Gustave Doré – francouzský ilustrátor, grafik, malíř, sochař, hudebník – 180. výročí narození

Málokdo z nás o něm asi slyšel, a přece ho mnozí známe. Protože – máme-li nějakou představu o postavách z Bible, například o Mojžíšovi, o Izákovi a Abrahámovi, o králi Davidovi, či silákovi Samsonovi – většinou vychází z Doréových ilustrací Bible. Dal podobu mnohým našim představám, aniž bychom si to uvědomili. Nikdy v tom nebyl překonán. Lze říci, že jeho rytiny se vtiskly do povědomí celé lidské společnosti.

Byl to velmi pozoruhodný člověk. Třeba jen tím, kolik toho za svůj nepříliš dlouhý život zanechal: uvádí se více než deset tisíc rytin, a to dřevorytů i kovorytin, ale maloval i oleje a akvarely, modeloval sochy, skládal hudbu. Jeho náčrty jdou do statisíců, v průměru prý dělal asi šest denně.

Velice málo je známo o jeho soukromém životě, zřejmě bylo jeho umění pro něj celým životem, zcela ho naplňovalo.

Byl mimořádným umělcem; pravděpodobně mu nebyl žádný druhý podoben. Neměl předchůdce, neměl následovníky, snad jen ty, kteří ho kopírovali – byl jedinečný.

Nikdy se v žádné škole neučil kreslit ani malovat, neměl k tomu vůbec žádné vzdělání. Snad jedině umělecké kurzy. Dokonce jeden z jeho životopisců poznamenává, že „uměl pouze otáčet stránky knih a číst – a pak přečtené ilustrovat“. Jeho vzděláním bylo pozorování skutečnosti, návštěvy Louvru a studium grafiky v knihovně Biblioteque Nationale.

Člověka tak mimochodem napadne, co by z něj udělala dnešní doba, kdy k možnosti dostat se dál k vyššímu vzdělání, bez kterého leckdy nelze najít patřičné uplatnění, je nutné nějaké počítačové vyhodnocení prapodivných testů… Kolik vynikajících talentů se už zabilo…

Nekreslil podle modelů, nechodil většinou ani malovat do plenéru, četl pouze knihy a pochopil je tak, aby je úspěšně ilustroval. Měl fenomenální paměť. Našel pro své dílo odbyt a vydělával tisíce, ba miliony svýma vlastníma rukama. Stal se rytířem Čestné legie. Poznal slávu, obdiv, zbožňování, chválu, lichotky i nenávist, výsměch a očerňování. Ve Francii nebyl, jak už to bývá, prorokem.

Americká pěvkyně a spisovatelka, patřící do okruhu jeho přátel, Blanche Roosevelt (1853–1898), která napsala v r. 1885 jeho první životopis „The Life and Reminiscences of Gustave Doré“ (Život Gustava Doréa a vzpomínky na něj), uvádí následující příhodu:

„Spisovatel a novinář Paul Lacroix (1806–1884) řekl jednoho dne na začátku Gustavova života v Paříži, že by měl ilustrovat nové vydání jeho knih ve čtyřech svazcích, a poslal mu je. Za týden se Lacroix Dorému ozval: ,Tak co, už jste začal číst mé příběhy?´ ,Zvládl jsem to okamžitě; štočky jsou všechny hotové´; a zatímco Lacroix ohromeně koukal, chlapec sáhl do kapes a skládal mnohé z nich na stůl a říkal: ,Ty ostatní jsou v koši u dveří, celkem jsou jich tři stovky.´“

Paul Gustave Doré, jak zní celé jeho jméno, byl zázračným dítětem. Narodil se 6. ledna 1832 ve Štrasburku. Uvádí se, že se narodil v rue de la Nuee-Bleue, tehdy č. 5, nyní č. 16. Jeho otec Pierre Louis Christoph Doré byl stavebním inženýrem dopravních staveb, maminka Alexandrine Anne, rozená Pluchare, byla pro malířův život tou nejdůležitější osobou. Gustave byl prostřední ze tří synů, Starší se jmenoval Ernest, mladší Léon. Jeho tatínek byl metodický, technický typ. Byl v práci úspěšný.

