| Chytrá kachňátka a liščí seznamka
U vesnického rybníčku se nikdo nikdy nenudil. Dobrou náladu a bezva zábavu zde dirigovala tři kachňátka. Žádná obyčejná, ale výjimečná! U vody měla vlastní domeček, u domečku stoleček, u stolečku plno židliček, slunečník, zmrzlinový stánek a kousek od něho malou rozhlednu, odkud se hlídala voda a vše co v ní plave, žluňká, víří, cáká, vzdychá a volá o pomoc.
„Připravila jsem ovocnou limonádu, kdo si dá?“
„Bzzzz, já, bzzzz, zzzz zzz já já já.“
„Kšá voso, stačí, když se naboso proplétám travou a ty mne pronásleduješ, abys mi darovala kousance. Jenže já na tebe vyzrála! Koupila jsem si žabky, botky letní a nyní odleť a z cesty uhni.“
Kačenka Filomínka postavila tác se třemi sklenkami na stůl a rozhlížela se ve svém barevném putníkovaném oblečku po kachních klukách. Jarkoše zahlédla na stráži a zamávala mu. Odpověděl posunky, že za chvíli letí dolů a zajde na svačinku. Spokojeně se zatvářila a rozhlížela se po Kubšovi.
„Páni!“ vzkřikla, až se jí málem zatajil dech. „To snad není možné! On si leží stále na stejném místě a navíc zamaskovaný. No počkej!“
Zaběhla do domu, vzala si svůj mobilní telefon a schovala se za strom, u kterého na lehátku podřimoval Kubša. Nikdo by si ho nevšiml, protože se přikryl denním tiskem, který tak rád pročítal a potom rozdával rozumy na potkání. Fungoval jako pořádná kachní zpravodajna.
Vyťukala číslo a málem se prozradila smíchem, když brášku pozorovala, jak sebou trhl, zašustil všemi papíry, odhodil je a sáhl si k zemi, aby zmáčkl příjem.
„Haló? Filomínko, copak potřebuješ?“
„Připravila jsem svačinu, plno ovoce zalitého studenou limonádou. Nechceš se osvěžit, když nás dnes čeká tolik práce?“
„Ano, máš pravdu. Dával jsem si dvacet, ale půjdu se nejprve osvěžit. Připadám si trošku mátožný.“
„Ani se nedivím. Tvých dvacet se rovná stodvaceti!“
„Stodvaceti? Ne, určitě se pleteš. Déle než dvacet minutek nespím.“
„Ale ano,“ vyšla kačenka ze skrýše za stromem a ukázala mu čas na telefonu. „Ukazuju ti můj přesný čas, protože vím, že by sis ten tvůj přeťukal.“
„Chytila jsi mne při činu. Dobrovolně umyji nádobí. Ach jo.“ 
„Beru tě za slovo. A dnes bude pořádná hromada, připravila jsem koláč s ovocem, pudinkem a sněhem. Propána, koláč! Vždyť on se stále peče v troubě....,“ rychle zadupala, vytáhla křídla a přelétla zahradu, stánek a zabrzdila až v kuchyni. Nakoukla do trouby a oddechla si. „Stihla jsem to.“
Koláč provoněl nejbližší okolí a dokonce se vůně překlenula až za rybník. Tam si zrovna drbal kožich lišáček Xaj. Jakmile ho ta lahoda švihla přes nos, přestal s prášením kožichu a povytáhl čenich.
„Mňam, mňam, copak bych mohl žít bez poznání téhle dobrůtky?“
Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku.
„Kachny a vaří? Hmmm.... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“
Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.
„Neumíš slušně pozdravit, když už vtrhneš na cizí pozemek bez pozvání?“ vykřikla na něho Filomínka, až musela Kubšovi poplácat záda, protože se zakuckal, jak se zalekl její přednášky o vzorném chování.
„Pozdravit? Ehm... hezký den přeju, ale jak jsem řekl...“
„Jak já řekla! Žádné vaření. Dnes jsem se u plotny nastála až dost a ještě lézt dovnitř? Že se nestydíš, nenechat mi chvilku odpočinku.“
„Já...,“ lišáček nevěděl, co má odpovědět. Mohl Filomínku slupnout jedním olíznutím i bez kuchyňské přípravy, ale když ona rozdávala krásně voňavé kostičky.
„Co tam tak postáváš? Kdybys raději přišel jako přítel a nenaháněl strach. Přátelé jsou vždy zváni ke stolu.“
„Přítel, přítel.. já nemám žádné přátele. Ani jednoho,“ řekl hrdě Xaj.
„On nemá žádného přítele. Nemá nikoho. Chudáček. Žádný kamarád, je to vůbec možné?“ šeptala si mezi sebou kachňata a kroutila nevěřícně hlavou.
Lišáček zrozpačitěl.
Myslel si, že má být na co pyšný, ale vypadalo to, jako že o něco velkého přichází.
„A kdo je vlastně přítel?“
„Ty to nevíš?“ ptala se Filomínka soucitně.
„Ne.“
„Pojď blíž, prozradím ti tajemství přátelství.“
Xaj přiskočil a čekal, co se bude dít. Filomínka ho pobídla, aby si sedl ke stolu, pak přinesla velký talíř, na který mu dala čtyři pořádně velké kousky koláče a k tomu sklenici s limonádou.
„Na, půjčím ti noviny, můžeš si přečít, co je ve světě nového. A kdybys chtěl, i knihy s krásnými obrázky mám k prohlížení,“ usmál se na něho Kubša a podstrčil mu Deník Kačerova a okolí.
„Já neumím číst,“ odvětil Xaj a jeho rezatá srst zčervenala, jak se zastyděl.
„A zahraješ si s námi pexeso a karty?“ zeptal se ho Jarkoš.
„Jak se hrají?“
Bratři povzdechli a bezradně se podívali na Filomínku. Ta se usmála a pobídla Xaje, aby si konečně kousl a ochutnal.
„Víš, napadlo mne. Naučíme tě číst, hrát pexeso a karty a ty nám můžeš v lese ukázat, kde najdeme hromadu spadaného dřeva na zimu. Musíme si připravovat zásoby, aby nás zima nepřemohla. Co říkáš? A abys věděl, pomáhání je přátelství. Přítel nikdy nezradí, nikdy neublíží a rád chodí na návštěvy si popovídat a dopřát si s láskou upečené, uvařené a umíchané dobroty. Staneš se naším přítelem, nebo budeš cenit zuby a trhat nám peří?“
„Skutečně může chodit i na návštěvy?“
„Ano.“
„A tak to já si s vámi milí kačenkáři velice rád plácnu. Budete koukat kolik dřeva si z lesa odnesete. A co víc, naložím svoji kárku a přivezu vám větví a polínek na několik zim dopředu!“
„Jsi moc hodný, přítelíčku. Děkujeme.“
„Přítelíček? Ach ano, moji nejmilovanější kamarádi!“ pousmál se lišáček a během chvilky snědl plný talíř i s přídavkem.
A od té doby se z kachňátek a lišáčka stali nerozluční přátelé.
Z cyklu: O chytrých kachňátkách a mlsném lišáčkovi |
