Jan Marek Marci z Kronlandu, renesanční učenec – 345. výročí úmrtí

Jan Marek Marků, nebo též Ioannes Marcus Marci, byl jedním z posledních českých polyhistorů. Byl to učenec renesanční velikosti, který v mnohém předběhl slavné světové vědce. Jeho smůlou bylo, jako už mnohokrát v našich dějinách, že jeho život i kariéra padly do údobí kulturní stagnace v naší zemi. Po všeobecném rozmachu doby rudolfinské, do které se narodil, nebylo v době pobělohorské a v době třicetileté války tolik možností k vzájemné výměně poznatků a zkušeností se zahraničními učenci.

Jeho vědecké povědomí se pohybovalo v rámci tehdejšího světového názoru – vycházel z toho, že svět je závislý na božském aktu stvoření, a on se toto stvořené jsoucno pokoušel zkoumat a studovat. Soudil, že základní vlastností vesmíru je pohyb a změna a pokusil se zjišťovat souvislosti těchto jevů. Ve své filozofii vycházel z Platóna a jeho učení o světové duši, jejíž jsou všechny lidské bytosti součástí. Hlavně ve svých lékařských spisech uvažoval o podstatě života, o jeho vzniku i o otázkách dědičnosti.

Zajímavé je jeho hodnocení z jednoho anglicky psaného zdroje, kde ho autor nazývá „chymist“, což je cosi jako učenec, ovlivněný alchymií – cosi mezi chemikem a alchymistou. V každém případě se v té době nemohl vyhnout ani astrologii, ani hermetismu, jelikož byl zastáncem Paracelsovy lékařské školy.

V některých zahraničních pramenech je nazýván „Galileo z Prahy“ nebo „Hippokratés z Prahy“ nebo i „Archimédés z Lanškrouna“. Dost často vycházel z děl současných učenců a citoval je, ne vždy však to bylo i naopak. Dalo by se říci, že tak věhlasní učenci jako byl holandský fyzik Christiaan Huygens (1629–1695) nebo anglický objevitel krevního oběhu William Harvey (1578–1657) se jeho dílo moc citovat neobtěžovali, popřípadě, jak to bylo u Huygense, vystoupil s kritikou mladého vědce vůči staršímu. Marek se toužil setkat s Galileem (1564–1657), ale jeho diplomatická mise do Itálie proběhla v době, kdy Galileo, téměř slepý, ve svém přikázaném domácím vězení všechny návštěvy odmítal. Napsal mu tedy alespoň obdivný dopis a poslal návrh svého vědeckého řešení ve svém prvním fyzikálním pojednání.

V době svého života byl Jan Marek především uznáván a ctěn jako lékař, v době současné se vědci zaobírají především jeho fyzikálními objevy a výzkumy. A zdaleka ještě neprošli vše.

Jan Marek Marci se narodil v Lanškrouně 13. června 1595. Jeho rodný dům stál na hlavním náměstí, které nese dnes jeho jméno, a místo je od r. 1995 označeno pamětní deskou. Jeho otec, známý jako Marek Lanškrounský, byl zámeckým purkrabím, pravděpodobně ve službách Pernštejnů, maminka Dorota byla za svobodna Peřinová. Ví se, že měl o dva roky mladšího bratra Davida a také sestru. Bratr se stal jezuitou, ale byl za dost podivných okolností vyloučen, jak vypráví historka – na Janovu hlavu spadl obraz bratra v sutaně jezuitského řádu a ten zvolal, že bratr buď nežije, nebo že ho z řádu vyloučili.

Jako služebník Pernštejnů získal jeho otec další uplatnění v Litomyšli, kam se rodina přestěhovala v r. 1601. Dům, ve kterém bydleli, prý ještě existuje. Zde chodil Jan Marek do městské školy. Latinské jezuitské gymnázium studoval v Jindřichově Hradci, kde se učil i bratr David. Zde se seznámil se svým vlivným, o něco mladším spolužákem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu (1598–1667), který se v r. 1623 stal pražským arcibiskupem.

Začátkem r. 1615 začal studovat filozofii a teologii na univerzitě v Olomouci, kde již v květnu 1615 byl promován bakalářem a 18. srpna 1616 byl promován magistrem filozofie. Některé prameny uvádějí, že teologii opustil před uplynutím noviciátu.

