Dobromila Lebrová: Jean Racine, francouzský dramatik - 370. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jean Racine byl velkým dramatikem 17. věku, slavné doby krále Ludvíka XIV., psal především tragédie; bylo jich jedenáct. Komedii napsal jedinou.
Většinou se na francouzské dramatiky 17. století poukazuje vždy najednou - jako na „velkou trojku“, ale v žádném případě se nejednalo o nějaké přátelství mezi nimi. Nejstarším byl autor tragédií Pierre Corneille (1606 - 1684 ); v době Racinova narození byl už Corneille dva roky význačným autorem svého nejslavnějšího díla „Cid“. Současník obou dramatiků Jean de La Bruyere (1645 - 1696), francouzský spisovatel a moralista, srovnal díla Racina a Corneilla následovně: „Corneille představuje lidstvo, jaké by být mělo, Racine, jaké je.“
Třetí z této trojice byl Moliére (1622 - 1673), který je v současné době pravděpodobně z nich tří nejznámější.

Jean Racine, nebo celým jménem Jean-Baptiste Racine, se narodil 21. nebo 22. prosince 1639 ve vesnici La Ferté-Milon, severovýchodně od Paříže. Jisté je, že 22. prosince 1639 byl pokřtěn, i když dříve se hledělo na to, aby dítě bylo pokřtěno hned v den narození. Pocházel ze středostavovské rodiny; jeho otec byl podle některých pramenů písařem v solném mlýně. Maminka zemřela krátce po jeho narození. Otec zemřel, když byly Jeanovi tři nebo čtyři roky. Vychovávaly ho tety spolu s babičkou z otcovy strany.
Babička měla značné spojení s jansenisty a tak Jean Racine získal laskavostí své babičky Marie des Moulins tehdejší „dvorské“ vychování na Petites Écoles de Port-Royal, což byl původně cisterciácký klášter, předělaný v duchu jansenismu na školu pro děti politiků nebo intelektuálů. Jansenismus byl přísný náboženský směr, vycházející z kalvinismu, považovaný hlavním katolickým proudem za kacířský. Zastáncem jansenismu a jedním z význačných učitelů školy Port-Royal byl matematik a filozof Blaise Pascal (1623 - 1662).
Dalo by se říci, že právě tato škola byla tím nejlepším, co bylo v tehdejší době ve Francii pro vzdělání možné. - V Port-Royalu studoval Racine od deseti let. Ve škole měl vynikající výsledky v klasických disciplínách, především v řecké a římské mytologii. V r. 1653 odešel do koleje v Beauvais severně od Paříže, což byla opět prestižní škola v duchu jansenismu. Zde pobyl dva roky. Pak se zase vrátil do Port-Royal, aby dokončil své vzdělání v rétorice.
Rodina i jeho vychovatelé doufali, že se věnuje kněžství, on sám orodoval za studium práv a nechal se v r. 1658 zapsat na Harcourtskou kolej v centru Paříže, aby své vzdělání dokončil, ale hned, jak se dostal do Paříže, užíval si pařížské volnosti a začal své první krůčky směrem k literatuře. Na Hancourtské koleji vydržel jeden rok.
Jeho první zachované literární pokusy byly sonety a jiné básně, které psal většinou na počest různých šlechticů, se kterými se tehdy seznámil. Tehdy se dočkal pochvaly od současného básníka a kritika Nicolase Boileaua - Despréauxe (1636 - 1711), s nímž se později velice spřátelil. Boileau měl o Racinovi velmi vysoké mínění, vyjádřil se, že „stál v čele umění té doby“.
Některé prameny uvádějí, že nějakou dobu před r. 1660 vstoupil v Paříži do služeb vévody Louise Charlese d´Alberta de Luynes (1620 - 1699), který byl velmi vzdělaný. U něj sloužil jako pomocník jeho správce nebo stevarda. Ve volném čase se seznamoval s dílem básníka, bajkaře a spisovatele Jeana de la Fontaina (1621 - 1695), ale seznámil se s ním i osobně. V r. 1660 napsal první oficiální báseň „La Nymphe de la Seine“ (Nymfa ze Seiny). Napsal rovněž dvě tragédie, ale obě byly divadelními společnostmi odmítnuty, a nyní jsou ztraceny.
