Dobromila Lebrová: Hanuš Schwaiger, český malíř a grafik - 155. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vždy při vyslovení jména tohoto malíře si představím pohádky. Ale nejsou to takové pohádky, kdy člověk očekává pouze šťastný konec, jsou to pohádky, kdy se můžeme „pohádkově“ bát.
Na úvod malou poznámku: O tomto malíři bylo možné v Pozitivních novinách už číst - avšak nikoliv v článku, ale v odpovědi čtenáři na článek pana Pavla Novotného

Hanuš Schwaiger, původně Johann Peter Paul Schwaiger se narodil 28. června 1854 v Jindřichově Hradci v Panské ul č.p. 115, v domě, který patřil jeho otci. Pocházel z německo-židovské rodiny, kde jeho otec, Johann Schwaiger, byl poměrně zámožný obchodník a vedle domu v Jindřichově Hradci měl i dům ve Vídni a dva statky. Maminka Johanna, rozená Lukschalová, byla starší než tatínek a její předci pocházeli z Holandska. Byla rovněž dcerou obchodníka. Hanuš měl dvě vlastní a jednu nevlastní sestru.
Pochopitelně si otec přál, aby syn pokračoval v rodinné tradici a aby se stal obchodníkem. Nejdříve tedy studoval od r. 1865 Hanuš na gymnáziu v Jindřichově Hradci, a pak přešel na reálku v Českých Budějovicích, ale ve studiu vůbec nevynikal, spíš naopak. Byl velmi citlivé povahy a zřejmě se mu představa obchodníka příliš nezamlouvala, protože od mládí dobře kreslil.
Už v dětství na něj působily různé romantické pohádkové motivy, kterých mohl jen v Jindřichově Hradci nalézt spousty.
Po studiích na budějovické reálce se přestěhoval v r. 1873 do Vídně a otec předpokládal, že tam bude studovat obchodní akademii. Ale Schwaiger se přes protesty rodiny dal r. 1874 zapsat na vídeňskou Akademii výtvarných umění; neměl totiž vůbec poměr k maloměšťáckému způsobu životu své rodiny a nechtěl v tom pokračovat.
Ovšem ani akademie ho neuspokojovala, především si nerozuměl s profesory Josephem Mathiasem Trenkwaldem (1824 - 1897) a Hansem Canonem, jiným jménem Johnnem Strasirybkou (1829 - 1897). Nadšen byl naopak tehdejším oslnivým uměleckým zjevem Vídně Hansem Makartem (1840 - 1884), studoval především holandské mistry, z nichž nejvíc čerpal z díla Pietra Brueghela (1525 - 1569). Jako žák akademie Schwaiger vystavoval v r. 1880 perokresby na téma staré německé pověsti „Krysař“. Jednalo se o krysaře, který svou zázračnou hrou na píšťalu zbavil město Hameln obtížných krys.
Když přišlo na odměnu za službu, radní se k placení neměli, tak krysař se svojí píšťalou odlákal všechny děti z města. Pověst má mnoho variant.
K tomuto námětu se Schwaiger po celý život vracel a pravděpodobně se s ním nějak vnitřně ztotožňoval. „Krysař“ upoutal na výstavě samotného Makarta, že dílo zakoupil, a že Schwaigera přijal do svého ateliéru a doporučil ho význačné vídeňské galerii - Miethkeho salónu.
Prostřednictvím Makartovým se Schwaiger seznámil také s mnichovským malířem Franzem von Lenbach, který se také zajímal o staré malířské techniky. Na základě získaných zkušeností od Lenbacha začal dávat po vzoru starých západoevropských mistrů přednost akvarelu a tempeře před olejomalbou a našel způsob, jak svým dílům dodat lesku, aby se dala s olejomalbami po této stránce srovnávat.
Na jaře 1881 ale akademii opustil a zcela zadlužen a bez prostředků se vrátil do Jindřichova Hradce. Na otcově statku v nedaleké Horní Pěně začal koncipovat jedno ze svých významných děl „Novokřtěnci z Münsteru“. Jednalo se o příběh ze 16. století, kdy v německém Münsteru existovalo království anabaptistů - novokřtěnců - a kde kraloval samozvaný jejich král Jan z Leydenu, původem z Holandska, nazývaný také Jan van Leiden, Jan Beukelsz nebo Jan Beukelszoon 1509 - 1536).
