Vladimír Vondráček: Střípky milostné aneb láska je láska

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Všichni filozofové, etici, psychologové i básníci se už dávno shodli na tom, že bez lásky se prostě nedá žít. Dokonce je jasné, že bez lásky by naprostá většina z nás nebyla vůbec na světě, neboť bychom nebyli ani počati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory přenášet i procházet žaludkem a přináší i takové paradoxy, jako že – láska nehněvaná není milovaná!
Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám snažil namluvit text jedné starší písně. A že bez lásky žít je soužení, to věděli už textaři za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající režisér Zdeněk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, že slovo láska je nejfrekventovanějším slovem v českých písňových textech. Jednou jsem měl tu čest, vystupovat s ním v jakémsi pořadu pro děti, natáčeném ještě ve Vladislavce. A tam měl tento režisér vůči mně, respektive vůči nám meteorologům, jednu velkou výhradu – proč udáváme v předpovědích rychlost větru v metrech a ne v kilometrech, což by si každý uměl daleko lépe představit. Měl vlastně pravdu, těžko jsem to vysvětloval. Pak mně ale „zalichotil“, když mi prozradil, že v tom jeho osobním výzkumu se slůvko „déšť“ umístilo na ohromujícím třetím místě! To jsme ale odběhli od tématu hodně daleko, takže rychle zpět, a to k lásce v různých jazycích. Možná že nevíte, že láska znamená pro Poláka a Polku klacek a k velmi zajímavým asociacím pak svádí, když to krásné slovo přeložíme do jazyka anglického a přečte ho náš Róm!

Láska má tolik podob, že je ani nemohu spočítat – a to mám mat-fyz. fakultu! Ještě dříve než se propracuji k láskám s velkým L, bude možná dobré si připomenout některé zajímavé druhy tohoto citu. Mezi ně určitě patří láska mateřská, která se bohužel někdy zvrhne až v lásku opičí, zavrženíhodná láska k alkoholu, zajímavá láska k sexu bez lásky, láska k hudbě a k umění vůbec, láska k přírodě a zvířeně zvláště. Zvláštní kategorií jsou pak – láska k člověku, k lidem, láska k národu a k vlasti.
Do této kategorie se řadu let řadila na přední místo láska k Sovětskému svazu, vrcholící každoročně v listopadu – měsíci zostřeného československo-sovětského přátelství. Z těch pohnutých časů se zachovala i pěkná anekdota. Při pohledu na všechny ty vlajky a hesla se zahraniční návštěvník patřičným tónem diví:
„Vy ale musíte ten Sovětský svaz milovat!“
A našinec - také patřičným tónem – lakonicky odpovídá: „Ano, musíme!“

Téměř každý poznal lásku nebeskou, která je jak něžné pohlazení, ale asi i lásku pekelnou či zhrzenou, která spíše dohřeje než zahřeje, takže to tak nějak jaksi není ono. Každý jedinec druhu homo sapiens většinou začíná láskou platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného než dnes. Sem patří první předškolní a školní „lásky“, které jsem i já samozřejmě prožíval až do puberty. Objektům mých snů to nevadilo, protože jsem to tutlal, a tak se to nedozvěděly. Někteří nešťastníci pak jinou než platonickou lásku nepoznají za celý svůj život. A teď mi držte palce, pouštím se na velmi tenký led. Jako další stupeň přichází právě v té pubertě sebeláska typu já a já. Sexuologové říkají, že se v těchto případech nikdo nemusí za nic stydět, naopak, že je to dobrá a bezpečná příprava pro další život.

