Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (14)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (14)

Rok 1948 byl jistě osudový pro nás všechny, kdož jsme žili v naší krásné a do katastrofy se řítící republiky. Tyto Střípky jsou ale osobní zpovědí tehdejšího teenagera, a pro mne osobně znamenal podzim tohoto roku dvojnásobné vykolejení. Nejdříve jsem byl v září ještě v Jičíně „ přejit“ z gymnázia na měšťanku a o měsíc později jsme se přestěhovali z krásného rodného měata do teprve čerstvě doosídleného pohraničního Vrchlabí.
Můj starší bratr právě začal „kroutit“ vojnu. Nejprve v Liberci u koní, kterých se bál, brzy dostal těžkou žloutenku a tak jako „štáckrypl“ byl převelen do Prahy na funkci jakéhosi písaře, a to byla jiná káva.
I tatínkovi se konečně splnil dávný sen a odjel už koncem léta sloužit a připravovat náš nový byt na vrchlabském nádraží. A tak nejvíce postiženi tímto „vytržením z rodné hroudy“ jsme se cítili já s maminkou. Jedinou náplastí na naše nostalgické povzdechy byl nový byt, který byl téměř dvakrát větší než náš starý v Jičíně.
Měl moc pěknou kuchyni s vlastním vodovodem a kachlovým sporákem, naši první koupelnu s WC, velký pokoj a velkou ložnici, obé s krásnými vysokými kachlovými kamny a mezi nimi můj menší pokoj. Plyn zde ještě zaveden nebyl, ale tatínek měl uhlí deputátní.
Byt byl v prvním patře a z ložnice se dalo oknem vylézt na plochou střechu pokrytou malými oblázky a jižní orientace byla vhodná na opalování. Je to to zadní okno pod nápisem a mimochodem – o pět let později o „svatém týdnu“ jsem se zde snažil „našprtat“ maturitní otázky.
Přes ulici byla dokonce malá zahrádka, kterou protékal potok, přesněji - umělý náhon na blízké bělidlo. To byla oáza tatínka, který zde mohl pěstovat zeleninu. Pod okny sice končily vlaky, ale divili byste se, jak rychle si člověk na nádražní ruch zvykne! Byla to konečná stanice, osobních vlaků nebylo mnoho, více bylo nákladních, které přivážely suroviny a subdodávky pro místní fabriky a odvážely jejich finální výrobky – poměrně rozličného sortimentu. Různý textil, hydrauliku, elektronky, kabely a samozřejmě i auta.
Až nyní v hlubokém důchodu jsem se dočetl, že Vrchlabí bylo po Ostravě naše druhé město s největší koncentrací průmyslu. A to, že bydlíme na nádraží, jsem ocenil zejména v době pozdější, kdy jsem každý víkend absolvoval vlakem trasu Praha – Vrchlabí a v pondělí časně ráno zpět.

  
                                    Vrchlabí                                                           Vrchlabské nádraží

Z nádraží „do města“, tedy na náměstí, to bylo mnohem dále než v Jičíně a navíc stále do kopce, ovšem do školy jsem to daleko neměl. O tom ale někdy později. Nejprve bych měl Vrchlabí tak nějak rehabilitovat, protože jsme brzy poznali, že má s Jičínem i dosti společného. Stačí hledat klady a ne jen zápory!

Kromě „brány někam“ do také krásného kraje třeba i to, že v období Třicetileté války patřilo i vrchlabské panství Albrechtovi z Valdštejna a nakonec jsme všichni v rodině museli přiznat, že vrchlabský zámek je mnohem hezčí, než jičínský. Je sice o dost menší, ale zato tak nějak „zámečtější“, což dokumentuje foto, i když se na něm při pohledu z náměstí cudně skrývá za stromy. No - ještě ho někdy předvedu v plné jeho kráse.
Navíc je kolem něj velmi rozlehlý zámecký park s nádhernými starými stromy, několika rybníčky a někdy od šedesátých let tu byla i zajímavá malá zoologická zahrada s mnoha voliérami i menšími šelmami v klecích. Později se proslavila tím, že se zde snažili rozšířit chov tetřevů a neblaze pak tím, že zde „zhrzený“ adept myslivosti zastřelil vzácného rysa v kleci.
A nyní už mohu prozradit, že kolem toho jičínského zámku v rohu krásného náměstí jsem v dětství dlouho chodil, aniž bych si uvědomil, že je to zámek, kdežto „náš nový vrchlabský“ je nepřehlédnutelný. Postavil ho přitom Kryštov z Gendorfu už půl století před Valdštějnem v sasko-slezském stylu.


                               Vrchlabský zámek                                                          Domek na náměstí

Také tři staré domky na druhém menším náměstíčku před kostelem svatého Vavřince se nám líbily a už asi půl století je v nich část sbírek vrchlabského Krkonošského muzea, mimo jiné krkonošské betlémy – tedy alespoň doufám, že tam ještě jsou. Jinak hlavní část muzea je totiž v bývalém klášteře, ve kterém jsem byl před jeho zrušením někdy počátkem roku 1949 naposled u svatého přijímání.
Vzpomínám si, že zejména u zpovědi jsme nejen já, ale i mí noví kamarádi měli trochu problémy. Až doposud jsme se zpovídali z jednoho z největších našich hříchů slovy - myslel jsem na věci nestydaté, a nyní náhle už bylo nutné nahradit sloveso myslel jsem slovesem dělal jsem. A na kontrolní otázku zpovědníka, zda sám nebo s někým, se velmi tichým hlasem odpovídalo – sám.


                                 Tři domky                                                                Vrchlabský klášter

Foto – webové stránky
♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 04. 2010.