Za devatero horami, devatero řekami… kdo to počítal, bůhví… žila jedna koza se třemi kůzlaty. Bydlely chudě a skromně v malé chaloupce, která svou stavbou připomínala spíše chlívek než Karlštejn.
Byly dočista samy, starý kozel totiž v jednom jarním odpoledni odešel „středem“ za mladou rozvedenou kozou. Peněz proto neměly nazbyt, na chleba nebylo, žraly tedy trávu. Kůzlata byla neposedná, chvíli nepostála, chudák koza s nimi měla plné nohy práce. Ale jinak to byla rodinka spořádaná, normální, z kozího masa a kostí.
Každého rána nechávala máma svá kůzlata doma samotná, protože pracovala v nedalekém statku jako dobrovolná dárkyně mléka a sýrů. Před odchodem nikdy nezapomněla dětem připomenout, že nesmějí nikomu otevírat, ani té chlupaté pošťačce, a že si mají dávat pozor zvláště na lidi a vlky, protože ti mají morek nejraději. Kůzlata zas kozu pokaždé ujišťovala, že nikomu neotevřou, protože ještě nemají pro strach nic uděláno a navíc… nikdo z nich by stejně na dveřní závoru nohou nedosáhl.

Jednoho dne, bylo to na sv. Eidama, zaklepal někdo na dveře.
„Otevřete, já jsem vaše maminka.“
Vlk!
Hrůzou roztřesená kůzlata dobře věděla, že jejich maso je čerstvé, chutné a že odpovídá zdravé výživě.
„Méé, tty neejsi naaše maaaminka, naše mmaaminka máá tttenší hláásek“.
To byla pro vlka nečekaná komplikace, protože jinde zvířata vesele a bez řečí otevírala.
Sliny se mu sbíhaly jako Ivanu Petroviči Pavlovovi u rozsvícené žárovky. Vzal tedy pilník, který mu zbyl po jedné sežrané operní zpěvačce, a začal si zcela bez lokálního umrtvení pilovat jazyk. Právě tak, jak to viděl u jiných škemrajících vlků. Celá tlama ho bolela, z jazyka měl třapec, ale vidina čerstvého kozího „biskupa“ mu dodávala sílu.
„Oteete, já e aše ainka,“ zahuhlal vlk ve druhém pokusu hlasem stejně tlustým jako před tím.
„C…c…cože?!“ trojhlasně se ozvalo z chlívku. Chvíli tíživého ticha táhle přerušovalo kručení neznámého žaludku.
„Naše maminka má tenčí hlásek a nehuhňá.“
To vlka dopálilo. Tolik řečí kvůli jednomu žvanci. Včera ve stejnou dobu už měl v sobě i zákusek… brzlík s čéškou z jedné Němky.
Znovu tedy vzal pilník a piloval a piloval, až jazykové piliny lítaly. Slunce zašlo za čerstvě vykácený les kolem hypermarketu Lídl, když si vlk znovu strkal nechutně oslintaný pilník do tlamy.
„Oeee, á e ae ainka,“ řekl pomalu a zřetelně hlasem šelmy v nejlepších letech.
„Ty nejsi naše maminka,“ říkáme ti to už potřetí. Naše maminka má tenčí hlásek a ještě k tomu máme ve dveřích kukátko…
A skutečně. Byl to nenápadně vypadlý suk, těsně nad vybledlou jmenovkou „Kozi“.
A od těch dob, milé děti, vlci nemají rádi kukátka.

A jaké z toho plyne poučení? Získat altový či dokonce sopránový hlasový rozsah úpravou jazyka, a ještě k tomu pilníkem(!), to je hloupý mýtus generacemi vypravěčů živený. Orgán, který je pro takovou úpravu (kastraci) v odborné literatuře definován, se totiž nalézá v úplně jiné části vlka a provádí se zcela odlišnými nástroji.
Toto nepochopitelné a zbytečné matení našich dětí hloupými pohádkami je trestuhodné a nikomu neprospívá.
K čemu asi, přátelé, povede nedostatek informací v budoucím životě naší mladé generace?
A koneckonců nejenom mladé generace… Vždyť nedostatek informací obecně je přece nekonečným problémem všech generací. Příklady jsou všude kolem. Tak např. lidé drtivou většinou vůbec netuší, že třetí mocnina velké poloosy dráhy planety je úměrná druhé mocnině oběžné periody! Anebo, že ježek nesmí pít mléko.
Ano, informací se nám nedostává. Proto také dost dobře nechápu, proč zrovna nedávno přispěchalo do Pozitivních novin hned několik vážených spoluobčanů s „jazykovým pilníkem“ při debatě o Artěku. Věděli o něm všechno? Má-li jejich konání svůj počátek v pohádkách našeho dětství, nečtěme je.