Rané dětství strávil Gustave ve Štrasburku, v okolí Rýna se s rodiči procházel a nechával svými dojmy z romantického okolí z podhůří Vogéz vyvolávat různé bujné fantazie, které kreslil. Jeho první ilustrace pocházejí z období, kdy mu bylo pět let. Prý počmáral každý papír, který se mu dostal pod ruku. Často své prožitky kombinoval až s komickými situacemi, které byly rodičům i sousedům pro smích. To, co bylo v mládí roztomilé, bylo však později považováno za drzost. Od r. 1834 bydleli Doréovi v č. v 6 v Rue des Écrivains. V r. 1837 začal chodit do školy profesora Vergnetta u katedrály na Place de Cathédrale.

V r. 1839 se začal učit hrát na housle. V této hře dosáhl virtuozity. Dokonce některé prameny uvádějí, že ovládal několik hudebních nástrojů.

V osmi letech ho velice inspiroval tehdejší současný významný karikaturista a ilustrátor J. J. Granville (1803–1847) a snažil se kreslit podle něj. Když mu bylo devět let, pokusil se poprvé ilustrovat Dantovu „Božskou komedii“.

Později byl jeho otec jmenován ředitelem společnosti Ponts et Chaussées de l´Ain (Ainské mosty a silnice) v městě Bourg-en-Bresse v ainském departementu na hranicích se Švýcarskem. Rodina se tam přestěhovala. Okolí mělo na chlapce velký vliv; mnoho jeho pozdějších ilustrací čerpalo pozadí z jeho dětských vjemů. V Bourg-en Bresse začal v r. 1843 navštěvovat lyceum.

Ve dvanácti letech maloval své první litografie, nakreslil a textem doprovodil příběh z Homérovy Odyseje o nymfě Kalypsó (Histoire de Calypso) a modeloval první sochy. Jeho úplně první litografií byla „Záliba Brouova“, znázorňující hudebníky a posluchače a tanečníky se zvířecími hlavami.

Tehdy mu jeho velký vzor, karikaturista a ilustrátor J. J. Granville prý předpovídal slibnou uměleckou budoucnost. Tatínek už neměl rád jeho kreslířské fantazie; byl by raději, kdyby se syn více věnoval logaritmickému pravítku a dalším, podle jeho mínění, užitečnějším věcem.

Když mu bylo patnáct let, navštívil Gustave spolu se starším bratrem a otcem Paříž, kterou si okamžitě zamiloval. - Tehdy vypadal asi na deset let.

Jednoho dne se procházeli kolem výlohy vydavatelství, kde byly vystaveny ilustrace z antické mytologie „Herkulovy úkoly“ (Les Travaux d´Hercule). Gustave pojal plán na další uspořádání svého života. Starší chlapec měl být přijat na polytechnice, s tím, že by případně měl na polytechnice studovat i Gustave. On ale nechtěl domů do Alsaska, ani na polytechniku. Dostal na výběr – buď milovaná Paříž s École Polytechnique nebo domů. Když měli dalšího dne jít na polytechniku, prohlásil Gustave, že mu není dobře, a zůstal v hotelu. Spěšně udělal několik náčrtů a zamířil si to do vydavatelství. Našel kancelář ředitele vydavatelství Charlese Philipona (1800–1861), který byl zároveň karikaturistou a novinářem, a bez okolků mu sdělil po vyndání kreseb z desek: „Takhle by se měly dělat ilustrace!“ Vydavatel byl šokován Gustavovou opovážlivostí, ale když se znovu podíval na kresby, svolal do kanceláře několik dalších lidí. Nikdo nechtěl věřit, že by ten malý chlapec byl schopen něco takového namalovat. Tedy ho požádali, aby nakreslil několik kreseb na místě. V pár minutách byl chlapec hotov s dalšími kresbami. V tomto okamžiku se Philipon rozhodl, že Gustava nepustí. Vyhledali Gustavova otce a přivedli ho k Philiponovi. Požádali ho, aby za Gustava podepsal velmi atraktivní smlouvu. O chlapcově osudu bylo rozhodnuto. Smlouva byla uzavřena na tři roky. Otec Doré požadoval, aby Gustave čtyři hodiny denně navštěvoval střední školu Lycée Charlemagne - Lyceum Karla Velikého v ulici Charlemagne 14 ve svatopavelské čtvrti.

