Příští rok „Dědo, proč je tady tolik bodláků?“ řeklo dítě opřené o starcova kolena. „Ty je pěstuješ?“ Jindy by se Anděla zachichotala, ale teď zašilhala po otci nesvá a navykle syna vybídla: „Liborku - netrap dědu. Jdi si hrát.“ „I jen ho nech,“ ozvalo se z místa, kde seděl stařec, a měl jsi pocit, že slyšíš skřípot písku pod chlapcovýma nohama. Stařec se nehýbal a jeho pohled lenivě šplhal po lodyhách plevelu. „Všude samé bodláčí - jahody ani nevidíš. Vedu to od deseti k pěti.“ „Ale táto! Ty to ještě zvládneš. Co by sis bez zahrady počal? Počkej příští rok - popadne tě to a domů se přijdeš jenom vyspat. Znám tě.“ - - - ... Příští rok říkáš, Andělo. Kdo by stál o příští rok. Jen se na svého tátu pořádně podívej - nepřipomíná ti tuhle zpustlou zahradu? Pravda, říkávali jsme s mámou: „Příští rok...“ Ještě neskončil ten starý a my už plánovali, co na jaře. Příští rok vysejeme cypřiše. Příští rok koupíme lekníny. Příští rok...
Když Anču odvezli do nemocnice, sesypalo se toho na mě moc. Ne, to já jsem se sesypal. Ještě že Anděla dbala o zahradu. Nikdy předtím si jí nevšímala, ale najednou dělala divy. Odjel jsem za Ančou, Anděla hlídala Liborka a ještě zmákla víc práce než já. To když odjela za mámou ona, já polehával na kanapi a nic do mě nebylo. Jenže ať děláš, co chceš, Andělo, ten rozvod nesmažeš. Já jsem ti pořád říkal, aby sis ho nebrala. To dá rozum, že holka z vesnice a kluk z města k sobě nepasujou. Tobě se holt líbily vlasy do copánku, pražská hantýrka a ta elektrická kytara. Nu, když tohle bylo pro tebe to nejdůležitější v životě... V květnu mi Anča umřela.Kdepak příští rok, Andělo, to bývávalo... - - - „Dědo, tys už chodil do školy?“ „Samozřejmě.“ „A všechno si pamatuješ?“ „Rád na školu vzpomínám. Vzpomínat je...“ Vzpomínat na mámu je... „Já už budu brzo prvňák. Příští rok...“ Příští rok starce zabolel. „S úlohama mi bude pomáhat strejda Ro...“ „Tak si přece hraj, Libore!“ vyhrkla Anděla a než jsi se nadál, stála u syna. „Podívej, co je tu písku...“ a shýbla se k hromádce - táta nesměl poznat, jak znervózněla. - - - ... Nejhorší je, že táta nic neví. Neví o Robertovi.Po rozvodu jsem vůbec nevěřila, že budu znovu šťastná. Ale Robert je mužský jaksepatří, táta v mladším vydání. Zrovna, když jsem ho chtěla našim představit, mámu odvezli do nemocnice a tam máma... Strašně moc jsem chtěla, aby viděla, že dovedu žít jako ona s tátou. Táta si myslí, že jsem hlídala Liborka a ještě stihla okopat dva záhony jahod, květák a cibuli, protrhat karotku, přivázat rybízy... Nebýt Roberta, nic z toho by nebylo hotovo. Proto musím tátovi o Robertovi říct. Ale jak - když má táta takovou náladu? Kloudná řeč s ním není, myslí na mámu a život jako by skončil. Jenže já chci žít! - - - „Dědo, strejda Robert říkal, že bodláky nesmíš nechat vysemenit. Jinak se jich nezbavíš.“ Podívejte na mudrce - starého zahrádkáře bude poučovat. Prý bodláky, prý... „Andělo, kdo je Robert?“ Teď, anebo nikdy! (Ale smí se to po mámině smrti? Smí?) „Neřekneš mi to?“ „Víš, tati - Robert je můj...“ „Strejda je to, strejda!“ vykřikl Libor. „Co je to za člověka, Andělo? Pořádný?“ „Bez copánku, tati. Bez kytary, tati... Já se budu vdávat...“ „Teď? Čtyři měsíce po mámině smrti?“ „Teď ne, tati. Příští rok.“ „Příští rok půjdu do školy,“ nadmul se Libor. „Kdyby Roberta viděla máma, měla by radost. Má náturu skoro jako ty... Když jsi jezdil do nemocnice, staral se o zahradu.“ Stařec rýpl nehtem do skuliny v opěradle. Usilovně chytal cáry prožitého dne. Jahody abys hledal lupou.