Zklamán a přemluven rodinou se opět pokusil v r. 1661se vrátit k církvi do Uzés nedaleko Avignonu, kde byl jeho strýc generálním vikářem. Strýc mu slíbil místo v církvi. Ze svého pobytu psal Racine svým přátelům mnoho dopisů, někdy i proti církvi. Ale falešným právním řízením místo ztratil, tedy se v r. 1663 opět vrátil do Paříže - k literatuře. Jeho další hra se jmenovala „Amasie“, nebyla nikdy hrána a neexistuje žádná její verze nebo kopie. Tehdy napsal nějaké básně, například „Ode sur la convalescene du roi“ (Óda na zotavení krále) a „La renommée aux muses“ (přibližně Sláva múzám).
Druhou jeho hru „La Thébaïde ou les frères ennemis“ (Thébané aneb nepřátelští bratři, bývá překládáno i jako „Thébanka“) s námětem Oidipa a Antigony, o zášti a žárlivosti dvou Oidipových synů, provedl 20. června 1664 v divadle Petit Bourbon Moliére, se kterým se mezitím Racine spřátelil. Příliš velký úspěch však hra neměla, ale Moliére objednal napsání další hry.
Životopisci Racinovi nejsou jednotní, která ze dvou dalších her Racinových byla příčinou roztržky mezi Racinem a Moliérem, zda “Alexandr Veliký“ čí „Andromacha“.
Někteří uvádějí, že další Racinovou provedenou hrou byl „Alexandr Veliký“ z r. 1665, který byl rovněž proveden Moliérem. Hra měla úspěch. - V některých pramenech ale stojí, že už tuto hru předal Racine k provedení konkurenční společnosti Hôtel Bourgogne, což byla nejstarší veřejná francouzská divadelní společnost.
Jiné prameny uvádějí, že příčinou roztržky byla další Racinova hra „Andromaque“ (Andromacha), která vychází ze stejnojmenného Eurípidova (asi 480 - 406 př.n.l.) dramatu o vášnivé lásce z doby Trójské války, v níž je hlavní hrdinkou Andromacha, vdova po Hektorovi, Priamovu synovi. Hektora zabil v Trójské válce Achilles. Pyrrhus, Achillův syn, který je držen v Tróji v zajetí, se do Andromachy zamiluje a ona ho odmítne, což způsobí řadu dalších zápletek u čtveřice hlavních představitelů dramatu, kdy každý hrdina je zamilován do někoho, kdo ho nechce.
„Andromacha“ byla rovněž provedena Moliérovým souborem dne 17. listopadu 1667 před královským dvorem Ludvíka XIV., ale Racine byl z provedení nešťastný a předal pro další provedení text společnosti Hôtel Bourgogne, kde se hrála hned po dvou dnech. Přemluvil hlavní primadonu Thérese de Gorle, divadelním jménem Thérese Du Parc (1633 - 1668), která byla hvězdou Moliérova provedení Andromachy a také milenkou Moliérovou, aby opustila Moliérovu společnost a připojila se k němu v divadle v Hôtelu Bourgogne. Bylo zřejmé, že hru „Andromacha“ napsal přímo pro ni. Později se mademoiselle Du Parc stala milenkou Racinovou, snad dokonce se s ní podle některých pramenů tajně oženil.
Moliére, který byl předtím ochoten provést znovu „Thébany“, to pochopitelně hluboce zranilo, a přátelství obou umělců nadobro skončilo.
Aby potvrdil svoji pověst nevděčníka, opublikoval Racine také pamflet proti jansenismu, napadl své učitele z Port-Royal, především Pierra Nicola (1625 - 1695), kněze a spisovatele, který předtím ale obvinil dramatiky za šíření jedu v řadách veřejnosti.
Racinovi to vše přineslo pověst bezohledného a křivého člověka, což, bohužel, někdy bývá i dobrou reklamou.
