Žije v domě, který sám postavil a který obklopil zahradou, jež sama je výtvarným dílem. Interiéru se dostává příkladné péče paní domu. Interiér je krášlen obrazy, obrazy, kam se podíváš obrazy – ty malíř ve svém životě tu nasbíral, tu vytvořil.
Protivín. Domov malíře českého jihu Josefa Miloty.
Nemožno se nezeptat: Jaký je člověk, který dokáže postihnout jednou zádumčivost, jednou snovost a příště zas introvertní nepřístupnost krajiny, která odnepaměti provokuje umělce takzvaně lidové i kumštýře, jež zdobí řemeslná profesionalita? André Breton řekl, že psát znamená splynout s řádem světa, ale před Milotovými obrazy se přesvědčujeme: nejen psát, taktéž malovat.
Josef Milota se narodil 11. dubna 1938 v písecké porodnici. Celý život, kromě let vojenských, ovšem spojil s Protivínem, kde žili už jeho rodiče – maminka kadeřnice a otec dělník, naposledy ajzboňák. Na otce vzpomíná dvaasedmdesátiletý malíř jako na velmi inteligentního člověka, který se oddával amatérskému malování podle předloh. Josef měl také bratra, ovšem ten v patnácti letech tragicky zahynul. Toto je v Josefově životě osudové předznamenání – v letech 2001 a 2002 tragicky zahynuly také jeho dcery a tragično tak výrazně zasáhlo malířův vnitřní svět i svět jeho obrazů. Malířovým osudem se stal vzdor nepřízni a ten vzdor trvá dodnes. Synonymem takového vzdoru je tvůrčí zápal, tvůrčí zápal vskutku sveřepý.
Už jako dítko školou povinné kreslil Josef spolužákům školní výkresy. Pak ho upoutaly pastely Václava Dobrého, pražského malíře za války nasazeného na jih Čech. Dobrého výtvarné práce půjčil mladému Milotovi doktor Svoboda a bylo tak rozhodnuto, že Josefovou první technikou bude právě pastel. Kreslil, kreslil, učil se na časopiseckých obrázcích, které kopíroval. Tak se stával zručnějším a ovšemže náročnějším na sebe. Co je třeba říci rozhodně - sklony a talent měl Josef po otci, který byl moudrým tátou a nesnažil se vést syna násilím, nechal mu volnost, dopřál mu vlastní cestu.
Když Josef vystudoval píseckou Vyšší průmyslovou školu strojnickou, přišla vojna. Josef ji sloužil také v Táboře a tam se seznámil s budoucí manželkou Jaroslavou. Ta mu tehdy řekla o výstavě v Soběslavi, o výstavě impresionisty Františka Líbala a Josef si řekl: Proč ne? Bylo to nejosudovější rozhodnutí v jeho životě. Celá desetiletí a dodnes o tom říká: „Vstoupil jsem do dveří a uviděl obrazy, které mě okamžitě oslovily. Řekl jsem si, že takto si dovedu představit namalované jižní Čechy.“
Mladý Josef Milota měl možnost poznat v Milevsku malíře Karla Stehlíka, v Protivíně se seznámil a spolupracoval s Milanem Peterkou, ale pokud jde o Františka Líbala, to bylo něco docela jiného. Josef Milota: „Po zhlédnutí Líbalovy výstavy jsem se zařekl, že musím malíře poznat. Nakonec jsem se s ním osobně setkal v Třeboni. Dohodli jsme se, že bude mým učitelem a naše spolupráce trvala deset let. Líbal mě naučil hlavně krajinomalby.“
Co malíř Milota umí, toho by nikdy nedosáhl bez usilovné píle, bez předsevzetí, že malovat se zkrátka a dobře naučí. Dnes vystavuje v aukčních síních a komerčních galeriích a s jeho obrazy se pyšní sběratelé v západní a severní Evropě, v Severní i Jižní Americe, v Japonsku. Přesto stojí pevně na nohou – za svůj největší úspěch totiž považuje skutečnost, že o jeho díla mají zájem velmi vzdělaní a kulturně založení lidé.
Josef Milota je solitér. Skupinových výstav se nikdy neúčastnil. Ani vlastní sólo výstavy nikterak neuspěchává: od roku 1962, kdy se začal věnovat malování opravdu, ale opravdu naplno, jich instaloval deset. Tu první v roce 1967 a tu letošní, zatím poslední, v domovském Protivíně. Mezi tím byla třikrát Třeboň, vedle ní Prachatice a Trhové Sviny, Písek a dvakrát Vodňany. Čtenář si povšimne – vždycky jižní Čechy. Milota je prošel a projel (na kole, vlakem, autobusem – auto nikdy neměl) vskutku poctivě. Jeho velkou láskou je Třeboň. Snad i právě proto může říci: „Miluji vodu ve všech jejích skupenstvích. Rybníky, deště, mlhy, mokřiny a rašeliniště – to vše mě fascinuje.“
Z plenéru si přinese skizzu, v ateliéru podle ní vytvoří studii a teprve, když ho studie zaujme i s odstupem času, přijde na řadu olejomalba. Nad novým obrazem se ptá svého prvního kritika - manželky Jaroslavy -, co je na obraze špatné. Nikoli co je dobré; nýbrž co je špatné. I to patří k metodologii Milotovy kumštýřské práce.
Na otázku jakých kladů si váží na člověku nejvíce, odpoví umělec bez rozmýšlení: „Poctivosti. Upřímnosti a dobrosrdečnosti. Nesnáším závist a lakotu, vytahovačství a bohorovnost.“
A to je konec exkurzu do duchovního života silné tvůrčí individuality, malíře českého jihu Josefa Miloty.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský) Foto autor |