O tom, jaké byly jeho osudy v době, kdy v celé Evropě byly rozpory mezi katolíky a protestanty, a v době českého stavovského povstání (1618–1620), není nic známo. V r. 1621 mu zemřel otec a v r. 1622 studoval lékařství na jezuity obnovené pražské univerzitě. Vedle lékařství se zabýval také fyzikou a geometrií a učil se jazykům. Vedle češtiny, němčiny, italštiny, francouzštiny a španělštiny uměl pochopitelně latinsky, dále řecky, hebrejsky, arabsky a aramejsky – i když ve výčtu jazyků se prameny liší.

Na univerzitě ho podporoval Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628), nejvyšší královský kancléř, který byl spřízněn s Pernštejny.

Před r. 1622 se seznámil a spřátelil s filozofem Jiřím Barešem ze Žinkov (kolem 1585–1662), absolventem římské univerzity Sapienza, známým pod jménem Georgius Barschius, v současné době spíš jmenovaným Georg Baresch. Byl považován za jeho blízkého přítele, ale jeho význam v životopisu Marciho je zcela mimo významné události Marciho životopisu – týká se vlastnictví tajemného dokumentu, zvaného Voynichův rukopis, o kterém se jednalo až v posledních letech Marciho života…

V r. 1625 obhájil Marek na lékařské fakultě dizertační práci o čtyřech nervových chorobách: padoucnici, závrati, mrtvici a obrně „Disputatio medica de temperamento in genere et gravissimotum morborum tetrade, epilepsia, vertigine et paralysi“ (Pojednání o vrozeném temperamentu a čtyřech těžkých chorobách, epilepsii, závrati, mrtvici a paralýze). Existuje domněnka, že změna směru jeho povolání od teologie k lékařství mohla být způsobena jeho chabým zdravím, že se sám chtěl dopídit zlepšení svého zdravotního stavu; a dále, že pro kázání měl slabý hlas. Toto je ale poněkud diskutabilní vzhledem k velkému dílu, které zanechal, i k (na tu dobu) vysokému stáří, jehož se dožil. – Jiné prameny praví, že ho pomocí domácích prostředků vyléčila matka.

Hned po doktorátu byl jmenován mimořádným profesorem; zřejmě při reorganizaci Karlovy univerzity nebylo tolik učitelských kandidátů, protože probíhalo i na jiných fakultách rychlé jmenování v Praze usedlých profesorů i povolávání profesorů z jiných měst. Reorganizace pod vlivem jezuitů proběhla v plném rozsahu, tj. vedle fakulty svobodných umění, která přetrvala i husitské války, začaly činnost i fakulty bohoslovecká, právnická i lékařská. Dlouho byl pro lékařství profesorem jediným – v r. 1630 byl jmenován řádným profesorem. Dokonce některé prameny uvádějí, že se přičinil o latinsky psaný statut reorganizované univerzity, kde neopomněl ani farmaceutickou problematiku.

Od roku 1626 zastával důležitý úřad „physicus Regni Bohemiae“, což byla v podstatě funkce hlavního hygienika Království českého. Podle některých pramenů později předal tuto funkci svému prvorozenému synovi Janu Jiřímu.

Jeho rychlý postup byl vedle jeho značných schopností možná i v důsledku známosti s panem Popelem a arcibiskupem Harrachem, s nímž sdílel nechuť k rozpínavým tendencím jezuitského řádu. Kolem r. 1630 se oženil. Křestní jméno ani data jeho nevěsty známá nejsou, pouze, že byla z italského rodu brusičů drahokamů Misseroniů, a podle některých pramenů byl její bratr správcem rudolfinských sbírek. Syn Jan Jiří se narodil v r. 1631 (1631 – před 1672), v době, kdy musela rodina po vpádu Sasů spolu s dalšími úřady opustit Prahu. Jan Marek byl tehdy v Českých Budějovicích.

Saský vpád se udál v důsledku toho, že císař Ferdinand II. (1578–1637) podlehl kurfiřtům a zbavil Albrechta z Valdštejna (1583–1634) vojevůdcovského úřadu a tím skoro zcela ochromil vojenskou sílu své země. Se saskými žoldáky se při vpádu vraceli i českobratrští emigranti, plni nadějí na navrácení stavu před Bílou Horou, což se jim naprosto nevyplnilo. Obsazení Prahy trvalo do jara 1632.

Celkem měl s manželkou pět dětí, vedle Jana Jiřího ještě syna Filipa a Jana Ludvíka. Dcery se jmenovaly Lucie a Barbora Cecilie. Syn Filip se jako student filozofie nešťastnou náhodou utopil v r. 1650 ve Vltavě. Jan Ludvík vstoupil do řádu augustiniánů a stal se kanovníkem v Zaháni. Při povýšení do šlechtického stavu v r. 1654 bylo součástí titulu i právo uznat nemanželské děti. Na základě tohoto práva Jan Marek uznal v r. 1662 v Litomyšli svou dceru Kateřinu Singerovou.