Mé začátky „opravdových lásek“, tedy takových, že o mých citech objekty mé lásky alespoň tušily, se datují do vrchlabské éry gymnaziální. A další fázi mých milostných začátků asi už s předstihem nejlépe popsal Bohumil Hrabal v Ostře sledovaných vlacích. V jeho Milošovi Hrmovi jsem se doslova poznával! Přesto jsem na lásku nikdy nezanevřel a jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro manželství vybral kolegyni z práce.
Další druh lásky - láska manželská - vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, led pode mnou se dále ztenčuje! Nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezličky typu – není lásky bez nevěry a žárlivosti, a jak jsou pak ty usmiřovačky sladké. Prostě, nějaké ty techtle-mechtle za těch téměř třicet let na obou stranách byly, techtle určitě, mechtle možná, ale přesto ta láska manželská nám vydržela tak, jak se patří, až do skonu jednoho z partnerů. C´est la vie! Nesmím ale skončit smutně, a tak to napravím.
Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní prožíváme krásnou lásku penzistů. Studentská láska těch našich potomků nevydržela, ale naše drží už šestnáct let jak helvetská víra! A nedá mi to, abych neskončil krásnou pikantérií. Protože si má nová žena ponechala své původní jméno, chtěli na nás při vyřizování žádostí vědět, koho jméno ponesou naše děti! Neudrželi jsme se a sdělili úřednici, že na plození potomků už máme tři náhradníky - své děti. Takže – poslední slogan - láska je láska!

A ještě douška – možná literární rekord. Do jediného článečku se mi tu podařilo „nacpat“ slůvko láska – včetně této poslední věty – sedmatřicetkrát ! Snad to nevadí !

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek

OHLASY NA ČLÁNEK

Milý Vladimíre Vondráčku,

ani netušíte jak jsme si blízcí. Máme za sebou manželství studentská, manželství věrná, a nakonec přátelství, která mohou být občas hlubší, než všechno, co jeme dosud popisovali. Ale co je podstatné: copak že se Vám všechno vešlo do pojmu láska - máte v ní sexuální prožitky, lásku nebeskou, třebas i lásku k automobilům i lásku-nelásku k Sovětskému svazu. Láska je totiž abstraktem, které můžeme nanejvýš blíže specifikovat pomocí adjektiv. A abstrakta, jak známo, dokáží být skutečně těžkým kalibrem politiky - vězměme si například takové pojmy jako národ, lidstvo, stát, církev, masa, strana, inteligence, buržoazie, proletariát, třída, třídní boj... Do těchto abstraktních pojmů lze bez potíží nalít jakýkoli obsah. A rozhodnete-li se některého z těchto výrazů použít, nepotřebujete jej upřesňovat, definovat. Co slovo, to střela nebo heslo, jehož lze použít i revoltě, k převratům, k útlaku ve jménu velké společnosti, národa nebo vítězství jedné třídy. Avšak právě tak jak jsou bezobsažná slova, tak bezobsažnými se nakonec stanou systémy, které z tohoto nepevného stavebního materiálu vykonstruujeme. Pozoruhodná je na našem dnešním slovníku skutečnost, že pro mnohé životní konstanty prvořadé důležitosti, například ve Vašem pojmu "láska" najdeme jen jeden jediný výraz. Toto slovo samo o sobě nevyjádří odstíny, nuance. Takže zpřesňujete obsah správně jediným možným způsobem, tedy přídavnými slovy. Což je, dle mého mínění, ještě málo. Neboť co kultura, to je specifický pohleda na lásku - i erotickou. Navíc, jak víme, i tento citlivý vztah prožívá a chápe i v naší době každý docela jinak. Vy, meteorologové, se - co se mraků, bouří a větrů vyjadřujete mnohem přesněji. Krom toho přesně třídíme věci prodejné, hmatatelné a tak říkajíc "užitečné". A v tom spočívá tragedie naší doby. Když jsem na dané téma svého času hovořil s filozofem, který dokonce přednášíval na fakultě, tento muž na mé poznámky reagoval slovy: "A nač by nám, a právě u slova láska, byla bohatá škála pojmů?" A právě v této odpovědi lze nalézt tragedii století, které prožíváme. Takže nakonec vítězí, jak by řekl dnešní prezident svým specifickým slovníkem, "neláska". Pravý opak toho co tak naléhavě postrádáme.

PhDr. Slavomír Pejčoch-Ravik
ravik(a)email.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 03. 2008.