Sotva vstala, už na něho myslela. Někdy se jí o Vláďovi i zdálo. To se pak oblékala malátná a posmutnělá a roztržitá.
„Marti? Holka, co je s tebou?“ máma skládala ruce na prsa, oči obracela ke stropu.
„Nic,“ sykla vždycky, popuzena vytržením z doznívajícího snu. Kdekdo si všiml té změny: Marta se malovala. Rty. Oči. Nehty. V autobusu vždycky stála. „Proč si nesedneš? Nestůj.“ Pobízena spolužačkami odmítala volná místa: musí na něho vidět - musí vidět jeho husté obočí, které ho dělá nepřístupným, ale pod obočím těkají čtverácké oči. Byla si jista: i on na ni myslí; a zahořely jí tváře, kdykoliv jeho oči... a její oči... A ono to bylo to tak často, tak velmi často... A pak... pak se to stalo. Vystupovali z autobusu a Vláďa vstrčil do kapsy jejího kostýmku obálku. Nebyla růžová, prostince bílá, ale byla to obálka. Martě zadrhlo v hrdle, zase se zapálila, naoko předstírajíc, že si ničeho nepovšimla a opakuje si angličtinu: I love you! Ale od zastávky spěchala slunnou ulicí, až klopýtala. Jak je dobře, že tento Den je tak hezky! Vrážela do lidí, ani omluvit se nestačila a vlasy jí vlály, poskakovaly na ramenou a na spáncích - byla šťastná a to štěstí z ní dělalo většího... úplnějšího... plnoletého... no prostě dospěláka. Nedočkavá roztrhla ve školní šatně dopis. První dopis od kluka. Honem - honem, co jí asi píše? Tak honem - honem! Třeba básničku... Třeba vyznání... Třeba obojí najednou... Konečně obálka povolila. Konečně byla Marta o jeden dopis od kluka dospělejší. Bude slavný zpěvák. Má kapelu. Klávesy, dvě kytary a saxofon. Má angažmá. V kavárně Orion. Každou sobotu. Tak ať Marta přijde - on zazpívá hit jenom pro ni. Vážně pro ni. To dá rozum, domů ji sfoukne - má už řidičák a táta mu půjčuje auťák, kdykoliv si řekne. - - - ... Přišla. Přišla a jako když rozhrneš oponu, svět byl ještě krásnější, než dosud myslila. Byl jako víno, které piješ a nepřestaneš pít, protože takhle chutná opojení. V Orionu světlo střídá tmu, tma světlo a to světlo má patero barev, tekoucích po nejdelší stěně v zpomalených paprscích až do ztracena, do šera v koutech, kde u stolků popíjejí džus zamilovaní, zdětinštělí, rozněžnělí studentíci. Po stropě se komíhají duhové blesky elektrizující tanečníky pod nimi. Na zalidněném parketu pulzuje těsto těl v rytmu pražců dunících pod rozjetým vlakem: to se z reproduktorů hrnou tóny mající moc spříznit i lidi, kteří se potkali poprvé. Takový je Orion. (Jako víno, které nepřestaneš pít, protože chutná opojením.) Marta nestála dlouho. Vláďa, zpívající na pódiu, dokončil písničku a řekl do mikrofonu: „Vítám mezi námi slečnu Martu. Další písničku zazpívám jenom pro ni.“ Na to kdosi podal Martě ruku a vtáhl ji na parket. „Pojď taky. Pojď, Marti. Pojď si trsnout.“ Nikdy neprožila něco takového. Všichni tanečníci visí očima jenom na ní. Ta bomba, ta událost, Vláďa zpívá jenom, ale doopravdy jenom pro ni. Ne pro Lidku z béčka, ani pro Inku z obchodky ne, ani pro tamtu odbarvenou blond, doopravdy jenom pro ni. Marta tančila a netančila zároveň. Tančil Orion, tančilo město, tančilo Martiných sedmnáct. To není jako jaké známky jsi dneska nasbírala, dcerunko? a Dubská, z matiky to bude za tři, dělej se sebou něco, tady zpívají písničku jenom pro ni, tady je Marta nejdůležitější ze všech a bude ještě celý podvečer, protože když Vláďa dozpíval, přišel si pro Martu na parket a odvedl ji ke stolku hned pod pódiem. „Dík, že jsi přišla, Marťu,“ šeptl Vláďa a Marťu zaznělo tak něžně a světácky zároveň, že ji to pohladilo. „Dáš si kávinku, Marťu?“ „Třeba...“ „Irskou, nebo alžír?“ Zná jenom vídeňskou, neví, co je irská a co alžír a řekne: „Třeba tamtu... s tím žlutým... Co pije ta holka odvedle.“ „To je alžírská, Marťu...“ Když jí číšník přinese vídeňskou kávu s vaječným likérem, Marta zaboří pohled do šlehačky a mlčky, bezděky si pohrává s kávovou lžičkou. Co má dělat? O čem se má s Vláďou to... bavit? Ale Vláďa se vyzná. Nenechá Martu v rozpacích. „Jsem fakt rád, že jsi přišla. Děsně mi na tobě záleží, Marťu. Jsi taková... taková... jiná než ostatní holky. Fakt, Marťu... Nemysli si, že skončím v Orionu. Já mám na víc. O prázdninách bude hrát moje kapela v Praze. Na zkoušku. Když se uvedem, dostaneme smlouvu na celý rok. Na každou sobotu a na každou středu. No není to paráda? Mohla bys jezdit se mnou, Marťu. Co tady v tom Zapadákově?“ Je klasa, je doopravdy klasa! Žádná holka z jejich třídy nemá takového kluka - no nemá! - - - ... „Prosim vás! Kdo jste tu autem? Syna porazilo kolo - nemůže se postavit na nohu. Potřebovali bychom do nemocnice!“ Výkřik z jiného světa do Orionu nepatřil, ale byl tu a třicetiletá žena se prosebně rozhlíží kavárnou. „Prosim vás...“ „Já měl pivo...“ „Já víno...“ Marta se propalovala pohledem do Vládi. Ty přece máš auto. Půjčil ti ho táta. Tak proč se nezvedneš? Vláďu dívčin pohled pálil. „Já mám smlouvu... Musím zpívat.“ Konečně. Z parketu se oddělil mládenec. No konečně. Tenhle neměl ani pivo, ani víno, ani tu smlouvu ne. „Pojďte, já vás tam vezmu...“ - - - ... Kapela spustila a do Orionu se vrátily den i noc a noc i den. Vláďa zpívá. A zase jen pro tu, která je jiná než ostatní holky. Ale ona už o tom neví. (z cyklu Oblázky u brodu) Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2006.