Jan Marek v Budějovicích zpracovával své první vědecké dílo „Idearum operatricum idea sive hypotyposis et detectio illius occultae virtutis quae semina faecundat etv ex iisdem corpora organica producit“ (Teorie tvůrčích idejí aneb předpoklad o odhalení oné skryté síly, která semena oplodňuje a z nich organická těla utváří).

V r. 1635 „Teorie tvůrčích idejí“ vyšla. – Jeho štěstím bylo, že za ním stál arcibiskup Harrach, protože to bylo dílo na tu dobu velmi pokrokové, kde se ptal i po možnostech vtělení duší, zabýval se otázkou přelidnění a psal o „plánu“, zabudovaném v děloze, podle něhož se plod vyvíjí, což by mohlo být tušením DNA. – Proti jeho práci se pozvedla vlna odsouzení, a kdyby neměl mocného ochránce, mohl by dopadnout velmi špatně… Nejvíce vadily jeho názory profesorovi teologie, jezuitovi Rodericovi de Arriagovi (1592–1667), který byl dokonce blízkým učitelem historika Bohuslava Balbína (1621–1688).

Jeho lékařské úvahy ho zavedly až na pole teologické – totiž k myšlence, že organické tělo vzniká ze semene a že síly tvořivého ducha vložil do jedince Bůh při procesu stvoření celého světa. Že v semení je také zabudována schopnost každého individua samo sebe obnovit a tím směřovat k věčnosti. Což byly na tehdejší dobu velmi kacířské myšlenky.

V r. 1636 projížděla Prahou anglická delegace vedená diplomatem Thomasem Howardem z Arundelu (1585–1646), který byl mimochodem mecenášem malíře Václava Hollara (1607–1677), který prý také v delegaci byl. Delegace měla z příkazu anglického krále Karla I. vyjednávat ve Vídni s císařem Ferdinandem II. o nárocích pro synovce Karla I., prince Karla Ludvíka (1617–1680), který byl synem nedávno zesnulého „zimního krále“ Friedricha Falckého. Nároky se týkaly především falckého území. Poselstvo se zdrželo v Praze asi týden a v jeho řadách byl také významný anglický lékař William Harvey (1578–1657), známý svým objevem krevního oběhu. Dá se předpokládat, že setkání s Markem bylo v plánu delegace s ohledem na Markův spis „Teorie tvůrčích idejí“. O setkání je doklad přímo od Marka, který si trpce stěžuje, že v dalších svých dílech Harvey jeho spis, který opravdu držel v ruce, necitoval.

V r. 1637 zemřel poněkud fanatický císař Ferdinand II. a císařem a českým králem se stal Ferdinand III. (1608–1657), velmi vzdělaný, který byl přístupnější novým vědeckým názorům. Karlově univerzitě to pomohlo: nařídil v r. 1638, aby fakulta lékařská a právnická byly vyňaty z duchovní správy jezuitů a podřídil je svému majestátu. Jan Marek byl tenkrát poprvé děkanem lékařské fakulty. Tento úřad pak zastával ještě sedmkrát.

V r. 1639 vyšlo Markovo dílo, tentokrát o fyzice; zřejmě po zkušenostech s „Teorií tvůrčích idejí“ raději přesedlal na jiný obor.

Byla to práce o základních poznatcích mechaniky, kde velice předběhl slavné objevy Isaaca Newtona (1643–1727), který tehdy ještě ani nebyl na světě, a který své hlavní dílo o mechanice „Philosophiae naturalis principia mathematica“ (Matematické zásady filozofie přírody), tzv. „Principie“ vydal v r. 1687.