Bratr s otcem pak odjeli domů a Gustave zůstal s panem Philiponem. Stal se nejdříve ilustrátorem časopisu „Časopis pro smích“ (Journal pour rire) a v nakladatelství Maison Aubert, které Philipon řídil, vyšly „Herkulovy úkoly“ s litografiemi Gustava Doréa, ale i s jeho texty. Toto vydání je v současné době velkou antikvářskou vzácností.

Sice je Gustave Doré uveden v r. 1850 mezi absolventy Lycea Karla Velikého, ale některé nepříliš věrohodně prameny uvádějí, že jak Philip on, tak Gustave Doré zjistili, že se tam více, než už ví nenaučí. Prý měl Gustave velké nadání také pro cizí jazyky a běžně jich používal.

Gustave se stal velice rychle známou osobností. V šestnácti letech debutoval v pařížském Salonu se dvěma kresbami. Byl v té době nejlépe placeným ilustrátorem ve Francii, za stránku dostával více než jeho tehdejší vzor, slavný kreslíř a politický karikaturista Honoré Daumier (1808–1879) v době své největší slávy.

Tehdy se spřátelil s významným francouzským fotografem a karikaturistou Nadarem, vlastním jménem Gaspardem Félixem Tournachonem (1820–1910). Je znám také fotografický portrét Doréův právě od Nadara. O dalších jeho přátelích jsou vždy jen letmé zmínky. Patřila k nim například Sarah Bernhardt (1844–1923), ví se o přátelství s Ferdinandem Fochem (1851–1929), budoucím maršálem Francie a hrdinou První světové války. Většina zmínek o jeho přátelstvích je letmá.

Otec mu zemřel v r. 1849, když mu bylo sedmnáct. Tehdy se za ním přistěhovala i s oběma dalšími syny do Paříže maminka, která mu byla velkou oporou v pozdějších dobách závisti a posměchu. Jeho bratři v důsledku Gustavových výdělků měli poměrně pohodlný život a později nastoupili vojenskou kariéru.

V r. 1850 začal Doré spolupracovat s tehdy vedoucím pařížským vydavatelstvím Hachette. Doré oznámil Louisi Hachettovi (1880–1864), že chce udělat největší uměleckou knihu, z největších grafických listů, a to z Dantova „Pekla“. Do té doby se žádná z knih ilustrovaných Dorém neprodala za více než patnáct francouzských franků.

Předpokládané náklady na svazek „Pekla“ by byly jedno sto franků. Hachette to odmítal, že by tolik za knihu nikdo nedal. Doré mu nabídl, že celé vydání zaplatí. Hachette bral ceny z hlediska vydavatele a tiskaře. Že by už nezbylo na vazbu. Doré vyhotovil dílo o sedmdesáti šesti listech, které vyšlo až začátkem šedesátých let. Za pár neděl dostal Doré od Hachetta telegram: „Úspěch! Honem přijďte! Jsem to osel!“ Tehdy se oněch sto výtisků prodalo – od té doby následovalo více než dvě stě dalších vydání. Na rozdíl od budoucího Dantova „Očistce“ (Purgatoire) a „Ráje“ (Paradise), byly rytiny „Pekla“ obzvlášť tmavé, pozdější „Ráj“ zářil nadpozemským světlem.

V r. 1851 uveřejnil Doré některé své práce náboženského charakteru a některé z nich byly opublikovány v různých časopisech, především v Časopisu pro všechny (Journal pour tours).

Maminka ho totiž přemlouvala, aby byl více umělcem, než pouhým satirikem a karikaturistou. Do svých dvaceti let měl Doré na svém kontě přes dva tisíce grafických listů. Pro Časopis „Folies gauloises“ (dalo by se přeložit asi jako Povedené žerty) pracoval v r. 1852.

V r. 1853 byl Doré požádán, zda by neilustroval dílo lorda Byrona a tuto objednávku následoval požadavek na ilustrování anglické Bible. Tohoto roku cestoval s matkou po Švýcarsku.

V r. 1854 vyšla kniha Françoise Rabelaise „Gargantua a Pantagruel“ s Dorého dřevoryty. V souvislosti se vstupem Francie a Velké Británie do Krymské války proti Rusku v r. 1854 vytvořil Doré sto čtyř stránkové album dřevorytů a textů „Malebná, dramatická a karikaturní historie Svaté Rusi“ (Histoire Pittoresque, Dramatique et Caricatural de la Sainte Russie), což byla jakási Doréova satirická propaganda proti současnému nepříteli.

