Jitka Dolejšová: Skandinávie: O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (4)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

4. část

Středa, 4. července
Jedeme Středošvédskou nížinou směrem ke Stockholmu. Hele, tady je první značka: Pozor, losi. Zastavujeme na několika romantických odpočinkových místech u jezer. Obdivujeme obrovskou plochu jezera Vättern, připadá nám jako moře. Však má také rozlohu 1912 km2, dosahuje hloubky až 128 m. Je tu prý ráj pro rybáře.

Odpoledne přijíždíme do Stockholmu. Byla jsem tu před jedenácti lety a mám na město krásné vzpomínky. Stockholmu se říká „Benátky severu“, je rozloženo na 14 skalnatých ostrovech a kopcích nad Mälarským jezeremBaltským mořem. Návštěvníci obdivují především staré město s Královským palácem a parkem, kostely, Parlament, vyhlídku z Radniční věže, skanzen, akvárium a zároveň severskou ZOO pod širým nebem. Na Radnici se tradičně předávají Nobelovy ceny. Známé je i muzeum bitevní lodi Vasa.
Dnes ale nemáme na prohlížení města čas, motáme se centrem, dostáváme se do dopravní zácpy, změť značek, zákazů a příkazů. Občas na nás nečekaně vykoukne hezká památka a připomene mi, jak je Stockholm krásný.
Tak aspoň malá procházka a prohlídka přístavu.

Čtvrtek, 5. července
Vstáváme ráno již před pátou hodinou. Obrovská trajektová loď Isabella společnosti VikingLine pojme neuvěřitelné množství aut, kamionů a lidí. Jedenáctihodinová plavba vede přes Marianham a pak pokračuje do finského Türku. Loď pluje mezi nádhernými ostrovy a ostrůvky, někdy zalesněnými, jindy jen s jedním stromkem nebo jsou tvaru placatého a vzhledu holého. Ptáci tu mají bezpečná hnízdiště. Jak se blížíme k finskému břehu, přibývají na březích buď typické severské červené domečky, nebo výstavní vilky pastelových barev. Loďky, jachty, malé plachetnice kotví přímo před domky, nebo je potkáváme cestou.


Finsko


Tiché lesy a bezpočet jezer, bohatá kultura a nefalšovaná příroda. Lidé společenští, družní, zdvořilí a příjemní. Vše se doplňuje a prolíná a společně vytváří harmonický celek.
Finská republika je od roku 1995 členem EU. Země se řadí mezi 15 hospodářsky nejvyspělejších států světa. Finský nábytek, textil, sklo, porcelán nebo šperky jsou žádaným vývozním artiklem. Koncern NOKIA začínal s výrobou gumových holínek; dnes se počítače a mobilní telefony této značky úspěšně vyvážejí do celého světa. Finská architektura je projevem souladu s přírodou – staré budovy se bezdůvodně nebourají, a nové se vyznačují úměrností proporcí, jaká je vlastní přírodě, přímostí linií a kombinací dřeva, kamene, popř. se pro odlehčení volí sklo. Výsledkem jsou budovy působící čistě, světle a harmonicky.
Finsko má rozlohu 338 000 km2, délka země je 1160 km, největší šíře činí 540 km. Ve finském Laponsku se na ploše 100 000 km2 střídají močály a rašeliniště s řídkými jehličnatými lesy. Ve zvlněném morénovém terénu a na rozlehlých otevřených rovinách se tyčí horské hřebeny, do hladka ohlazené v době ledové.
Přestože jsem psala o bezpočtu jezer, je jasné, že ta jezera jsou přece jen evidována a spočítána. Celkový počet je téměř neuvěřitelný: 187 888 jezer, která však zabírají pouze 10 % z celkové rozlohy Finska. Z jezer vystupuje 98 050 ostrovů, což je více než polovina z celkového počtu 179 584 všech finských ostrovů.
Finsko má 5 mil. obyvatel, to je průměrně 14 obyvatel na 1 km2. Přes 60 % obyvatel žije na jihu země, zejména v širším okolí Helsinek. Vzhledem k tomu, že po 2. světové válce byli Finové nuceni přijmout přibližně 420 000 vysídlenců ze ztracených východních území a vytvořit náhradu za 150 000 ha orné půdy, kultivovali v severním Finsku novou půdu. Žádná jiná země v těchto zeměpisných šířkách nebyla pak osídlena hustěji. Ale postupem času i tady převládla tendence odcházet z venkova do měst.
A co pověstná finská sauna ? Tady platí jen jedno pravidlo: Chovejte se tak, abyste se cítili co nejlépe. Ale pozor, ve veřejných saunách se muži a ženy saunují odděleně.