Markovo dílo se jmenovalo „De proportione motus seu regula sphygmica ad celeritatem et tarditatem pulsuum“ (O úměrnosti pohybu neboli o sfygmickém pravidle k bezchybnému určení rychlosti a pomalosti nárazů z jejich pohybu vyvolaného geometrickými tíhami). „Sfygmický“ je slovo odpovídající tepům, v souvislosti se zde předloženými myšlenkami odpovídá spíš „nárazům“. Frontispis knížky rozkošně představuje, co vše může čtenář očekávat. Vlevo padá koule z věže, nahoře na akvaduktu je kulečník, který se tehdy stal moderní zábavou, v pozadí je dělo, které je zaměřeno ke střelbě do dalších dělových koulí. V obloucích akvaduktu hráč pinká míčem o zeď, vedle se kdosi houpe, jakožto znázornění kyvadla a vpravo létají tangenciálně jiskry z brusného kotouče. Úplně vpravo sedící lékař měří tep pánovi s kordem a používá k tomu kyvadla a s takovým kyvadlem si také hrají dva puttiové nad schody. V knize prý Galilea často citoval. – Vedle tohoto rozmarného úvodu je zajímavé, že Marek například poukazuje při popisu nárazů dvou koulí na klukovské hraní kuliček a zabýval se důvody, proč ploché kamínky – „žabky“ – se na vodní hladině odrážejí…

Marek byl prý první, kdo úspěšně stanovil pravidla dopadu, což se Galileovi, na nějž Marek navazoval, nezdařilo, a prý Descartes v úloze chyboval, protože nepředpokládal možnost pružnosti dopadajících těles.

Císařovo rozhodnutí o státním dozoru nad lékařskou a právnickou fakultou jela do Říma v r. 1640 k papežovi projednat delegace, kterou vedl hrabě František Matyáš ze Šternberka (1612–1648), a jejímž účastníkem Jan Marek také byl. Po cestě měl možnost navštívit ve Štýrském Hradci tamějšího jezuitského profesora matematiky a astronomie švýcarského původu - Paula Guldina (1577–1643). Dozvěděl se od něj o nedávno vydaném – v r. 1638 – Galileově matematickém pojednání „Discorsi e dimonstrazioni matematiche“ (Matematické rozpravy a popisy), které cestou studoval. - Delegace navštívila řadu italských měst – vedle Říma byla v Benátkách, Veroně, Padově, Florencii a Mantově. Tehdy došlo i k neúspěšnému pokusu navštívit Galilea, který bydlel nedaleko Florencie v Arcetri a byl ve svém domácím vězení. Marek mu tedy poslal svůj spis „O úměrnosti pohybu“.

Mnohem úspěšnější bylo Markovo setkání s dalším významným vědcem – Němcem Athanasiem Kircherem (1602–1680) v Římě, který byl odborníkem na kopštinu a syrštinu a právě se zabýval luštěním egyptských hieroglyfů. Kircher byl pozoruhodná osobnost i z hlediska fyziky a různých vynálezů, ale i tím, že ho jeho pevná víra v Boha nejméně čtyřikrát zachránila od smrti. Předvedl Markovi některá svá bádání v arabštině. Marek s ním uzavřel přátelství a dopisoval si s ním pak téměř celý život. Jeden z Markových prvních dopisů byla žádost o pomoc při dešifrování zachycených kódovaných dopisů velení švédské armády. Ovšem je známo, že tajemný pan Jiří Bareš si v té době již s Kircherem dopisoval a Marci v onom prvním dopisu z příštího roku poznamenal, že Bareš je jeho přítel, dobře obeznámený v alchymii a posílal Kircherovi nějaké Barešovy nákresy, které se bohužel ztratily. Prý byla vzájemná korespondence Marciho a Kirchera pozoruhodná: částečně si psali arabsky, sdělovali si astronomická pozorování, popisovali pokusy v alchymii, pochopitelně postupy k řešení Markova koníčku, kvadratury kruhu, ale i například si psali o novinkách z Číny.

Než odjela delegace do Itálie, koupil si Jan Marek v Praze dům v dnešní Melantrichově ulici č. 12 na Starém Městě, který se jmenoval U zlaté svině, později se jmenoval U zelené lípy. Na domě je pamětní deska z r. 1968 od sochaře Lumíra Šindeláře (1925–2010). Na střeše si Marek nechal vybudovat astronomickou observatoř. Podrobně popsal úplné zatmění Měsíce 14. dubna 1642, radoval se ze svého dalekohledu, kterým mohl pozorovat planety. Tvrdí se, že měl také vlastní lékárnu, že se osobně přesvědčoval o léčivé síle karlovarských pramenů, zabýval se také pramenem v Úšovicích, v dnešních Mariánských Lázních, jak poznamenal Bohuslav Balbín. Dával větší důraz na zdravý způsob života. O jeho způsobu léčení psal právě také Balbín, který se s ním poprvé setkal při obraně Prahy proti Švédům v pojednání, napsaném až po Markově smrti.