Dalším politicky, a sice sociálně, laděným dílem byla „Paříž taková, jaká je“ (Paris tel qu´il est), což bylo přijato chladně. Zato úspěchem byly grafiky, znázorňující pařížský život v různých situacích, například návštěva divadelního představení, nebo i zápasu v ringu v díle „Rozličné obecenstvo v Paříži“ (Les Differents Publics de Paris).

Krásný je „Pařížský zvěřinec“ (La Ménagerie Parisiene), obsahující kolorované litografie se zvířecími názvy různých situací. Například jsou tam názvy „Krysy v opeře“, znázorňující rozvalující se obecenstvo, „Kohout“ je tanečník na špičkách s nosem nahoře, „Straky“ jsou pradleny štěbetající jedna přes druhou, „Lvi“ jsou lvové Paříže, o závod smekající před dámami v kočáře, grafika „Krysy z kanálu“ představuje čističe stok vylézajícího z kanálu mezi své kolegy.

Další názvy jsou například „Vlci“, „Krkavci“, „Sovy“, „Levharti“ apod. Při tvorbě těchto alb byl Doré ovlivněn karikaturami Honoré Daumiera. V současné době se uvedená alba řadí ke grafickým vzácnostem.

Když se bratři osamostatnili, žil Gustave s matkou v blahobytu. Žili jeden pro druhého, či spíš byl Gustave na ní velmi závislý. Lásku, kterou by měl věnovat manželce, věnoval mamince. Se vším se jí svěřoval, s plány, nadějemi i smutky. Dokonce si do její ložnice přestěhoval do koutku železnou postel, aby jí byl nablízku.

Po nějakých velkých zážitcíche potřeboval bezprostředně svěřovat. Je známo, že kdysi se mu podařilo zachytit západ slunce při malbě v plenéru zvláště uspokojivě. Popadl obraz a běžel daleko k nějaké chalupě a na užaslého sedláka křičel: „Mám to, mám to!“

Když se mu něco podařilo, běžel domů a ve velké radosti maminku zlíbal. Byl schopen jako dítě skákat kolem stolu jako žába, přeskočit stůl. Popřípadě přitom rozbít i nádobí na stole, jak se přihodilo, když matka měla hosty. Když Gustave podobný kousek jednou provedl, matka ho omluvila s tím, že dává najevo svou velkou radost z úspěchu.

Po zvlášť zdařilém dnu hrál na housle a přezpívával celé scény z nějaké opery, maminka jen obracela listy. V jeho pozůstalosti se například našla následující vzpomínka od italského hudebního skladatele Gioacchina Rossiniho (1792–1868): „Na památku na něžné přátelství věnováno Gustavu Dorému, který spojil svého génia jako malíř, s nadáním vynikajícího houslisty a s okouzlujícím tenorem. G. Rossini.

V r. 1855 spáchal sebevraždu v důsledku nervové choroby jeden z Doréových uměleckých přátel – romantický básník a spisovatel Gérard de Nerval (1808–1855). Gustave Doré jeho smrt velmi naturalisticky a zároveň mysticky znázornil v dost příšerné a sugestivní litografii „Smrt Gérarda de Nervala“ (La Mort de Gérard de Nerval).

Jedním z Doréových obrazů vystavených v r. 1855 v Salonu byla „Bitva u Almy“ (La Bataille de l´Alma), oslavující vítězství britsko-francouzských spojenců v Krymské válce na ukrajinské řece Almě v r. 1854. Kritika nebyla příliš příznivá, ba jeden z nabízených obrazů pro výstavu byl dokonce odmítnut.

Spolu se spisovatelem Théophilem Gautierem (1811–1872), který ho nazýval „monstrózním géniem“, a vydavatelem Paulem Dallozem uskutečnili cestu po Španělsku. Byla to pro Gustava příprava na ilustrace ke knize Hippolyta Taina (1828–1893) „Cesta do Pyrenejí“ (Voyage aux Pyrénés), která nejdříve vycházela v revui „Cesta světem“ (Le Tour du monde). Téhož roku ilustroval Doré Balzacovy „Rozmarné povídky“ (Contes Drolatiques).