Devatenácté století mělo několik uměleckých zpracování tohoto historického období; Schwaiger vycházel z představ rakouského romatického básníka Roberta Hamerlinga (1830 - 1889) v jeho básni „Král Sionský“ (Der König von Sion). Schwaiger se přiklonil k básníkově idealistické představě o Leydenově úsilí po říši spravedlnosti. Sám Schwaiger se s dobou siónského krále natolik ztotožnil, že zde namaloval svůj autoportrét, jak tančí se smrtí a smrt mu nastavuje zrcadlo. Tanec smrti s podtitulem „Aequitatis et fraeternitatis dies Monasterii“ (Rovnost a bratrství dní münsterských) je jakýmsi bakchanálem strašné lidské bídy a lidských vášní.
Tuto dobu, včetně Schwaigerova podání, popisuje nedávno vydaná a už rozebraná knížka od profesora Víta Vlnase „Novokřtěnci v Münsteru“ z r. 2002.
Obraz „Novokřtěnci“ byl nejdříve vystaven v Mnichově a způsobil celkem velký zájem jak odborné, tak laické veřejnosti. Nyní je v majetku Národní galerie.
V r. 1881 namaloval Schwaiger své další významné dílo s hlubokým filozofickým podtextem na námět básně „Ahasver, věčný Žid“ (Ahasver, der ewige Jude) od maďarsko-rakouského básníka Nikolause Lenaua (1802 - 1850). Byl to oblíbený námět romantických umělců na základě staré legendy, především z německého prostředí, o ševci Ahasverovi, který nechtěl dovolit Kristovi při jeho křížové cestě krátké odpočinutí, dokonce jej ještě popohnal. A Kristus mu měl říci, že On sám se zastaví a odpočine, ale Ahasver bude stále putovat věky bez spánku a možnosti spočinutí ve smrti.
Ale v této době i sám Schwaiger bloudil z místa na místo - tu ve Vídni, tu v Praze, pak na zámku Seebarnu hraběte Hanse Wilczka (1837 - 1922) u Korneuburgu, severně od Vídně. Nějakou dobu také pobýval u dalšího šlechtického mecenáše - hraběte Georga Larische Moenicha na zámku v Mittersillu v Pinzgau v Solnohradsku, který právě v té době tento zámek získal a nechával upravovat, a zde maloval Schweiger hlavně pro svou obživu - dekorační náměty staroněmeckého stylu, jak jeho tehdejší mecenáš potřeboval.
O dva roky později začal malovat pohádkové náměty, například „Člověk je tu“ - olej na dřevě, znázorňující sedící mužskou postavu, spící v lese a obklopenou skupinou skřítků. Obraz byl součástí Waldesovy restituce z Národní galerie.
V r. 1882 se do Prahy přistěhoval profesor Masaryk (1850 - 1937). Není jisto, kdy se se Schwaigerem poznali, ale znali se už z Vídně. Podle Čapkových „Hovorů s TGM“, byl Schwaiger Masarykův blízký přítel, kterého Masaryk popisoval, že to byl „dobrý, nesmírně dobrý člověk, s takovým darem humoru od Pánaboha, kterým nikomu neublížil a snášel život a všecky svízele beze zloby“.
V r. 1882 Schwaiger také ilustroval „Canterburské povídky“ od anglického středověkého básníka a filozofa Geoffreye Chaucera (1343 - 1400). Je pravdou, že Schwaiger svou „výpravou a krojem“ k jednotlivým povídkám děj posunul poněkud dopředu, asi o dvě stě let, ale charakteristika postav byla skvěle provedena.
Tato doba byla obdobím mnohých Schwaigerových ilustrací k pohádkám. Kreslil skřítky, obry, vodníka... V r. 1885 namaloval ilustraci Krakonoše, nebo, jak se taky říká Rýbrcoula, tentokrát jako dobrého ducha Krkonoš, který pomohl zbloudilým dětem.
Jeden z jeho pohádkových námětů - z pohádky o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, se objevuje i na poštovní známce z r. 2004.
Schwaigerovy pohádkové náměty se poprvé objevily na jeho první pražské výstavě v r. 1887, která se konala v „Galerii Ruch“ na Senovážném náměstí. Novinář a spisovatel Ignát Herrmann (1854 - 1935) nadšeně píše v článku “Týden mecenášem“ v časopise “Květy“ o některých obrázcích, ale popisuje trochu s humornou nadsázkou samotného malíře Schwaigera následovně:
„Abych řekl pravdu, nebylo na něm nic neobyčejného.
