Ten poslední den v roce nemám rád. A je tu zas. Čas papírových nosů, vyděšených psů a marných předsevzetí. A ještě k tomu hned po Vánocích. Proč…?
Bylo však v mém životě i několik Silvestrů nezapomenutelných. Dokonce tak, že se mi toho dne znovu vynořují, ačkoliv je čas pomalu nakopává až někam do hájů zelených. Zvláště jeden z nich, ten tedy byl…

Stalo se to…dávno, dávno již tomu. Letos na Silvestra - 34 let. Tenkrát jsem se po několika muzikantských Silvestrech už zase těšil na poklidnou privátní oslavu. Bez tanečních volenek, teplajících piv a chladnoucích řízků. I bez opilců pod jevištěm s jejich objednávkami:
„Hhe-he-hele zz-zahrajte mmi t-tu-tu…no…ttu…no,dyť víš. “
Mimochodem… tehdy známý hit „Sugar Baby Love“ objednával znalecky jeden unavený borec pod názvem (dámy prominou) „Šuká bejby lev“… mno. Zkrátka, těšil jsem se na ten normální, „civilní“ průběh oslavy.
30.12. dopoledne, den před Silvestrem, však nečekaně zazvonil kolega a žádal mě o záskok. Důrazně jsem odmítl. V lednici se mi už tetelil rybízový bolehlav pro potřeby úplně jiného kolektivu. Ale že prý ho v tom nemůžu nechat, poníženě prosil, naléhal, škemral a neodbytně opakoval ať si sbalím věci, za hodinu prý se pro mne zastaví.
„Co blbneš?“ povídám flegmaticky. „Vždyť je teprve třicátého.“
On na to, že to ví, ale že ten podnik je trochu dál a neřekne mi kde, protože bych možná nikam nejel.
Po jeho odchodu se svislé čáry malířova válečku na protější zdi na chvíli zavlnily. Za hodinu se vrátil s nesmělou poznámkou, že auto už čeká a že bych si s sebou měl vzít jen tak pro jistotu cestovní pas. Cíl cesty neustále tajil a oči klopil.
Ukrutně se mi nechtělo, v jeho hlase však bylo tolik škemravých alikvot… máme si pomáhat, jsem dobrák, napadlo mě. Vzpomínám si, že když jsem při odchodu z bytu popřál rodině hodně štěstí v novém roce, zahlédl jsem v jejich pohledech obavu o mé duševní zdraví.
Před domem už čekal bílý wartburg. Kolega mi galantně otevřel jeho zadní dveře, já neochotně nasedl. On pro změnu zabouchl a sám zůstal stát na chodníku.
„Cože, ty nejedeš?!“ zeptal jsem se ohromeně.
„Ne, já, ehm, hraju jinde, víš? Musíš za mne zaskočit právě s těmihle.“ A bezdůvodně zlehka přihlouple zakašlal. Osaměl jsem v autě se třemi naprosto neznámými, čistokrevnými Romy, kteří se na mne pod svými frňáky rozpačitě usmívali. Asi tak jako já na ně.
Nevím, jestli byla mlha venku nebo se mi zamlžily brýle, když mě s vděčností jeden přes druhého ujišťovali, že se mi bude u Baltického moře líbit. A tak zatím co se na chodníku provinile usmíval ten vůl, co mě do té situace vmanévroval, Bandy bácsi zařadil jedničku, pokřižoval se od hlavy až k pupku, něco zamumlal, pak pustil spojku… a od té chvíle se začal odvíjet nejlepší Silvestr mého života.

14 hodin jízdy dvoutaktem, to mě tedy s těmi chlapíky dokonale promíchalo. Starali se o mne asi tak jako Berousek o své velbloudy. Kupovali mi na zastávkách řízečky, dortíčky, zmrzlinky, kávičky, i panáčky…a v tom najednou, než bys řekl Švéd, za nenápadnou zatáčkou za lesíkem… moře! Baltické moře! Se svou nedozírností i horizontem. Opravdu náhlý a nečekaný silvestrovský obraz.
Vinárna Budapest stála asi 100 m od břehu a byla už načechraná na večer. Bandy bácsi mi naprogramoval dvouhodinový povinný spánek a potom prý, že si uděláme malou zkouštičku. V malé komůrce nad vinárnou nahřál peřinu nad plynovým topením… opakuji… nahřál mi peřinu nad topením, na noční stolek postavil magnetofon s nahrávkami podle mého přání, aby se mi prý lépe usínalo, a se slovy, že mě za 2 hodiny vzbudí, odešel. Co dělali oni, nevím. Já jsem na 2 hodiny umřel.

Zkouška v prázdné vinárně probíhala v reálném čase přesně takhle: „Ty, Laďa, znáš Only you?“
„Znám. B dur?“
„Jo…tři, čtyři…only you, lá,lá,lá pá pa,da…stačí, dobrý! Každý jednou velkou lásku potká, znáš?“ …
“Jo.“
„F dur….tři, čtyři…pampa dam pa, dampa dampa pampáá…dobrý!…Bei mir bist du schön, znáš?“
„Jo“ .
„G moll…tři, čtyři… pa pá pa pada, pa pá pa pada…dobrý!“
Noty neměli, protože je neuměli. Jejich boltce by však slyšely komára i krknout. Takhle jsme zakrátko nazkoušeli snad 60 skladeb a zbylo tedy i pár minut na osamělou procházku po pláži zimního moře.
Kolem vznešené ticho, jen rackové nad zpěněnými vlnami a měsíc s trochou světla. Krásné je zimní moře. Tohle mi nikdo neuvěří, říkal jsem si v duchu.

Silvestr začal. Němci tancovali, německy halasili. My hráli, klábosili, společně popíjeli. Kolegové už tam byli jako doma, proto mě o přestávkách střídavě představovali všem zaměstnancům vinárny. Já při tom způsobně jen „sehr angenehmoval“. Ženili mě nenápadně s mladou servírkou s krčkem jako brčkem a nosili z kuchyně, mimo jiné, i tuzexové lihoviny shodného stáří jako dvanáctiletý kocour Helmut z nedaleké šatny.
Sblížili jsme se, měl jsem je rád. S přicházející půlnocí už zpívali Němci s námi, kývali se ze strany na stranu držíce se kolem ramen a přistupovali k nám i se svými skleničkami. Po půlnoci už jsme se kývali s nimi, „ako by nás jedna mater mala“. Myslím, že oči signatářů Varšavské smlouvy by v té vinárně v žádném případě nezůstaly suché.
Po radostné, šestihodinové produkci mě všichni tři spoluhráči společně doprovázeli ve 2 h. ráno rovnou z podia na železniční stanici, až do 30 km vzdáleného Schwerinu. Oni bydleli v té vinárně, já musel být 1. ledna navečer zase doma. Řidič Bandy bacsi pochopitelně kvůli mé zpáteční cestě nepil. Množství sektu v jeho sklenici při půlnočním kapelnickém přípitku by vypil i primář Nešpor před svými abstinujícími pacienty.
Na peroně u stojícího nočního rychlíku došlo k loučení, jehož obraz se mi snad nadosmrti vryl do paměti a jenž se mi v hlavě vždycky znovu zaostřuje při jakékoliv zmínce o Romech v našich sdělovacích prostředcích. A hlavně… ta poslední Bandy bácsiho věta:
„Láďa, jestli ty se za námi někdy nepřijedeš podívat, tak tě zabiju!“ V tu chvíli jsem věděl, že je to ta největší poklona, jaké se mi mohlo dostat.
Tak, kluci, šťastnej a veselej! A ať se zase někdy setkáme! Nebo vás taky zabiju!