Spory o statut univerzity ale nepřestávaly, jezuité usilovali o opětné spojení všech fakult pod svůj vliv. Marek byl v r. 1642 jmenován univerzitním komisařem a vypracoval protestní spis proti postupu jezuitů, zaslaný císaři. V r. 1647 vyšlo Markovi menší pojednání „De causis naturalibus pluviae purpureae Bruxellensis“ (O přirozených příčinách červeného deště v Bruselu).

Začátek r. 1648 byl plodný – vycházel ze svých závěrů z pojednání o úměrnosti pohybu a rozhodl se vyřešit neřešitelné – a to kvadraturu kruhu ve spisu „De proportione motus figurarum rectilinearum et circuli quadratura ex motu“ (O úměrnosti pohybu přímočarého a kvadratura kruhu z pohybu). Kvadratura kruhu byla zřejmě tématem, které ho dráždilo; vrátil se k ní později ještě jednou a celkem se pokusil asi o třicet různých řešení, pochopitelně neúspěšných. Skoro bych soudila, že pro něj to mohlo být cosi jako luštění sudoku, jakási hra.

Druhé významné pojednání toho roku se týkalo světla, především lomu světla. Jeho citát ohledně této problematiky nám přibližuje opět určitou hravost slovutného pana profesora, zabýval se lomem světla i v mýdlových bublinách: „Co se týče bublin a jejich barev, mohlo by se zdát, že je pro mne nedůstojné s nimi experimentovat a přísluší to spíše malým chlapcům. Já jsem naopak přesvědčen, že naprosto nic není pro filozofa neslušného, co vede k poznání pravdy.“ Knížka, která tehdy vyšla, se jmenovala: „Thaumantias, sive liber de arcu coelesti deque colorum apparentium natura“ (Thaumantias, aneb kniha o duze nebeské a původu jejích barev). Název knihy byl mnohem delší; jméno Thaumantias ukazuje na romantickou duši pana profesora: toto jméno znamená „dcera Thaumantova“, což je jedno ze jmen bohyně Iris, tedy bohyně duhy. Z toho lze odvodit i obsah knihy, že se týká duhy a tedy i lomu světla. V knize jsou opět popsány některé z později uvedených Newtonových „principií“; Newtonovi v době vyjití této knihy bylo teprve pět let. Dále kniha obsahuje závěry, že barvy jsou obsaženy ve světle a že pomocí hranolu lze světlo na tyto barvy rozložit, také ukázal, že každá barva odpovídá určitému úhlu lomu. Zkoumal také lom světla v tenkých vrstvách, například v oněch, už uvedených, mýdlových bublinách.

V současnosti je v důsledku těchto prací považován za zakladatele spektroskopie. Některé prameny uvádějí, že Marciho práce o duze studoval anglický matematik Isaac Barrow (1630–1677), který byl učitelem Isaaca Newtona.

V létě 1648 vtrhli do Prahy Švédové. Marek se zúčastnil aktivně při obraně Starého Města, ošetřoval také obětavě raněné, mezi nimiž byl i někdejší vedoucí delegace do Itálie František Matyáš hrabě Šternberk, jehož se mu ale uzdravit nepodařilo. Podobný byl případ v nepřátelském vojsku, kdy jel do tábora oblehatelů na Zbraslav ošetřit manželku jednoho ze tří švédských oblehatelů, generála Wittenberga, která onemocněla, ani tu se mu prý nepodařilo zachránit, ale výměnou za tuto službu se mohl setkat se zajatým arcibiskupem Harrachem. Při zpáteční cestě byl jeho kočár ostřelován vyšehradskou posádkou a jeden kůň byl zabit. V Praze se válčilo ještě i po uzavření vestfálského míru na podzim 1648.

Za zorganizování lékařské pomoci při bojích na Karlově mostě byl Jan Marek Marci v r. 1649 jmenován císařským radou.

V r. 1650 vyšla další pozoruhodná práce Marciho, pokoušející se o doplnění vážné mezery v námořní plavbě, totiž, jakým způsobem lze na moři zjistit zeměpisnou délku. Použil k tomu svého oblíbeného kyvadélka a pozorování Měsíce. Dvě takové metody popsal v dalším pojednání „De longitudine seu differentia unter duos meridianos una cum moto vero Lunae inveniendo ad tempus datae“ (O délce neboli rozdílu mezi dvěma poledníky a jejím určování podle skutečného pohybu Měsíce k danému pozorovacímu dni). Většina mnou zjištěných pramenů „opisuje“ a uvádí, že práci Jan Marek Marci věnoval španělskému králi Filipovi II., který však v r. 1650 byl dávno mrtev, protože zemřel už v r. 1598. Španělské prameny konstatují, že obdarovaným byl král Filip IV. (1605–1665). Ovšem v metodice byl jeden problém, že totiž na moři nebylo snadné odečítání kyvů kyvadélka.

