Dobromila Lebrová: Václav Beneš Třebízský, spisovatel a kněz
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
![]() Je to až s podivem, jak často se katolický kněz Václav Beneš Třebízský zabýval husitskou a pobělohorskou dobou a husitskými a českobratrskými tématy. V současné době některé prameny uvádějí, že Třebízský je vůči Jiráskovi historicky pravdivější; Arne Novák měl přesně opačný názor - dokonce jej nazýval přičinlivým diletantem. Ale u čtenářů byl ve své době velmi oblíbený; na jeho povídky i romány se čeští a moravští lidé těšili, protože je to v habsburské době posilovalo v jejich vlastenectví. Většinu svých spisů Třebízský umístil do okolí svého rodiště nebo do míst, kde působil. Vzhledem k jeho těžkému životu není ani divu, že jeho romány a povídky jsou sentimentální, možná bych je nazvala až smutnými. Václav Beneš Třebízský se narodil 27. února 1849 v Třebízi u Slaného jako syn krejčího Vácslava Beneše (1800 - 1875) a jeho o devatenáct let mladší manželky Marie, rozené Šarochové (1819 - 1882). Tatínek se velmi zajímal o českou historii a byl velký písmák a vlastenec. O historii se zajímal i dědeček Šaroch a sám Třebízský velmi obdivoval způsob jeho vyprávění. Vácslav, jak se i sám slavný spisovatel podepisoval, byl sice třetím dítětem svých rodičů, ale jeho starší sourozenci v té době již nežili. Zemřeli téhož roku, kdy se narodili. I další dva sourozenci zemřeli ještě v dětství. Tuberkulóza byla v té době typickou nemocí krejčovských rodin. Chudí lidé té doby dávali přešít oděvy po zemřelých na tuberkulózu - není tedy divu, že se v rodině krejčích mohli nakazit všichni. - O objevu bacilu tuberkulózy informoval německý lékař Robert Koch (1843 - 1910) své kolegy až v r. 1882. ![]() Do školy chodil v nedalekých Kvílicích, pak studoval na piaristickém gymnáziu ve Slaném, na kterém v té době už začal studovat i básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912). Piaristické gymnázium ve Slaném slavilo loňského roku 350. výročí založení; v budově je dnes Vlastivědné muzeum. Do školy ve Slaném chodil dennodenně pěšky - jedna cesta měří víc než 8 kilometrů, můžeme si představit, jaké to muselo být namáhání pro jeho klouby, se kterými měl už od dětství potíže. Rodiče se o něj velmi báli; snad to byl důvod, proč ho už po absolvování nižšího gymnázia zasvětili Bohu. Ovšem také neměli jinou možnost ho na studiích podporovat. Byl tedy v r. 1866 přijat do arcibiskupského konviktu v pražském Klementinu, kde bydlel, s podmínkou, že bude studovat na vyšším německém novoměstském piaristickém gymnáziu Na příkopech. Na studie do Prahy šel z domova pěšky s maminkou. Po absolutoriu gymnázia studoval dále na bohoslovecké fakultě. Začal brzy studovat jazyky - ruštinu, slovinštinu a polštinu. O Vánocích 1871 upadl a poranil si nohu. Tím se jeho obtíže s chůzí ještě zhoršily. Studená místnost, ve které spal, jeho neduhům neprospívala, a tak, když se mu v r. 1872 nemoc kloubů silně zhoršila, měl i píštěle, musel na léčení do Teplic. Z důvodu nemoci musel také opakovat druhý ročník teologie. Na léčení mu přispělo ředitelství semináře na popud jeho příznivce, kněze a spisovatele Františka Srdínka (1830 - 1912), který byl v té době seminárním prefektem. Ovšem i v lázních poměrně dost trpěl - jednak v německé společnosti, především prušácké, a jednak některými předepsanými kúrami - například koupelemi ve studené vodě. Tehdy už pod pseudonymem psal své první literární pokusy. Brzy ale přijal druhé jméno Třebízský, aby se odlišil od dalšího spisovatele toho jména - Václava Beneše Šumavského (1850 - 1934), který v dnešní době může být znám například jako libretista Dvořákovy opery Vanda. ![]() Počátkem r. 1873 napsal Třebízský „Vodníkovu nevěstu“, která vycházela na pokračování jako příloha k časopisu „Svobodný občan“, který ve Slaném vydával nakladatel František Neubert. Pak vyšel historický obraz „Pod skalami“ v „Zábavné bibliotéce“ rajhradských benediktinů. Pak napsal první díl povídky „Plichta ze Žerotína“, který vyšel pod názvem „Bludaři“ v Neubertově „Pokladnici povídek a románů“. Ale „Pokladnice“ krátce nato zanikla, tedy druhý díl ani nebyl napsán. Psal v té době menší črty, vytištěné v časopisu „Svobodný občan, a sice „Srbové po bitvě na Kosovu", „Něco o proroctví lidu českého". V časopisu „Čech“ vyšly „Črty z venkova“. První knižně vydanou prací byla „Marie Bočarovna“ z dějin jižních Slovanů, ve které je patrný vliv spisovatele Prokopa Chocholouška (1819 - 1864), který nějakou dobu na Balkáně byl a o jižních Slovanech psal. - Pro Benešovy literární úspěchy a milou povahu si ho jeho spolužáci velmi vážili. - Ale už jejich vzpomínky z dob studií hovoří o tom, že Třebízský byl spíše zádumčivý a veselosti u něj bylo velmi málo, ale že pokud se radoval, radoval se z plného srdce. O prázdninách r. 1873 se léčil Václav Beneš v Mariánských Lázních. Léčení částečně pomohlo, ale už od té doby měl v důsledku nemoci kratší jednu nohu. Na jaře r. 1875 ukončil bohoslovecké studium. Vysvěcen byl v chrámu svatého Víta a první mši sloužil v Týnském chrámu. Jeho tatínek se ale již jeho vysvěcení nedožil, zemřel 18. ledna 1875. Od té doby se se svými synovskými problémy Beneš obracel na maminčina bratra - strýce Antonína Šarocha. Tehdy už byl Třebízský autorem mnoha povídek, ale taky nádherných pohádek, z nichž si vzpomínám nejvíc na „Za dračí korunu“, „Sudičky v Poohří“, „Jak se stal Matěj Cvrček doktorem“. Jazyk těch pohádek je velmi něžný a zároveň charakteristický. Po primici na jaře 1875 se Třebízský stal kaplanem v Lítni u Berouna. Zde narazil u místního faráře Františka Josefa Řezáče Poleradského (1819 - 1879). Jeho nadřízený byl sice rovněž velký národní buditel, ale nevyhovovali si povahově. Řezáč byl roztrpčen poměry, nepochopením farníků i duchovní vrchnosti, fara měla na starosti několik obcí, bylo spousta práce a Beneš byl nemocný a neduživý. - Třebizského životopisci tvrdí, že až po rozchodu se vzájemně oba kněží vzájemně pochopili. V listopadu onemocněl zápalem plic a pohrudnice natolik, že musela přijít maminka, aby ho ošetřovala. - Přišla pěšky - po současných silnicích to představuje skoro 70 kilometrů. - Vzhledem k nemoci Třebízský podepsal revers pro konzistoř, tj. biskupskou kancelář , a léčil se po Vánocích u maminky v Třebízi. Tehdy mu poradil spisovatel Vácslav Vlček (1839 - 1908), aby se obrátil o pomoc na spolek Svatobor. Svatobor mu poskytl podporu 100 zlatých. Z okolí Lítně čerpal Beneš náměty pro své příběhy “Z pověstí karlštejnského havrana“, někdy vydávané pod názvem „Povídky karlštejnského havrana“. Od dubna 1876 zastával své druhé kaplanské místo v Klecanech u Prahy. I zde patřilo k faře několik vesnic, duchovní služba byla hodně namáhavá. Při kázáních se snažil ve farnících povzbuzovat vlastenecké smýšlení. ![]() Karel Václav Rais (1859 - 1926) se zmiňoval o svém zážitku z klecanského Benešova kázání: „Beneš byl již na kazatelně, nedýchal jsem ... Bylo mi do pláče — tak kázati neslyšel jsem nikdy..." Prvním větším dílem z Klecan byly „Bludné duše“ z r. 1879, které nejdříve pojmenoval „Bludivec“. Bylo to podle názvu kamenů - menhirů, které se tak na Slansku, kde jich je dost, nazývaly. „Bludnou duší“ byl tajuplný stařec Remunda, který ovlivňoval obyvatele vesnice jedné ze slanských vesnic v době selských bouří v r. 1775. Panský útlak vyvrcholil povstáním, které Remunda podporoval a podněcoval. Po několika tragédiích se podařila i nějaká dílčí vítězství, ovšem vzpoura nakonec byla potlačena. Ukázalo se ale, že tajemný Remunda byl spřízněn se zlým pánem panství a dosáhl nakonec osvobození utlačovaných sedláků. - Román byl psán podle romantických zvyklostí devatenáctého století, kdy dost často vystoupil nějaký šlechtic, aby celou beznadějnou situaci vyřešil. V Klecanech napsal Třebízský většinu ze svých děl vedle různých akcí pro Matici českou a pro dostavbu Národního divadla. Psal příspěvky do různých literárních časopisů a vůbec se neohlížel na své špatné zdraví. Hodně přispíval do časopisu Lumír, Květy a Zlatá Praha. Po jeho smrti vyšly jeho spisy několikrát u různých nakladatelů. U nakladatele