Také v r. 1856 pracoval Doré velice pilně. Výsledkem byl jeden tisíc dvě stě ilustrací, z toho tři sta pro „Legendu o věčném Židovi“ (La Legénde du Juif Errant) od Pierra Duponta (1821–1870), básníka a písničkáře. Doré přispíval do různých časopisů, například „Musée Français – Anglais“ (Francouzsko-anglické muzeum) a „Journal Amusant“ (Zábavný časopis). Ilustroval taky artušovskou legendu „Dobrodružství rytíře Geoffreye“ (Les Aventures du Chevalier Jaufre).

V Salonu vystavoval Doré v r. 1857 deset obrazů; za politicky motivovanou „Bitvu u Inkermanu“ (La Bataille d´Inkerman), kde zobrazil bitvu Krymské války, která rozhodla o vítězství spojenců, dostal cenu. Ilustroval „Nové pohádky o vílách“ (Noveaux Contes de Fées) od Sofie Fjodorovny Rostopčinové, kněžny de Ségur (1799–1874).

V r. 1859 začal Doré ilustrovat „Idyly královské“ (The Idylls of the King) od lorda Tennysona (1819–1861) o rytířích od kulatého stolu“. Tennyson dílo ukončil ale až za deset let.

V r. 1860 cestoval Doré opět se svými osvědčenými společníky – Gautierem a Dallozem po Tyrolsku a Itálii. Byla to studijní cesta pro rytiny k Dantovu „Peklu“ (L´Infern), které vyšlo v r. 1861. Ilustrace jsou velmi zdařilé, zcela znázorňující Dantův popis jednotlivých pekelných okruhů. Za tyto ilustrace se Doré stal rytířem Čestné legie. V tomto roce dostal další anglickou objednávku – ilustrovat Shakespearovu „Bouři“ (Tempest).

Některé prameny uvádějí, že v r. 1862 pobýval Doré v Alsasku, nedaleko svého rodiště, ale v Německu – v Baden-Badenu. Tehdy vznikly ilustrace k Cervantesovu „Donu Quijotovi“, k neuvěřitelným příhodám barona Prášila „Dobrodružství barona Prášila“ (Aventures de Münchhausen) od Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794) a Perraultovým „Pohádkám matky husy (Contes de ma mére l´Oye) s klasickými pohádkami o kocourovi v botách, Šípkové Růžence, Popelce, Modrovousovi, Červené Karkulce, Palečkovi a jiných.

Stovky ilustrací vznikly v příštím roce. Namátkově to byla Chateabriandova „Atala“, „Legenda o strašidlech“ (La Legende du Croque-Mitaine) od francouzského spisovatele Ernesta Lépina (1826–1893). Ilustroval knihu francouzského spisovatele faktu Benjamina Gastineaua (1823–1904) „Lovy lvů a levhartů v Africe“ (Les Chasses au Lion Et a la Panthere En Afrique).

V r. 1865 nastala podstatná změna. Doposud nepronikl svým uměním téměř vůbec za hranice Francie, ale v prosinci 1865 byly v Anglii uveřejněny první Dorého tisky. Byla to to zároveň doba, kdy technický pokrok poskytl Dorému určitou výhodu. Byl to patent rakouského tiskaře Paula Pretsche (1808–1873) z r. 1854 na fotogalvanometrii, kterým byla velice zrychlena reprodukce rytin i možnost mnohem většího počtu výtisků z tiskové desky, včetně předávání mezi jednotlivými vydavateli. Ilustroval „Pohádky tisíce a jedné noci“ (Mille et Une Nuit). V Salonu byly vystaveny dva obrazy, z toho „Tobiášův anděl“ (L ´Ange de Tobie) byl jediným Doréovým obrazem, který zakoupil francouzský stát. V tomto roce ilustroval orientální pohádku „Sinbád – mořeplavec“ (Sinbad le Marin).

Začátkem r. 1866 začal seriál Dorého ilustrací Bible, jeho nejslavnějšího a nejznámějšího díla. Dílo vydával britský vydavatel John Cassell (1817–1865), ale již koncem šedesátých let vyšla nová vydání Doréovy Bible i v jiných jazycích. Monumentální jsou především mystické ilustrace Starého zákona; Nový zákon je střízlivější…

V r. 1866 ilustroval La Fontainovy „Bajky“ (Fables), dále „Kapitána Fracasse“ (Capitaine Fracasse) od svého přítele Gautiéra a „Ztracený ráj“ (Paradise Lost) od Johna Miltona (1608–1674) a Samuela Coleridgeho (1772–1834) „Píseň o starém námořníkovi“ (The Rime of the Ancient Mariner) na britskou objednávku.