Celkem se však osud obrátil proti němu, protože Thérese v r. 1668 za záhadných okolností zemřela, on byl dokonce podezírán z jejího otrávení a poznal tak i stinné stránky pařížského divadelního i dvorního života. Měl pak další metresu, hvězdu divadla Hôtel Bourgogne, Marie Desmares, zvanou La Champeslé (1642 - 1698), pro níž psal další hlavní role.
Nyní začala řada úspěšných Racinových divadelních her, které všechny byly uvedeny v divadle Hôtel Bourgogne. Byly to někdy i hry, v nichž současní dramatikové soutěžili ve stejném tématu, čí dílo dobude většího úspěchu. Dost často čerpali z antických námětů.
Z roku 1668 to byla Racinova hra “Les plaideurs“ (Sudiči), což měla být adaptace Aristofanovy (asi 448 - asi 385 př.n.l.) hry „Vosy“ se spoustou satirických scén - jediná komedie v Racinově díle. Hra je považována za velmi zdařilou z hlediska využití francouzštiny pro různé bonmoty.
Ale znovu začal Racine vážné téma v tragédii „Britannicus“ z r. 1669 o mladém císaři Neronovi, který váhá mezi radami své panovačné matky a radami moudrého rádce jménem Narcissus. Ovšem začátek dramatu je pojat zcela opačně - je o lítosti a smutku jeho matky Agrippy, že dala svému synovi moc a on se mezitím dostal pod vliv ďábelského rádce Narcissa. Tato hra byla zkritizována pro svou historickou nevěrohodnost.
V r. 1670 byli Racine a Corneile požádáni o napsání hry na téma Berenika, podle námětu římského historika Suetonia (asi 69/75 - po 75), ale když žádný z nich neměl povědomí, že se druhý pokouší o stejnou věc. Jednalo se o královnu Bereniku Sicilskou, narozenou v r. 28 našeho letopočtu z rodu krále Heroda, která vládla v římské provincii v Judeji před židovským povstáním. Po několika neúspěšných manželstvích byla Berenika na dvoře svého bratra Agrippy II. a o obou šla pověst, že spolu udržují nepovolený poměr. Během první židovské války vznikl další milostný vztah mezi Berenikou a budoucím římským císařem Titem Flaviem Vespasianem (39 - 81). Pro nenávist ze strany svých krajanů Vespasianus Bereniku zapudil a její stopy se zcela ztratily.
V tomto souboji o napsání lepšího dramatu Racine zvítězil triumfálně nad Corneillem, který užil názvu „Tite e Bérénice“ (Titus a Berenika), a jehož sláva počínala blednout. A zvítězil přesto, že mu kritikové v této vyčítali hře nedostatek zápletek.
Další Racinovou hrou z r. 1672 byl „Bajazit“. Tentokrát se pro téma Racine obrátil nikoliv do minulosti, ale do současnosti - i když do ciziny - do Osmanské říše, k současnému sultánovi Muradovi IV. a jeho bratrovi Bajazidovi. Murad dal svého bratra a soka popravit a to byl popud, který přivedl Racina k napsání díla. Drama je opět plné vášní a nenaplněné lásky a krve.
Racinův soukromý život v tomto období příliš známý není. Jisté je, že žil mezi spoustou herců a hereček a podle některých známek snad vedl poněkud prostopášný život. Ale zároveň si finančně pomohl. Tehdejší ministr financí Jean Baptiste Colbert (1619 - 1683), který byl vůči umělcům značně štědrý a podporoval je, zařídil pro Racina královský důchod.
Oblíbeným dramatem krále Ludvíka XIV., jehož premiéra byla 13. ledna 1673, byl Racinův „Mithridate“ (Mitridates) o pontském a arménském králi Mitridatovi VI. z 1. a 2. století před naším letopočtem, o němž existuje několik bájných příběhů. I zápletka Racinova nevychází z historických faktů. Jedná se opět o lásku a žárlivost a o spor o moc i ženu mezi králem Mitridatem a jeho synem Xipharem.
Pravděpodobně na základě úspěchu této hry se Racine stal na přání krále Ludvíka XIV. 12. ledna 1673 členem Francouzské akademie.