V r. 1650 se Marek Marci dvakrát zabýval pojednáním pražského matematika a astronoma, jezuity Balthasara Conrada, na jehož habilitační práci o matematických tezích o povaze duhy psal značně polemický posudek. Některé prameny dokonce naznačují, že po této polemice se na delší dobu jako autor pojednání odmlčel.

Zatím se stále jezuité snažili získat univerzitu zcela pod svůj vliv. V r. 1654 to rázně ukončil císař Ferdinand III., který „unijním dekretem“ spojil všechny fakulty pod císařský dohled, o který jako kancléř měl dbát arcibiskup. Ovšem jezuité až do zrušení svého řádu měli stejně velký vliv nad fakultou teologickou a filozofickou. Od té doby až do r. 1918 se pražská univerzita nazývala Karlo-Ferdinandova.

V r. 1654 vyšlo další Markovo pojednání, kde se opět zabýval svým oblíbeným problémem, o němž se domníval, že ho vyřeší, totiž kvadraturou kruhu. Napsal o tom pojednání „Labyrinthus, in quo via ad circuli quadraturam pluribus modis exhibetur“ (Labyrint, v němž je předváděna cesta ke kvadratuře kruhu více způsoby).

R. 1854 jej císař Ferdinand III. jmenoval svým osobním lékařem. Za zásluhy při obraně Prahy při švédském obléhání byl r. 1654 povýšen do šlechtického stavu. Zvolil si podle německého názvu svého rodiště „Kronland“ šlechtické přízvisko „z Kronlandu“, neboli „korunního území“. Jeho šlechtický erb měl v levém, modrém poli letícího orla se sluncem na hrudi, v pravém, stříbrném poli korunu podle části názvu města „Krone“. Přes celý štít se táhla duha na připomenutí jeho bádání. Bohužel šlechtický rod vymřel už s jeho syny – nejstarší syn zemřel nedlouho po otci a nejmladší jako kněz šlechticem být nemohl…

K Markovým povinnostem, jakožto královského „fyzika“, patřila i lékařská péče o otce jezuity činné na univerzitě. V té době přednášel v Praze historii i Bohuslav Balbín, který se v r. 1655 v rámci své povinnosti posledního pomazání nakazil od umírajícího studenta pravými neštovicemi. Jan Marek ho vyléčil a od té doby se stali přáteli. Podle některých pramenů byl stav Balbínův v okamžiku Markova nástupu tak vážný, že to už tři jiní lékaři vzdali. Marek odmítal totiž tradiční pouštění žilou a úspěšně ordinoval Balbínovi vlastní lék. Balbín dost často ve svých spisech Marka připomenul, i jeho léčebné metody, které spočívaly v podpoře přirozených metod – pohybu, stravě i dalo by se říci, psychologického přístupu k nemocnému.

Balbín ho oslavil básní a popisoval Markovy lékařské názory, které z hlediska vlastního Markova zdraví, měřeno dnešními názory, příliš zdravé nebyly. Považoval totiž za zdravé vypít po každém jídle jeden a půl žejdlíku dobrého vína, což je zhruba půl litru, a holdoval pokuřování vodní dýmky. Markovy léčebné přístupy mu přivedly značnou bohatou a šlechtickou klientelu – i zahraniční.

Seznámil Balbína s dílem historka Pavla Stránského ze Zap (1583–1657), který byl v té době exulantem, s nímž si pak Balbín nedlouho dopisoval.

Markovým dalším přítelem byl španělský šlechtic, teolog, filozof i válečník Jan Caramel z Lobkovic (1606–1682), který se také zúčastnil obrany Prahy proti Švédům. S českým rodem Lobkoviců byl zpřízněn jen vzdáleně. V době Ferdinanda III. měl v Čechách i nějaké kněžské úřady. Po Ferdinandově smrti v r. 1657 se nový císař Leopold I. více přiklonil k jezuitům a Lobkovic, který nebyl jejich příznivcem, přesídlil do Itálie. Lobkovic byl renesanční inženýr, mimo jiné ovládal například čínštinu…

Po smrti Ferdinanda III. se v r. 1658 Jan Marek Marci stal osobním lékařem jeho syna, císaře Leopolda I. (1640–1705).