Asi šest stop vysoký, dosti výrazného, hustým, krátkým vousem zarostlého obličeje, na nose skřipec. Takových lidí jsem už viděl! A chodil po galerii zcela ležérně, s rukama v kapsách, a díval se na vystavené obrazy náramně lhostejně. Tak vida! Referenti umělečtí si mohou upsati prsty a on se na to všecko dívá, jako by nestálo za řeč. Snad o ty obrazy ani nestojí, snad si je nenamaloval pro sebe.“
„Galerie Ruch“ byla ve své době nejmodernější výstavní síní, otevřenou o rok dříve. Založil ji nakladatel Alois Wiesner (snad 1857 - 1923), který vydával i umělecky založený časopis „Ruch“ , a knihy výtvarného žánru. Tiskl i pro České vysoké učení technické a později pro Akademii věd. Vydal i „Pohádkové album“, které Hanuš Schweiger ilustroval.
Nějakou dobu snad u něj Schwaiger i bydlel a za pohostinství mu namaloval skládácí oltář. - Na výstavě tedy byly především ilustrace k Wiesnerovu albu. Album obsahovalo především pohádky německého romantického básníka Wilhelma Hauffa (1802 - 1827). - O některých pohádkách, které žijí v našem povědeomí, ani nevíme, že je napsal tento spisovatel - například „Labakan“ nebo „Malý Muk“.
Schwaiger tedy na výstavě předvedl pohádkové akvarely „Vodník“, „O Nosáčkovi“, „O šťastném pastýři“, „O začarovaném knížeti“, “Malý Muk“, „Zrádný prsten“, „Ježek ženichem“ ale i dvě repliky svých „Novokřtěnců“ a „Věčného Žida“. Dále zde byly i jeho akvarely a studie ze Zbraslavi a z Braníka, kde nakreslil řadu rázovitých tehdejších postaviček, v nichž se již více přikláněl k realistickému pojetí vidění světa. Takovou postavičkou je například „Vysloužilec“.
Vzhledem k tomu, že byl po mamince holandského původu, toužil se dostat do Holandska. Ale stále se potýkal s velkým nedostatkem peněz. Již za studií ho velice lákalo dílo i osud vlámského malíře Pietra Brueghela staršího (1525 - 1569) i dalších mistrů. I Brueghel maloval obrazy podobného ladění jako Schwaiger - například „Triumf smrti“ - a také v jeho díle lze najít skryté duchovní otázky.
Na první cestu do Holandska se Schwaigerovi podařilo v r. 1888 získat podporu. Holandsku zcela propadl a studoval tam především díla slavných malířů. Procestoval Amsterodam, Gent, Antverpy, Knocke, Utrecht a Bruggy. Našel spoustu nových podnětů. Začal malovat v plenéru. Maloval náměty z prostého života. Vznikly tak jeho obrazy „Dům loďařů v Gentu“, „Spící rybák“, „Rybí trh v Amsterodamu“ a „Rybí trh v Gentu“ .
Po půlročním pobytu se Schwaiger vrátil a namaloval na námět Hauffovy pohádky, která zase vycházela ze staré severské ságy, obraz „Steenfolská jeskyně“, opět se strašidelně-pohádkovým námětem, jak byl na moři rybář zahnán k pobřeží do Steenfolské jeskyně, kde strávil noc.
A když se bouře utišila, pokusil se vyplout na moře, ale hromu hlas jej zahnal zpět, kde ve vodě v jeskyni uviděl samé zlato. Touhou po zlatě a chamtivostí šílený, se vrhl do vody a utonul. - Pro zajímavost uvádím, že námět oslovil i německou heavymetalovou skupinu Stormwitch, která příběh uvádí v současné době pod názvem „Cave of Steenfoll“.
Koncem r. 1889 nabídl Schwaigerovi malíř Joža Úprka (1861 - 1940) možnost cesty na Valašsko, kde projeli několik vesnic a kde se na podzim 1890 v Hroznové Lhotě Schwaiger seznámil s pětadvacetiletou učitelkou Josefinou Kučerovou se Strážnice, která se již v zimě 1891 stala paní Schwaigerovou. Malíř sám své setkání s budoucí manželkou i své manželství charakterizoval, že jeho paní byla „velkou trefou jeho hloupého života“.
V důsledku toho, že se Schwaigerovi věřitelé dozvěděli, že se oženil, začali ho obléhat. Manželé se rozhodli jim utéci.
Už v létě přesídlili na Valašsko, kde se kdysi paní Schwaigerové líbívalo. Bydleli převážně v laudonské myslivně na Pasekách nad Bystřicí pod Hostýnem, které se od té doby říká „Švajgrovka“. Z té doby pocházejí různé portréty a studie a obrazy “Mlýn v Chvalčově“ „Valašský statek na Rusavě“, Bystřice v zimě“, „Bystřický policajt Ejem“, „Valašský dvorek“, „Chasník z Rusavy“, „Zahrada za valašským statkem“ a další. V zimě bývali manželé v Bystřici.