Ve Finsku je čas o hodinu dopředu než náš letní, takže do Türku, pátého nejlidnatějšího a zcela nejstaršího finského města, přijíždíme v 19:55 finského času. Večer je mnohem světlejší než u nás. Jedeme 17 km severozápadním směrem, do Naantalli. Půvabné tiché městečko má mnoho zachovalých dřevěných staveb z 18. a 19. století, a krásný malý přístav. Rackové se chechtají a předvádějí své letecké akrobatické umění. Říkám si, jestli mezi nimi není Jonathan Livingston Racek, o kterém tak působivě psal Richard Bach.


Pátek, 6. července

Jsme v Helsinkách. Na jedné straně uvolněná městská zástavba, rozlehlé plochy a pásy zeleně, na druhé straně díky osobitému architektonickému stylu nevyčnívají z panoramatu města žádné velkoměstské mrakodrapy.
Lidé tady chodí hodně nalehko – jsou otužilejší než my. Před deštěm se neschovávají, ani nezrychlí krok. Deštníky mají jen cizinci. Ulicemi jezdí zeleno-žluté tramvaje. Na zastávkách jsou digitální ukazatele času, takže přesně víte, za jak dlouho přijede další spoj. Procházíme tržištěm a přístavem, okupovaným racky, stoupáme na Observatorní kopec a společně s hejny zvědavých bernešek velkých (jsou podobné větším kachnám či divokým husám) shlížíme na město. Po delším hledání objevujeme poblíž parku Kaivopuisto místní zajímavost – ruční kobercovou mycí linku. Celé rodiny sem prý chodí, aby tu čistili své koberce. Na dlouhých dřevěných stolech, připevněných k prkenným deskám přímo nad hladinou moře, celé hodiny usilovně drhnou rýžovými kartáči koberce. Koberečky jsou pak protaženy ruční ždímačkou připomínající starý mandl – a zavěšeny na blízké dřevěné konstrukce. Ale dnes je tady prázdno, asi mají všichni koberce už vyčištěné. Jen pár barevných koberečků visí opodál.

Vydáváme se dlouhou promenádou ke Skalnímu chrámu Temppeliaukion kirkko. Je to jedna z největších pozoruhodností Helsinek. Do skalnatého pahorku byl seshora vyhlouben chrámový prostor a následně zastřešen kupolí ze skal a mědi. Střecha má průměr 24 metrů. Chrámové stěny tvoří holá opracovaná skála. Symbolický oltář, jednoduché lavice, zapálené svíčky. Dívka hrající na varhany dotváří příjemnou atmosféru pro zamyšlení, zklidnění a meditaci.

Pokračujeme na Senátní náměstí s překrásným komplexem klasicistických budov a helsinským dómem (Tuomiokirkko). Uprostřed náměstí je socha cara Alexandra II., který uznal finštinu jako oficiální jazyk. Dóm s bílými stěnami, zelenou střechou a zlatými ozdobami je vděčným objektem pro cizince. Velká skupina Japonců neustále mačká spouště fotoaparátů a jejich snímky v nás vyvolávají úsměvy: japonská Máňa před chrámem, Máňa na schodech, Máňa před sochou… Co na tom, že Máňa zabírá devadesát procent snímku a chrám téměř není vidět. Jak jsme si všimli, tento způsob fotografování není typickým jen pro Japonce. Většina zahraničních návštěvníků fotí obdobně: Pepo, vyfoť mě tady před tím. A ještě tady vedle toho. Máňa vystrčí dopředu levou nožku, tak jak to viděla, když pózují modelky, a zazubí se. A v rodinných archivech se hromadí snímky: Máňa u vodopádu, Máňa u jezera, Máňa v ZOO u opice. Inu, proti gustu žádný dišputát, jak říkáme počesku.

            

Další putování nás vede 50 km na východ od Helsinek, do druhého nejstaršího města ve Finsku – Porvoo. Město bylo oficiálně založeno v roce 1346, ale již předtím bylo důležitým obchodním centrem. Historické centrum města bylo znovu vystavěno v roce 1760, po velkém požáru, který zničil vše, co mu stálo v cestě.
Pro nás zůstane Porvoo kouzelným městečkem, kde se zastavil čas. Kostelík na náměstí, malebné dřevěné domky a krámky, úzké uličky, podél řeky dřevěné skladištní budovy (převážně červené barvy).
V těchto bývalých skladištích můžete koupit třeba malovanou truhlu, staré knížky, hračky, sklo i keramiku s puncem doby dávno minulé.

A znovu na sever, směr Juväskyla, Kuopio. Kajaani, Puolanka, Pudasjarvi. Cestou se statečně koupeme v jednom z mnoha tisíců jezer. Je půl osmé večer, teplota venku asi čtrnáct stupňů, jezero nebude o nic teplejší. Množství komárů odpovídá denní normě a stačíme je v klidu likvidovat průběžně.

  Pokračování...

  
Další díly

Foto © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 10. 2007.