Topiče vyšlo jeho dílo v šestnácti svazcích; zmíním se pouze o některých jeho spisech. „Letopisy sázavské“ popisovaly dobu počínajícího křesťanství u nás, které v jedenáctém století obhajovali sázavský opat Božetěch a svatý Prokop. Román „Anežka Přemyslovna“ jednal o dceři Přemysla Otakara II. a popisuje dvůr Anežčina bratra - krále Václava II. a dobu křižáckých válek. Z doby Rudolfa II. byl román „V podvečer pětilisté růže“ o konci slavného rožmberského rodu. Román „Trnová koruna“ spadal do období třicetileté války a pobělohorských bojů o moc. Z doby krátce před spisovatelovým narozením byl román „Osmačtyřicátníci na vsi“, kde se zabýval tehdejšími českými nadějemi na větší volnost. V duchovní službě Třebízského patřily k jeho povinnostem křty, pohřby, zaopatřování umírajících, což bylo často namáhavé a v sychravém prostředí. Učil také katechismus ve školách vesnic, které k faře patřily. V r. 1878 dostal za svou svědomitost ve škole pochvalu. Další pochvalu dostal v r. 1881 po klecanské návštěvě archibiskupa Bedřicha Schwarzenberga (1809 - 1885). V červenci 1882 zemřela Benešovi maminka, což bylo pro něj velkou ranou. Aby přišel na jiné myšlenky, udělal si malý výlet do Drážďan. Psal potom o této své cestě fejetony do „Národních listů“ a do „Moravské bibliotheky“. Ale cesta ho dost fyzicky vyčerpala. Na jaře 1883 vypomáhal vedle svých normálních povinnosti a pilné práce spisovatele ještě na faře v Líbeznicích. Tehdy psal jedno ze svých nejznámějších děl - román „Královna Dagmar“ - o Markétě (1186 - 1213), dceři krále Přemysla I., která se provdala do Dánska za krále Valdemara II. a užívala jméno Dagmar. Pod tímto jménem byla v Dánsku velice ctěna jako dobrotivá královna. V létě 1883 si udělal malý výlet do Vídně do Alp a je známo, že při zpáteční cestě se stavil v Mladošovicích v jižních Čechách u faráře Matěje Fischmeistera, kde odsloužil mši a mnoho lidí upoutal svým kázáním. Byl tak nadšen okolím i lidmi, že slíbil, že příští rok přijede znovu. Ale již to nestihl... V Klecanech se Třebízský sblížil s rodinou místního správce Josefa Janáčka, jehož syn Emanuel Janáček, učitel na Královských Vinohradech, mu pomáhal s přepisem jeho literárních prací a s jejich přípravou pro tisk. V jeho nemoci ho snaživě ošetřoval lékař z Hradčan Karel Mrázek. Třebízský se přes svůj špatný zdravotní stav snažil stále psát a přecházel mnohé zápaly plic a pohrudnice. Denně se pokoušel přes obtíže v chůzi procházet po okolí. Před Vánocemi 1883 se ale jeho stav velmi zhoršil a tuhá následující zima mu přitížila ještě víc. Doktor Mrázek dojížděl každý týden a navrhoval mu, že by ho vyléčila cesta do Itálie, ale Třebízský to oddaloval. Sliboval si, že případně do Itálie pojede další rok. Doktor Mrázek zařídil, aby Třebízského ošetřovala řádová sestra, což prý on neměl vůbec rád, tvrdil, že neví, co si s ženami všeobecně povídat. Třebízský si v té době rozmýšlel, zda by neměl působit v místě, které by bylo zdravější, měl dokonce i nějaké nabídky do Prahy, ale obával se, že na náročnější místo by zdravotně nestačil a také že by už nemohl tolik psát. - V tomto věku vypadal mnohem starší, zcela zešedivěl. V únoru 1884 mu bylo o něco lépe, tak projednával s nakladatelem Františkem Šimáčkem (1834 - 1885) vydání svých sebraných spisů. Na jaře 1884 už psal Třebízský s velkými obtížemi, proto se rozhodl pro lázeňské léčení v Mariánských Lázních. Požádal konzistoř o šestinedělní dovolenou. Ještě před odjezdem předal část svojí poslední povídky „Ušlapán“ básníku Josefu Václavu Sládkovi (1845 - 1912), který vydával časopis Lumír. Do lázní dojel 3. června 1884, ale byl nejdříve ubytován v centru města, odkud je k pramenům daleko a cesta jde hodně do kopce. Ze začátku opět trpěl nedostatkem společenských kontaktů, protože všichni v lázních mluvili německy, pak se setkal s pražským novinářem a politikem Gustavem Eimem (1849 - 1897), redaktorem Národních listů. Po šesti dnech se přestěhoval, ale zase měl pokoj ve třetím patře, při čemž se chůzí značně zadýchával. Konečně se mu podařilo najít