Z Bystřice jezdíval Schwaiger i do Průhonic, kde v r. 1992 spolu s malířem Maxem Pirnerem (1854 - 1928) vytvořil na průčelí zámku fresku svatého Jiří. O této skutečnosti i o tom, že se za Schwaigerem byl podívat, se také zmiňuje Masaryk v Čapkových „Hovorech s TGM“.
S Masarykovou rodinou se Schwaigerovi stýkali i v Bystřici pod Hostýnem.
Také pro laudonský zámek v Bystřici pod Hostýnem Hanuš Schwaiger tvořil nástěnné dílo: sluneční hodiny. Rovněž vytvořil fresku - triptych pro hřbitovní kapli pro bystřický hřbitov.
Další Schwaigerův pobyt v Holandsku se uskutečnil v r. 1896 a v r. 1899 absolvoval studijní cestu po Itálii. Z druhého vlámského pobytu čerpal pro svou „Vlámskou ulici v Bruggách“ z r. 1897. Itálie ho nevábila ani tak svým slunným prostředím, ale naopak studoval a kreslil tam ponurou středověkou architekturu, jako například veronskou „Piazza d´Erbe“(Náměstí d´Erbe), provedenou akvarelem a „Věž radnice v Tridentu“.
Zřejmě z důvodu, aby zajistil své manželce penzi v případě svého úmrtí, přijal v r. 1899 místo mimořádného profesora kreslení od ruky na nedávno založeném Vysokém učení technickém v Brně. - Ale jeho životopisci se znovu vracejí k obvyklému tématu Schwaigerova života - již první plat mu byl obstaven na úhradu pohledávek věřitelů.
V r. 1900 se stal v Brně řádným profesorem. Ale zřejmě to byla z jeho hlediska pouze záležitost onoho hmotného zajištění. I jiní tehdy jmenovaní profesoři byli úrovní a možnostmi nové vysoké školy velice zklamáni.
Proto přijal v r. 1902 nabídku místa profesora na pražské Akademii výtvarných umění v Bubenči, kde učil až do své smrti. Bydlel v Bubenči na rohu dnešní Wolkerovy a Schwaigerovy ulice.
V r. 1906 jel do Holanska potřetí a naposledy. Z té doby je například „Květinový trh v Bruggách“ a znovu „Rybí trh v Bruggách“.
Podle jeho „Krysaře“ byla v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí utkána tapisérie. Tapisérie s tímto námětem se vyrábějí dodnes a v Moravské gobelínové manufaktuře je muzeum nejen Schwaigerova „Krysaře“.
Hanuš Schwaiger vychoval řadu význačných malířů. Blízko k němu měl především Adolf Kašpar (1877 - 1934), rodák z Bludova, dále to byli Otakar Kubín (1883 - 1969), František Antonín Jelínek (1890 - 1977), František Xaver Naske (1884 - 1959), manžel význačné české herečky Růženy Naskové, krušovický rodák Václav Rabas (1185 - 1954), Rudolf Kremlička (1886 - 1932), Oldřich Blažíček (1887 - 1953) a jiní.
Masaryk se sám zmiňoval o chatrném Schwaigerově zdraví. - Hanuš Schwaiger zemřel krátce před svými osmapadesátými narozeninami 17. června 1912.
Podle svého výslovného přání byl pochován nedaleko laudonské hrobky, kterou kdysi vyzdobil, na hřbitově v Bystřici pod Hostýnem i se svou paní, která ho o čtvrt století přežila.
Hanuš Schweiger byl vrstevníkem malířů generace Národního divadla, měl stejné učitele, ale tak rozdílný osud i zcela jiný styl. Bylo to dáno jeho velkou svobodomyslností a snahou o vlastní vyjádření bez jakéhokoli manýrismu nebo poplatnosti současnému vkusu.
Možná ale to, že měl vždy blíže k těm nejchudším způsobilo, že nikdy nebyl zcela zapomenut - alespoň na jeho milovaném Valašsku.
Ulici Schwaigerovu máme v Praze, ale v Jindřichově Hradci, v Brně a v Ostravě je ulice Schwaigrova.

OHLASY NA ČLÁNEK

Popis a zivotopis  malire Hanuse Schwaigera jehoz kresba se mnou cestovala z Brna do Kalifornie, jsem shledala uzasnym. Tolik relevantnich informaci! Ani si nepamatuji kdy me naposledy rozradostnil clanek na internetu. Ani google toho tolik nenasel. Ten obrazek na ktery jsem se divala vic nez pul stoleti ma take zajimavou historii. Proto me potesila informace o umelci.

Za publikaci jsem Vam vdecna.

Jana Bridlova, 25.5.2012

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 06. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.