Podle tohoto Racinova dramatu napsal čtrnáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart (1756 - 1751) o skoro 100 let později svoji operu „Mitridate, re di Ponto“ (Mitridates, král pontský), kterou sám považoval za dobrou.
V r. 1675 napsal Racine drama „Iphigénie“, (Ifigénie) opět na námět, který se opakuje v dramatech i operních dílech několikrát. Původní námět pochází od antického dramatika Eurípida. Racine sám si díla považoval. Ve hře jde o oběť Ifigenie, dcery mykénského krále Agamemnona, kterou má usmířit bohy a ovlivnit je pro vítězství v Trójské válce.
V r. 1677 bylo uvedeno Racinovo nejznámější a nejslavnější dílo - původně „Phédre et Hippolyte“, později pouze „Phédre“ (Faidra a Hyppolyt). Premiéra měla být 1. ledna, ale v důsledku intrik Pierra Corneille a jeho přátel, hlavně Marie Anne Mancini, vévodkyně de Bouillon (1649 - 1714), neteře někdejšího kardinála Mazarina (1602 - 1661), a také dalšího současného dramatika Nicolase Pradona (1632 - 1698), byly všechny lístky vykoupeny a sál byl prázdný. Pradon se k ovlivnění a podplacení klaky připojil především z důvodu, že napsal drama na stejný námět. Dokonce se usuzuje, že nějaké části textu Racinovi ukradl. Premiéra jeho díla byla pár dní po Racinovi
Faidra je tragédie opět na antický námět podle Euripídovy tragédie „Hippolyt“. Jedná se zase o vášnivou lásku druhé manželky Faidry athénského krále Thésea k jeho synovi z prvního manželství - Hippolytovi. Tato vášeň vede k nespravedlivému obvinění Hippolyta a jeho smrti a k sebevraždě Faidry.
V předchozích dílech kritici vyzdvihovali Racinův alexandrinský verš oproti pesimistickým námětům a psychologii postav, ale ve „Faidře“ již toto mínění nepřetrvalo. - Alexandrin je druh verše, užívaný hlavně ve francouzské tragédii, u nás jím psal především Otokar Březina (1868 - 1929).
Intriky na královském dvoře, v divadle i poslední útoky při premiéře „Faidry“ přinutily Racina, aby psaní tragédií zanechal.
Půl roku po premiéře „Faidry“ se Racine oženil. Jeho manželkou se stala zbožná Catherine de Romanet, dcera královského pokladníka. Manželé měli celkem sedm dětí - pět dcer a dva syny.
Usmířil se s jansenisty a vrátil se k víře svého dětství. Žil si celkem pohodlně.
V tomto roce dostal totiž spolu s přítelem Boileauem nabídku stát se královským historikem na královském dvoře. Těžko říci, byl-li tento krok z jeho nejvnitřnějšího přesvědčení anebo pouze další stupínek ve dvorní kariéře. Jako královský dvořan pravděpodobně nemohl už vést způsob divadelního života. Spolu s Boileauem psali výmluvně o současné historii, on sám pokračoval v práci pro Francouzskou akademii a stal se rovněž členem Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (Akademie písemnictví a krásného písma) založené Colbertem v r. 1663. Psal drobné texty pro dvorní události a pohyboval se v okruhu krále. Také napsal malou knížku duchovních písní.
Podle některých životopisců se ale také ocitl ve víru travičské aféry s Marií Markétou markýzou de Brinvilliers (1602 - 1661), z r. 1679 která postihla svým způsobem všechny tehdejší dvořany Ludvíka XIV.
Jeho názor z té doby, který byl diametrálně odlišný od názorů v mládí, lze shrnout do jeho citátu: „On, který drží řádění vln na uzdě, ví také, jak zastavit tajné plány prostopášníků. Když se podrobuji Jeho svaté vůli, bojím se Boha a jiný strach nemám.“
Po dvanáct let nic pro divadlo nenapsal. Dokonce prý jeho manželka z jeho dramat nepřečetla ani řádku. - Až na žádost paní de Maintenon, královské milenky - a podle některých domněnek i tajné manželky královy (1635 - 1719) - napsal v r. 1689 hru „Esther“ na motivy ze Starého zákona o židovské královně, která zachránila svůj lid.