V r. 1659 se zúčastnil, jako majitel lékárny, na vydání pražské sazby léčiv „Taxa vel Valor… Approbante D. D. Decano et Collegio Medico Pragensi publicata…anno MDCLIX Vetero Pragae“ (Cena, neboli hodnota…schválená děkanem a lékařským kolegiem v Praze… r. 1659 ve Starém Městě Pražském). Sazba obsahovala přes tisíc šest set položek. V r. 1662 byl Jan Marek Marci jmenován rektorem univerzity.

V tomto roce vyšla jeho poslední knížka, které se ještě dožil – a to s řeckolatinským názvem „Pan en panton, seu philosophia vetus restituta“ (Vše ve všem, aneb obnovená stará filozofie), což bylo pojednání ve smyslu novoplatónské filozofie, odrážející myšlenky nedávných i současných vědců. Z hlediska lékařského se v díle zabýval myšlenkami neurologickými, fyziologickými a psychologickými. Z filozofického hlediska se vrátil ke svému prvnímu dílu a zabýval se opět semenem jako prvkem, podstatou duše, zakládajícími věčnost, možná až tak, jako o tom uvažuje východní filozofie, aniž by ji ovšem znal. Možná znal dílo Giordana Bruna (1548–1600) „De monade numero et figura“ (O monadě, čísle a tvaru), kde monáda byla božskou podstatou života, základem všeho bytí. U Marka podstatou bytí byla „idea operatrix“ – tvůrčí idea. Zabýval se také vztahem makrokosmu a mikrokosmu. I pro tento spis byl jeho největším pražským odpůrcem jezuita Arriaga.

Ví se o něm, že po příteli Barešovi zdědil sbírku alchymistických spisů, které pak zdědil jeho syn Jan Ludvík, ale není už jasné, co se s ní stalo potom.

Po třicetileté válce si Jan Marek zakoupil právo na mlýn ve vsi Michli u Prahy, což byla jedna z vesnic, které Univerzitě Karlově patřily skoro od doby jejího založení. Dokonce si snad prý od univerzity pronajal celou Michli s tím, že zrekonstruuje to, co bylo válkou pobořeno. Asi od r. 1669 v Michelském mlýně rád hlavně v létě pobýval, nazýval ho podle zdrobněliny svého jména Marcellanium. Mlýn byl v dnešní ulici U Michelského mlýna.

Dnes je v cizině Markovo jméno citováno především v souvislosti s oním tajemným Voynichovým, nebo též Vojničovým rukopisem, který Marek zdědil spolu s Barešovou alchymistickou sbírkou. Podle některých pramenů se jednalo o rukopis, který anglický alchymista John Dee (1527–1609) prodal za tehdy obrovskou sumu šesti set dukátů (asi tři a půl kilogramu zlata) císaři Rudolfovi II. (1552–1612). Na Rudolfově dvoře se věřilo, že jde dílo středověkého filozofa Rogera Bacona (1214–1294). Ovšem později bylo zjištěno, že se jedná o spis až z konce 15. století. Sám Bareš byl přesvědčen, že se jedná o podvrh a dokonce prý prohlásil, že neužitečná kniha mu zabírá místo. I sám Marek podezíral, že jde o podvrh. Buď v srpnu 1665 nebo 1666, avšak po delší přestávce v korespondenci s Kircherem, poslal Marci rukopis do Itálie Kircherovi, o němž bylo známo, že je úspěšným luštitelem zakódovaných listin i ve zcela neobvyjklých jazycích, aby se pokusil knihu rozluštit. Dokonce jsou i úvahy, že sám Marci byl autorem podvrhu z důvodů nějaké akce proti jezuitům.

Rukopis objevil právě před sto lety v r. 1912 v jezuitské koleji v italském Frascati, které je nyní součástí Říma anglický starožitník Wilfrid Michael Voynich, dříve Michał Habdank Wojnicz (1865–1930), bývalý polský revolucionář a manžel jedné z dcer významného anglického matematika Georga Boolea (1815–1864). Ethel Boole–Voynich rukopis po smrti svého manžela prodala a kupec jej věnoval v r. 1969 do knihovny vzácných tisků Yaleovy univerzity ve Spojených státech (Beinecke Rare Books & Manuscript Library). Za oněch sto let se rukopis nepodařilo ani nejlepším kryptografům, ani moderním počítačovým programům vyluštit. Rukopis je popisován jako magický nebo naučný spis, v němž téměř na každé stránce je vyobrazení povědomých, ale neznámých obrázků, například květin, hvězdné oblohy s písmem, které je rovněž na první pohled podobné středověkým rukopisům, ale je neznámé.