A Libor půjde do školy. „Příští rok, říkáš, Andělo? Tak příští rok.“ |
Konec legendy Když spustil amplión přikrčený na střeše maringotky, Radek se s Jirkou rychle rozloučil a v botách ještě nezavázaných seběhl se schodů do přízemí a pak na rozlehlý plac uprostřed panelových domů. „Přijdu se kouknout!“ zavolal za ním Jirka. Na place stály dva stožáry propojené vypnutým lanem a stranou traktor s maringotkou a prázdným přívěsem, na který zítra ráno stožáry zase složí. Radek by nejraději už nikdy nevykládal, ale s tátou není řeč. Rok co rok znovu a znovu obtahuje barvou na boku maringotky: Provazochodci Maškové, otec & syn. „Neseme rodinnou tradici, Radi,“ poučuje přitom, „Maškové chodí už sto deset let.“ Dneska se Radek rozhodl opravdu definitivně. Dneska to tátovi řekne zas a za žádnou cenu mu už neustoupí. - - ... Na farmě mě vezmou od hodiny. Traktoristu potřebujou, a ještě mi pronajmou garsonku. Co bych si moh přát do začátku víc? Ani na pořádnou školu jsem nedosáh, když kočujeme a obden jsme na jiný štaci ... Ale už necouvnu. Táta má sto deset let zpoždění. - - - Táta si narovnal záda a tvrdě procedil mezi zuby: „Kde celej den vězíš? V osm začínáme a ty jsi bůhvíkde.“ „Byl jsem u kámoše. Naučil mě surfovat na internetu.“ „Ono je to tak důležitý, jo?“ Tátovi potemnělo v podlebí. „Ono je to důležitý pro život, jo?“ „Jo.“ „- - - !“ „Táto, já s tím fakt končím.“ „Jsi Mašek! Maškové chodí už sto deset let! Ta tradice je to jediný, co máme.“ „No právě. A co z tý tradice mám? Jenom mindrák. Jsme sto deset let za opicemi. Dneska už to lidi nebere, že nějakej nadšenec leze po provaze...“ - - - ... A to na něj chci přepsat traktor i maringotku. Prodá to za babku, nebo snad i rozdá.Nemá žádnou úctu k předkům. Můj děda měl syny čtyři a všichni chodili, a až v Bavorsku a jednou ve Francii. Provazochodci Maškové, to je legenda. Jsem na ni hrdej jako na nic jinýho!“- - - „Vypni ten křáp, není slyšet televizi!“ zaznělo křaplavě z okna nejbližšího paneláku a také z protilehlého někdo zahalekal: „Zmiz s tím někam. Začíná seriál.“ Mašek poslechl uraženě, dotčeně. Tohle není dobrá štace. Myslil, že když přijede lidem skoro do obýváku, přijdou. Ale pravdou je opak. Pravdou je hotový větrolam antén na střechách a v sousedství oken. Pravdou je, že Radek se mu směje do očí. Mašek si všiml několika písklat postávajících na balkonech a rozhodl se natotata: produkce bude! „Radku - je čas se rozcvičit. Začínáme.“ „Proč? Není tu ani noha.“ Ze šera se ozvalo: „Už jsem tady.“ Jirka! „Trochu jsem se zdržel s tátou. Na. To ti posílá,“ podal Radkovi obálku. „Máš si dojít na vstupní prohlídku k doktorovi. Bude tě to stát tři stovky, ale firma ti to proplatí v první výplatě.“ - - - ... On už má něco rozjednaný! On to myslí smrtelně vážně! Tohle udělá mně? Mně - tátovi?! Za všechno co jsem pro něho udělal... Vychoval jsem ho!“ „Ptám se naposled,“ řekl Mašek s hraným klidem. „Jdeš nahoru?“ „Ne.“ „Tak jdu sám!“ vystříklo z Maška. „To je frk? Půl roku jsi nechodil.“ „Ať. Když jsi takovej povedenej syn a necháš mě v tom!“ „Ale tati. Jirka produkci oželí - stejně přišel jenom kvůli mě -, a nikdo jiný tu není. Proč to děláš? Je to neekonomický. Vstupný nula a elektřinu beztak zaplatíš.“ Mašek stoupá po žebříku. Je to tak, má pravdu... První špricl, druhý špricl... Všechno se spiklo proti mě... Maškové, to je tradice... Na třetím špricli se udělalo Maškovi zle. Zabolelo ho na hrudi a po zádech se mu rozeběhl plamen. Mašek ublinkl, jako by přestal dýchat a skácel se na zem. - Když přišel Radek do nemocnice a uviděl tátovy propadlé, nevyholené, jakoby krepové líce, zruměnily mu tváře, zhrbatěl a pocit viny srazil jeho pohled k podlaze. „To nic. To se spraví,“ řekl však táta vlhce, s hlavou jakoby v krejzlu. „Co je u tebe novýho?“ Radek přeci jen vypjal hruď. „Nakoupil jsem na splátky. Mám televizi a počítač. Každý večer surfuju.“ Já jsem první Mašek, který to dokázal. Začínám tradici. Maškové už žijí ve světě, který opravdu existuje. „Chci brzo odtud. Chci vidět, že se ti daří,“ hleslo Maškovo zraněné srdce. Radkovo srdce rostlo a rostlo, a když bylo velké, jako dosud nikdy, muži se objali. |