Ze Starého zákona byla rovněž hra „Athalie“ z r. 1691 o ženě, která zavraždila královskou rodinu, aby se dostala k moci, a má věštecký sen o své smrti.. - Hry byly určeny pro žákyně školy v Saint-Cyr, v západním předměstí Paříže. Paní de Maintenon tuto školu založila pro dcery zchudlých šlechticů a pečovala o její rozkvět. „Esther“ byla provedena s velkým úspěchem, ale „Athalie“, i když byla vytištěna, se za života Racinova nehrála.
V posledních letech svého života změnil Racine zcela svůj náhled na život. Už to vůbec nebyl ten sebevědomý a drzý mladík, který čelil Corneillově kritice. Stal se zásadovým, až fanatickým, na svá vlastní díla hleděl dokonce s odporem. Nezajímala ho jejich nová vydání.
Řekl: „Bůh mi milostivě dovolil, aby dobro nebo zlo, které může být řečeno v mých tragédiích, mne zřídka dojímalo, a jsem pouze ustaraný, jak je vysvětlím toho dne, kdy se Mu budu muset odevzdat.“
V r. 1690 získal i šlechtický titul „gentilhomme ordinaire de la chambre du roi“ - což je obtížně přeložitelný francouzský šlechtický titul, obnášející určité povinnosti i práva, například označující možnost pobývat poblíž krále a konat pro něj určité druhy služby podle velmi podrobně vypracovaného rituálu.
V r. 1696 byl jmenován na místo králova sekretáře (Secrétaire ordinaire du roi). Racine chtěl zajistit svůj odkaz a psal historii Port-Royal des Champs - „Abrégé de l'histoire de Port-Royal“ (Stručný přehled historie Port-Royal), byť mu to poněkud z jeho slávy ubralo, protože jansenismus nebyl uznáván a dokonce byl zakazován.
Toto dílo zůstalo nedokončené, protože 21. dubna 1699 zemřel na rakovinu jater. Podle svého přání byl pochován do hrobky v Port-Royal. Ale v r. 1710 po konci vlády Ludvíka XIV. byly jeho ostatky vyzvednuty z důvodu zrušení pohřebního místa a byly přeneseny do hrobky kostela Saint-Étienne-du-Mont v Paříži.
Král zajistil finančně jeho vdovu i s dětmi.
Jeho význam přetrval staletí a jeho sláva se rozšířila později i za oceán.
Ulice po něm pojmenované jsou ve Francii v několika městech, v Kanadě a ve Spojených státech. V jeho rodišti - La Ferté-Milon je Racinovo muzeum. V Louvru je jeho mramorová socha od sochaře Louise-Simona Boizota (1743 - 1809). V Beauvais je Racinův pomník, který je zde uveden.
Pokud se budeme zabývat Racinovým dílem, můžeme posuzovat, že společným znakem jeho tragédií je pocit nejistoty jeho hrdinů, jejich malá sebedůvěra v důsledku selhávání v mezilidských vztazích, především milostných. Konflikty v jeho dramatech vyplývají z neovládnutých a neovládnutelných vášní, které právě tím, že jsou nezvládnutelné, vedou k tragickým koncům.
Někdy se usuzuje, že pochmurnost jeho her má na svědomí jeho jansenistické vychování. Jeho vliv na francouzskou literaturu i francouzské divadlo, ale i na světovou scénu, není zanedbatelný ani dnes.
Můžeme se ptát, zdali jako králův dvořan byl šťastnější, než jako prostopášný mladý dramatik, zdali se nesetkal s mnohem větším zlem, než bylo to, v jeho hrách vykonstruované..
Spíše však nám tane na mysli otátka, co mohlo způsobit onu značnou změnu jeho životního stylu. Bylo-li to zklamání a intriky, nebo manželství, popřípadě něco, co z jeho života zůstalo ukryto? Ale zřejmé je, že po tápání v hlubině lidských vášní došel k naplnění životního smyslu, který pravděpodobně byl hlouběji, než jen v jeho postavení na králově dvoře. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 12. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.