vyhovující bydlení poblíž Lesního pramene, kam se přestěhoval 12. června 1884. Třebízský v té době stačil ještě dopsat slíbenou povídku „Ušlapán“ pro Sládka. Bylo mu ale hodně špatně, stále doufal ve zlepšení, i když tajně před odjezdem napsal svou závěť. Většinu knih odkázal svým přátelům, ale veškeré své peníze odkázal spolku Svatobor. Toho roku bylo velmi chladno, což mu škodilo ještě víc. Dne 14. června dostal chrlení krve a upadl do bezvědomí. Ošetřoval ho vídeňský profesor Samuel Basch (1837 - 1905), který v létě míval v lázních svoji klientelu, ale ani ten nepovažoval jeho stav za kritický. Gustav Eim se Třebízskému v té době velmi věnoval a snažil se ho povzbuzovat. Opět se Třebízskému přitížilo a profesor Basch vyslovil podezření na začínající zápal plic. Třebízský žádal o svolání lékařského konsilia, ale Basch stále nepovažoval jeho stav za kritický a nechtěl dalšího lékaře připustit. Eim slíbil, že povolá doktora Mrázka. Ale už bylo pozdě. Před půlnocí na 20. června Třebízského opustil a ten asi za dvě hodiny nato při chrlení krve zemřel. Jeho pohřeb byl velmi slavný; byl oplakáván svými čtenáři. Jeho pozůstatky byly převezeny do pražského Týnského chrámu a odtud na vyšehradský hřbitov, kde je pochován. Na hrobě je socha symbolistického sochaře Františka Bílka (1872 - 1941), nazvaná „Žal“, představující upřímnou bolest českého národa nad jeho smrtí. Nad jeho hrobem promluvili básník Josef Václav Sládek (1845 - 1912): „…a když jsi kles´, sám bouří vyvrácen, tu mohl tobě závidět král, jak tisícové s tebou ku temeni tam šli těch svatých vyšehradských skal.“ Jaroslav Vrchlický o něm napsal oslavnou báseň: Václav Beneš Třebízský Čech, člověk, kněz – vše v krásném souzvuku, vše srdcem pojato a posvěceno, a život plný práce bez hluku, a láska i těch malých v sladké věno, v svých dílech pomník, v srdci lidu jméno, vždy vlídný úsměv pod šedivou skrání a pozdním časům ještě požehnání, nelze dáti ani. Třebízský si sám v životě příliš nedopřál, tím větším překvapením bylo, že odkázal spolku Svatobor čtyři a půl tisíce zlatých na podporu českých spisovatelů v nouzi. ![]() Jeho jméno nese gymnázium ve Slaném, ulice a náměstí v mnoha českých a moravských městech nesou jeho jméno; především jsou to Mariánské Lázně a Klecany, které jsou s jeho životem a smrtí spojeny nejvíce. V Třebízi je jeho pomník z r. 1892 od Františka Hergessela (1854 - 1929). Spisovatel a kněz Jindřich Šimon Baar (1869 - 1925), který působil na přelomu devatenáctého a dvacátého století v nedalekých Klobukách, velice usiloval o založení Třebízského památníku v jeho rodném domě, což se podařilo. V Klecanech byly ještě před koncem devatenáctého století vybudovány Třebízskému dokonce dva pomníky. Jeden je dílem Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922) a Josefa Mařatky (1874 - 1937), druhý vytvořil sochař Ladislav Šaloun (1870 - 1946). Na klecanské faře je Třebízského pamětní síň. V Maríánských Lázních byla na domě, ve kterém zemřel, odhalena k 40. výročí úmrtí pamětní deska. Během války byla roztavena a v r. 1956 ji znovu vytvořil významný současný mariánskolázeňský sochař Vítězslav Eibl (* 1928). V lázních je také Třebízského pamětní kámen a Třebízského potok. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 02. 2009.
Další články autora
- Dobromila Lebrová: Otokar Březina básník - 140. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Rabíndranáth Thákur, bengálský nositel Nobelovy ceny za literaturu – 150. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Joseph Mallord William Turner, anglický malíř – 160. výročí úmrtí
- Dobromila Lebrová: Adalbert von Chamisso - přírodovědec a básník - 170. výročí úmrtí
- Dobromila Lebrová: Niccolò Paganini, italský houslový virtuos, violista, kytarista a skladatel
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Ivan Rössler |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
![]() |
Miloslav Švandrlík |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
JUDr. Ivo Jahelka |
![]() |
Ivo Šmoldas |
![]() |
Jitka Molavcová |