Podle své Bible provedl později i některé velké obrazy, například „Kázání na hoře“ (Le Sermon sur la Montaigne) a „Kristus odchází od soudu“ (Le Christ sorbant du Prétoire qu´il envoie). Francouzi to kritizovali, že jen zvětšil své obrazy, a Angličané odpovídali: „No, a co?“ Pro něj bylo velkým zklamáním, že jeho obrazy nebyly přijímány. Bylo mu také vyčítáno, že jsou „slepé“, že nemají zářivé barvy. Důvodem byl ale také strach francouzských malířů z jeho případného úspěchu na tomto poli. Pro soukromníky ale byla jeho plátna až příliš rozměrná. Francie si z jeho příjmení utahovala; „doré“ znamená totiž „pozlacený“.

Londýnské vydání Bible bylo obrovským úspěchem, který vedl v r. 1867 k velké výstavě jeho prací a ke vzniku jeho galerie Doré Gallery v Covenant Bond Street. Po dobu pětadvaceti let byla otevřena nepřetržitě, pak se přestěhovala so Spojených států. Vstupné bylo minimální, tak malířova díla byla přístupná skoro všem. Majitelé galerie právě od Doréa velká plátna objednávali. Galerie se znala známou jako největší galerie náboženských motivů na světě.

Z r. 1867 jsou ilustrace k Hugovým „Dělníkům moře“ (Les Travailleurs de la Meer). V r. 1868 dokončil Doré Dantův „Očistec“ a pro londýnskou galerii namaloval „Vítězství křesťanství nad pohanstvím“ (Le Triomphe du Christianisme sur le Paganisme). Jeho ilustrace k La Fontainovým „Bajkám“ slavily velký úspěch.

V 1869 Dorého oslovil anglický novinář Blanchard Jerrold (1826–1884) s návrhem vykreslení podrobností londýnského života. Měla to být obdoba podobného londýnského portrétu, jakým byl v r. 1808 úspěšný „Mikrokosmos Londýna neboli Londýn v miniatuře“ (The Microcosm of London or London in Miniature) od tehdejších karikaturistů Rudolpha Ackermanna (1764–1834), Williama Pyna (1769–1843) a Thomase Rowladsona (1756–1827). Doré podepsal smlouvu s vydavatelstvím Grant & Co zahrnujícím jeho každoroční tříměsíční pobyt v Londýně po dobu pěti let a získal obrovské množství peněz. V sedmdesátém roce se pro Francii čas zastavil – vypukla Prusko-francouzská válka. Doré vyrýval vlastenecké tisky, maloval například obrazy „Marseillaise“, „Píseň na odchodnou“ (Le Chant du Départ), „Německý Rýn“ (Le Rhin Allemand), „Černá orlice“ (L´Aigle Noir).

V období Pařížské komuny v r. 1871 se i s matkou skrýval ve Versaillích a dělal karikatury, které vyšly až po jeho smrti. Po sedmdesátém roce ilustroval velké historické dílo francouzského historika Josepha Françoise Michauda (1767–1839) „Dějiny křižáckých válek“ (Histoire des Croisades).

Kolem r. 1870 vyšly dva romány Julese Verna (1828–1905) o Měsíci – „Cesta ze Země na Měsíc“ (De la Terre a la Lune) a „Okolo Měsíce“ (Autour de la Lune). Někteří životopisci se domnívají, že je Doré ilustroval, druzí to naprosto popírají. Potvrzení jeho práce na Vernových knihách jsem ale nenašla.

