už v srdci pěkných pár minut klíčí.“
„Jste moc hodná. Mohu vás alespoň doprovodit domů?“
„Jistě, bude mi ctí, Zuzanko. A víte co? Říkejte mi, Mařenko, všichni přátelé mi tak říkají...“