Literatura – Inspirace

Pavel Vrána: O kráse a jednoduchosti

Dnešní den byl moc hezký. Na odpolední procházce, jedné z těch, kterými si tady utužujeme zdraví a snažíme si udržet i smysl pro krásu, jsme se ženou zašli na kus řeči ke staré paní, která už hezkých pár desetiletí obývá neokázalé, ale dokonale funkční a krásné, staré stavení, usazené těsně pod vrcholem kopce. Znovu, jako už mnohokrát, nás ta její malebná chaloupka okouzlila. Taková stavení, v takových zákoutích, už dnes vidět téměř není možno. To místo prostě člověka pohladí po duši. Vstoupíte-li na ten dvorek, jediná věc, která vám v té chvíli přijde na mysl je poznání, že skutečná krása je opravdu v jednoduchosti.

Václav R. Židek: Když na tebe někdo myslí

Udělej si čas na své nejlepší přátele /a řekni jim, co pro Tebe znamenají. /Pokud to /uděláš, rozzáříš něčí den /a možná změníš jeho pohled na svět k lepšímu. /Říká se, že trvá minutu všimnout si někoho zvláštního, /že potřebuješ hodinu, aby sis ho začal vážit, /den k tomu, abys ho mohl milovat, /ale celý život potřebuješ na to, abys na něj zapomněl.

Vlastimil Marek: Návod na použití muže

Vážené ženy všeho dospělého věku, tahle otázka zcela jistě napadla každou z vás. Pokud to tedy ještě nevíte, přináším vám radostnou zvěst: poprvé v historii lidstva už prokazatelně víme, že ženy jsou jiné než muži. Výzkum odlišností některých funkcí obou našich mozkových hemisfér začal v 60. letech, ale až od 80. let, kdy za něj dostal R.Sperry Nobelovu cenu, začínáme chápat důsledky tohoto objevu, jenž následně přinesl celou řadu překvapivých, ale vlastně i logických zjištění.

Kdybych se měl jen o chlup líp, byl bych už dvojče

S Karlem jsem pracoval v jedné stavební firmě. Karel je ten typ člověka, kterého rádi potkáváme. Má stále dobrou náladu a vždy umí říci něco pozitivního.Vždy uměl lidi motivovat. Když měl některý z kolegů špatný den, Karel mu vždy uměl ukázat kladnou stránku celé věci, změnit jeho postoj, pohled na danou situaci. Slovem - dodal každému energii a chuť řešit a poprat se s problémem.

Zdeněk Wachfaitl: Fara Perenská | Cestou k Pálavě

Při svých rozjímáních o zimním slunovratu vždy objevím příjemný pocit odklízení svých bouřlivých myšlenek do klidného přístavu. Vracím se duchem a stavem mysli a loďku si ukryji k ostrůvku Apolla. Venku za okny může klidně řádit nečas a bouřky, sníh mráz i chumelenice. Velký chrám nepřízni vždy odolává, úchvatné divadlo s mytologickým výjevem boha Apollona na slunečním voze. Vůz otáčí slunovrat, Pálava bílá je skvostná při klavírním koncertu. Jsem v klidu domova a vím, že Pálava je jedinečný svět v naší krajině. Je to i můj svět, rád se navracím do bílých skal.

Blanka Kubešová: Štědrý den

Rozednívá se. Co dělají v mojí posteli ty hole? Dejte je pryč! Zadýchala jsem se, ale hlásek ze mne nevyšel. Zkusila jsem to znovu, zase nic. Nadzvedla jsem se v loktech, stálo to spoustu sil a nepodařilo se mi to tak, jak jsem si představovala, jen jsem trochu odstrčila ty dvě hole. Odpověděly mi chladem a nepřátelsvím. Jak mohou být dřevěné hole tak těžké?

Vlastimil Marek: Laskavost se vyplácí

Pokud pravidelně (např. o úplňku, nebo o  slunovratu meditujete, zkuste meditovat na vizi „laskavých lidí v laskavém světě“. Co můžeme každý z nás udělat pro lepší svět hned teď a tady? Nemusíme zkoušet přesunout hory, změnit lidi a svět. Stačí, když začneme být laskaví. K sobě, svému tělu a životu, ke svým bližním, ke kolegům, přátelům a hlavně nepřátelům, k přírodě, vesmíru. Není cesta k laskavosti, laskavost je Cesta. Cesta k Lásce.

Miroslav Horníček: HOVORY H /1968-1969/

Myslíte, že má význam bojovat proti blbcům, nebo je lépe v tomto směru rezignovat? *** Dovolte, abych ocitoval Jana Wericha: Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit.

Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o brýlích

Můj tatínek šel po roce na kontrolu k oční lékařce. Ještě musím předeslat, že nosí brýle. Tedy tatínek. Když přišel do ordinace a prohlásil, že má dojem, jako by hůře viděl, lékařka vstala od stolu, nasadila tatínkovi prázdné okuláre a jala se vyměňovat sklíčka o různých dioptriích. Ale tatínek pořád říkal: „Přes tohle sklíčko špatně vidím, přes tohle taky, teď je to také rozmazané…“

Jitka Dolejšová: J.M.Simmel - Všechno přiznávám, všechno…

Zlo, které dnes ovládá svět, se jmenuje nedůvěra. Nedůvěra rozhlodává naše vztahy, podrývá náš životní pocit, brzdí a omezuje naši aktivitu. Vidíte to ve velkém i v malém. U dětí i u mocných na této planetě. Copak jeden druhému důvěřuje? Může ještě jeden druhému důvěřovat? Ne! Všude panuje nedůvěra. Bylo by potřeba napsat o tom knihu. „Nedůvěra“. To by mohl být titul. Velmoci nedokážou, aby si důvěřovaly.

Jitka Molavcová: Moje postel

Postel a sen. To patří k sobě. A bylo jich. Co já ve snu už všechno prožila. S kým vším se setkala. Ale snové setkání s Oldřichem Novým bylo nejkrásnější. Postel – katafalk smyslnosti. Postel – andělský kůr nevinnosti. A mezi tím já. Plačící. Smějící se. Čekající. Poste restante. Post skriptum. Pod peřinou, nad peřinou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Sne prodli!

Jarmila Moosová: Barevná školička

Milé děti, člověk, když se moc snaží, toho dokáže opravdu hodně. Ale někdy také přijdou chvíle, kdy se bez pomoci ostatních neobejde. A právě připravit pro vás hezkou a zajímavou knížku bez takové spolupráce ani není možné. Proto vám zde chci představit svoje vzácné pomocníky a zároveň jim nesmírně poděkovat za sebe, ale také za vás za všechny ...

Jana Stuchlíková: Ráno

Pípání budíku ji probralo z doznívajícího snu. Pootevřeným okem mrkla na číslice. Šero v místnosti a ověřený čas ji ještě na chvíli ukolébaly do slastného zdřímnutí. Teplíčko pod peřinou hladivě zpříjemňovalo poslední minuty před drastickým předělem mezi nocí a dnem. Očekávaný okamžik nastal a nezbylo, než opustit vyhřátý pelíšek.

Miloslav Sígl: Slohová cvičení z mých školních let

Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40.

strana 1 / 4

Další strana »