Byl jednou jeden král, a jak už to tak bývá, taky jeden Honza.

Honza byl chudý.

Tak chudý, že i kostelní myš byla ve srovnání s ním bohatá.

Honza byl mladý, ale nebylo mu to nic platné, protože mu nikdo nechtěl dát práci. Tedy ona by se práce našla, ale zadarmo. Jenže ani kuře zadarmo nehrabe a Honza potřeboval peníze.

Honza byl hladový.

Tak hladový, že už hlady šilhal. Vypravil se tedy na tržiště a uzmul tam preclík. Ale jak byl hladový, tak byl také slabý a biřicové ho lehce chytili.

Šup s ním do vězení. A teď se, Honzo, můžeš těšit, poprava tě nemine.

Honza znal svá práva.

Poprosil žalářníka, který uměl psát, aby napsal žádost o milost. 

Žalářník měl pochopení.

Připravil si papír, brko a kalamář a sepsali s Honzou moc pěkný dopis.

Žádost byla adresována samotnému panu králi.

Dopis putoval a putoval, až se dostal k prvnímu ministrovi.

Ministr dopis králi přečetl.

Král byl bohatý a sytý.

Král byl navíc mrzutý, protože ho bolel zub.

Mrzutý král neměl pochopení ani slitování.

Nadiktoval písaři zprávu:
Udělit milost nelze, popravit !

Písař psal.

Písař byl vzdělaný, ale protože nedával ve škole pozor, měl z pravopisu čtyřky a prolezl jen
s odřenýma ušima.

Písař, jehož odřené uši se pořád nechtěly zahojit, napsal zprávu takto:

Udělit milost, nelze popravit !

Dopis byl zapečetěn a putoval zpět.

Žalářník si přečetl zprávu a zaradoval se. Přece jen soucítil s chudým lidem. Dal Honzovi oběd, na který měl podle práva nárok, a propustil ho na svobodu.

Najedený a živý Honza jásal.

Druhý den však přišel do žaláře kontrolor, který prováděl odčítání lidí.

Podle královského seznamu měl být Honza popraven. Žalářník se bránil a ukazoval dopis, kde byla Honzovi udělena milost.

Kontrolor předložil dopis králi.

Král se tak rozzlobil, až mu nebezpečně stoupl krevní tlak.

Křičel na písaře: „Vždyť jsem říkal, že milost nelze udělit a aby ho popravili!“

Písař klečel před králem a byl táááákhle maličký.

Pak si král uvědomil, že mu doktor zakázal se rozčilovat. Začal počítat do sta a pomaličku se uklidnil.

Přemýšlel.

To není dobré, aby vladař přiznal své pochybení. Toho by mohli využít spiklenci a svrhnout ho z trůnu.

A protože královský zub byl v té době už kvalitně vytržen, a tudíž nebolel, král mávl královsky rukou a nechal to být.

Na Honzu se štěstí smálo i nadále – sehnal práci v kovárně, oženil se s hezkou a chytrou Mařenkou, která žila v chaloupce pod lesem, a měli kupu dětí.

Z toho plyne poučení, že když se ve škole občas nedává pozor, může to někdy zachránit i lidský život.

Ale ještě lepší by bylo, kdyby se ve škole dávalo pozor a psalo správně.

Pak by stačilo mít moudrého krále, který bude mít pochopení i v případě, že ho zrovna bude něco bolet. Třeba zuby moudrosti.