V r. 1872 vyšlo dílo o Londýně. Práce byla úspěšná, jak ekonomicky, tak i po stránce sociální, ale kritikové měli malíři za zlé, že vykreslil veškerou bídu, se kterou se setkal. Výsledná kniha se jmenovala „Londýn: Pouť“(London: A Pilgrimage), obsahovala 180 rytin a vyšla v r. 1872. Dokonce dílo někteří kritici označili za vulgární. Pro nás má velkou cenu v tom, že si pomocí něj můžeme představit život v Londýně před sto čtyřiceti lety. Například provoz skladů, doprava ve městě, mosty, ulice a uličky, často zastrčené. Cosi jako někdejší pražské Příkopy, než se staly tepnou – psí škarpa – Houndsditch – s prapodivnými existencemi, spánek pod hvězdami, fronta na přenocování v útulku pro bezdomovce, předčitatel Písma v takovém útulku, vězeňský dvůr v Newgate, různé prodavačky a prodavači. Z nich mě zaujal „Prodavač papírů na chytání motýlů“, obtížně přeložitelný a těžko pochopitelný název „The Fly Paper Merchant“. O díle „Londýn: Pouť“ prohlásil holandský malíř Vincent van Gogh (1853–1890), že je jeho oblíbené.

Pro londýnskou Galerii Doré dokončil v r. 1872 již výše uvedený obraz „Kristus odchází od soudu“ o obrovských rozměrech – devět metrů na šířku a šest na výšku.

R. 1873 byl rokem jeho londýnského triumfu. Byl tam vítán jako hrdina. Následník trůnu, princ Edward (1841–1910) a šlechticové považovali za čest se s ním setkat. Byl představen královně Victorii (1819–1901), která mu děkovala za jeho velké dílo a požádala ho, zda by jí nenapsal věnování do jejího výtisku Bible. Také nařídila, aby se nějaké Dorého obrazy zakoupily pro windsorský zámek. Sláva v Anglii zvedala závist a posměch v Paříži. Při příležitosti pobytu na Britských ostrovech cestoval s jakýmsi plukovníkem Taesdalem po Skotsku a dělat pokusy s malbou akvarelů.

Věnoval se i olejomalbě, z čehož je významný dojímavý obraz z r. 1874 „Pouliční umělci“ (Saltimbanques), kde matka v kostýmu královny objímá zraněného, sinalého synka, a otec, v kostýmu šaška, vyděšeně přihlíží.

V r. 1877 vystavoval v Salonu sousoší „Parka a Amor“ (La Parque et l´Amour); sice obecenstvo bylo nadšené, ale kritika dílo strhala.

Na pařížské světové výstavě L´Exposition Universelle v r. 1878 vystavil obrovskou vázu o výšce větší než jeden a půl metru s názvem „Poéma o vinné révě“ (Le Poéme de la Vigne).

V r. 1878 pokračovaly posměšky na jeho účet. Vytvořil sousoší „Sláva“ (Gloire), kterou vyjádřil své pocity. Je to socha ženy, objímající mladíka – Génia. V ruce má vavřínový věnec a mezi listy věnce skrytou dýku, kterou se chystá Géniovi zasadit ránu. Přátelé i maminka ho nemohli utěšit.

V r. 1879 vystavoval v Salonu bronzovou sochu „Úděs“ (L´Effroi), kde matka zvedá své dítě vysoko nad hlavu, zatímco se jí po šatech šplhá had. Ilustroval Ariostova „Zuřivého Rolanda“ (Roland Furieux), což byla jeho poslední velká publikace. R. 1879 byl jmenován důstojníkem Čestné legie.

V r. 1880 získal v Salonu medaili, vystavoval tam vedle dvou obrazů i sochu Madony. Jeho matka zemřela v r. 1881 a jemu se zhroutil svět. Žádný z přátel ho nemohl utěšit a začal chřadnout.

V r. 1882 přijal jedinou objednávku z USA, a sice ilustrace k „Havranovi“ (The Raven), na kterých pilně pracoval. Zároveň pracoval na pomníku dalšího ze svých přátel, spisovatele Alexandra Dumase (1802–1870), který byl odhalen krátce po Doréově smrti na náměstí Malesherbes v Paříži.

„Havrana“ dokončil krátce před smrtí 23. ledna 1883. Zemřel na infarkt. O pohřeb i pohřební hostinu se postaral přítel Ferdinand Foch. Pohřben byl na hřbitově Père Lachaise.

V r. 1896 skončila londýnská Galerie Doré a obrazy putovaly za oceán, kde v Chicagu výstava z jeho děl vzbudila senzaci. Těžko uvést počet jeho prací, které jdou do desetitisíců, i počet vydání jeho děl. Jen Bible vyšla po celém světě asi tisíckrát.

Studium jeho díla přináší velkou radost. Potěšte se také.