Koncem r. 1666 se Markovo zdraví velice zhoršilo, zeslábl a přestával vidět. Na Silvestra 1666 nadiktoval svoji závěť, kterou už nedokázal kvůli očím podepsat. Přál si být pochován vedle své ženy v Betlémské kapli nebo v kostele svatého Salvátora. Koncem svého života byl zvolen členem londýnské Královské společnosti, ale není jisté, zda jmenování osobně obdržel, protože o velikonocích 1672, dne 10. dubna, zemřel na následky mozkové mrtvice. Okolnosti jeho smrti byly poněkud podivné, protože jezuité prohlásili, že před smrtí požádal o členství řádu Tovaryšstva Ježíšova a že byl po smrti nalezen v jezuitském obleku.Jeho přátelé se nad tím velmi podivovali. Listina o jeho přijetí k jezuitům ale postrádá jeho podpis a předpokládá se, že nebyl ani tělesně ani duševně natolik při smyslech, aby tuto listinu četl a podepsal. Pochován byl však pravděpodobně v kostele svatého Klimenta, ale jeho hrob se nezachoval. Jiné prameny hovoří o tom, že byl pochován v kostele svatého Salvátora, nedaleko svého odpůrce Arriagy, který zemřel ve stejném roce.

Jezuitům zřejmě velice záleželo na tom, aby dokázali Markův kladný vztah k jejich Tovaryšstvu; uvědomovali si jeho velký význam. V jimi vydaném životopise vyzdvihli i Markovo dvojí zázračné zachránění Propzřetelností od smrti, vyšehradskou střelbu nepočítaje. Poprvé ho netrefila švédská dělová koule u Klementina a podruhé pracoval u okna ve vlastním domě a minul ho výstřel z muškety.

Markovým žákem i nástupcem na univerzitě byl Jakub Jan Dobřenský od Černého Mostu (1623–1697), který ještě po smrti vydal dvě Markova díla.

Byla to v r. 1678 „Lithurgia mentis seu disceptacio medica, philosophica et optica de natura epilepsiae illius ortu et causis, deque symptomatis quae circa imaginationem et motum eveniunt“ (Řád mysli, aneb úvaha lékařská, filozofická a optická o podstatě epilepsie, jejím vzniku a příčinách, jakož i příznacích týkajících se imaginace a pohybu, o níž se mnoho poznání hodného, obtížného a skrytého odhaluje). V tomto spisu se Marek vrátil k poznatkům ze své doktorské práce o padoucnici, ale i k otázkám vnímání, představivosti i paměti.

V r. 1683 vyšlo dílo s předlouhým názvem „Otho-Sophia seu Philosophia impulsus universalis: Nuperrime in ejusdem authoris Lithurgia mentis promissum, in quo admiranda genesis, natura, progressus, vires, impulsus, cum in animalibus, tum liquidus et solidis corporibus, apodictios explicantur, opus curiosibus medicis, mathematics, philosophis utile ac perjucundum“ (Otho-Sophia aneb Obecná nauka o nárazu: nedávno od stejného autora řádu mysli slíbená, v níž jsou zevrubně vysvětleny podivuhodné vlastnosti vnikání, přírody, pokroku, sil, impulzu jak u živočichů, tak v tekutinách a v pevných tělesech. Dílo je určeno k užitku a potěšení zainteresiovaným lékařům, matematikům, filozofům…). „Otho“ je odvozeno z řeckého označení nárazu, „sophia“ je věda, tedy je toto Markem vytvořené slovo označením vědy o nárazu. Zde se zabýval naukou o fyzikálních procesech v lidském organismu, které se říká iatrofyzika. Zabýval se například fyzikálními příčinami zlomenin lebky, příčinami pohybů svalů. Ke spisu byl přiložen Balbínův spis o správné životosprávě podle Marka „Monita quedam“ (Upozornění, která…).

V r. 1970 byl rozhodntím Mezinárodní astronomické unie pojmenován po Janu Markovi Marcim kráter na Měsíci, na jeho odvrácené straně. Po r. 1993 se jeho jménem jmenuje Spektroskopická společnost Jana Marka Marci, která bude v letošním září pořádat konferenci.

Čtyřsté výročí Markova narození v r. 1995 bylo velice slaveno, jak Spektroskopickou společností, tak i jeho rodným městem.

Zatím jsme si ještě zcela neuvědomili význam tohoto českého učence pro světovou vědu. Možná právě absurdní spojení jeho jména s tajemným Voynichových rukopisem přivedla k zájmu o něj i zahraniční vědce.