Dobromila Lebrová: Zikmund Winter, český historik, spisovatel a učitel – 165. výročí narození

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Zikmund Winter, český historik, spisovatel a učitel – 165. výročí narození

Zikmund Winter patří k našim spisovatelům, kteří nejsou v současnosti široké čtenářské veřejnosti tak známí. V jeho beletristických pracích se obor historie, o které psal, týká malých lidí, týká se „každodennosti“, jak to nazýval filozof Karel Kosík (1926–2003). Nejsou to velké dějiny válek a hrdinských činů, jako například u Jiráska nebo Václava Beneše Třebízského, ale většinou drobné příběhy lidí, vystupujících v době, kterou Winter zvlášť studoval. Týká se to především 15. a 16. Století, a sice od rozpadu husitství do doby krátce po bitvě na Bílé Hoře. Jeho nejslavnější román „Mistr Kampanus“ zabíhá až do tohoto období.

Zikmund WinterOproti Aloisu Jiráskovi (1851–1930), který byl jeho přítelem, více psal skutečná vědecká pojednání. I když i ta jsou plna humoru. Poukazoval na zvyky a obyčeje různých společenských skupin.

V historických spisech se musel držet dějinné pravdy, v historické beletrii mohl s fakty pracovat pouze v rámci doby, prostředí a historických faktů. Dovolil pak svým hrdinům v daném rámci reagovat na dějinné skutečnosti, které čerpal z archívů, především rakovnického a pražského.

Používal charakteristického jazyka, psal jakousi formou staročeštiny, čímž dodával svému dílu zdání hodnověrnosti i starobylosti. Někdy používal i vlastních vytvořených slov, především při tvorbě charakteristik svých postav.

Jeho jazyk je většinou stručný, ale popis děje, tím, že je podáván ve zkratce, je zvlášť účinný, především v tragických situacích. Jeho umění spočívalo dále v tom, že ve svých příbězích sice vystupoval jako vyprávěč v 1. osobě, ale také, že obratným způsobem oslovení čtenáře ho vtahoval do děje.

Jeho život byl v celku klidný, podrobností o něm příliš známo není.

Zikmund Winter se narodil 27. prosince 1846 v Praze na Starém Městě. Pocházel z chudé rodiny pražského zvoníka. Otec, aby rodinu uživil, zvonil dokonce ve třech kostelích v Praze. Z vlastních spisovatelových vzpomínek je uveden kostel Panny Marie Sněžné na Novém Městě. Pravděpodobně se tedy narodil někde poblíž, protože byt jeho rodičů byl součástí otcovy služby. Měl tři sourozence.

Studoval staroměstské Akademické gymnázium na Starém městě, které na začátku jeho studií sídlilo v Klementinu – Gymnasium Academicum Vetero-Pragensae. Zde kamarádil s Josefem Stupeckým (1848–1907), který se později stal právníkem a novinářem a nějakou dobu byl i rektorem pražské univerzity. Stupecký se značnou měrou zabýval pražským uměleckým životem a přátelil se například s malířem Vojtěchem Hynaisem a sochařem Josefem Václavem Myslbekem. Wintrovi dodával odvahu hlavně při studiích. Winter ho v mládí navštěvoval u jeho rodičů, což ho velmi intelektuálně ovlivnilo. Často se i později se Stupeckým radíval v závažných otázkách.

KlementinumBěhem Wintrových studií se škola přestěhovala na Františkovo, nyní Smetanovo nábřeží. Jeho profesorem byl Jan Lepař (1827–1902), který tehdy patřil k významným českým pedagogům.

Prameny uvádějí nepříliš zdařilou maturitu z latiny a z řečtiny, pak se rozcházejí. Jedny tvrdí, že rok studoval teologii pod záštitou českého řádu křižovníků s červenou hvězdou, jiné uvádějí jednoroční studium práv.

Skutečně se odebral po maturitě ke studiu do křižovnického kláštera, ale brzy zjistil, že by mu kněžský stav nevyhovoval.

V r. 1869 mu vyšla první báseň „V noci 17. ledna 1623“, týkající se krále Jiřího z Poděbrad. Báseň vyšla v Almanachu českého studentstva, který vydávali Wintrovi vrstevníci Otokar Hostinský (1847–1910) a Svatopluk Čech (1846–1908). Báseň vydal pod pseudonymem V. Zikmund.

Po roce, stráveném v klášteře, tedy přešel na filozofickou fakultu tehdejší Karlo - Ferdinandovy univerzity, která sídlila také v Klementinu.

V r. 1871 mu zemřel otec, a aby se maminka s celou rodinou nemusela vystěhovat, asi rok vedle studií a dosavadního přivydělávání kondicemi, zvonil místo otce v chrámu Panny Marie Sněžné.

Přivydělával si dále v archivu jako opisovač dokladů a seznámil se s naukou o písmech a znacích – paleografii. Jeho učiteli byli profesor Wácslaw Wladiwoj Tomek (1818–1905) a Antonín Gindely (1829–1892). Přes Gindelyho, který pracoval nějakou dobu v zemském archivu, se dostal na archiváře Josefa Emlera (1836–1899), který nastoupil do pražského archivu po smrti Karla Jaromíra Erbena (1811–1870). Pro Emlera během studií právě dělal opisy a setkal se při tom se svým vrstevníkem, jímž byl syn básníka Čelakovského Jaromír Čelakovský (1846–1914).

Dále byl během studií jednatelem Akademického spolku čtenářského a také byl členem komise Studentského divadla, které mělo několik vystoupení na scéně Novoměstského divadla. Novoměstské stávalo v Praze na Novém Městě, na místě dnešní Státní opery. Podle článku Jana Nerudy vystoupil Winter 8. července 1872 v Mikovcově hře „Záhuba rodu přemyslovského. Podle tohoto referátu při představení také zpíval a jeho vystoupení mělo úspěch. Měl prý krásný baryton.

Novoměstské divadlo

Účinkoval zde také s Aloisem Jiráskem a Janem Podlipným (1848–1914), pozdějším pražským primátorem a sokolským funkcionářem.

Jeho prvním místem po absolvování univerzity bylo místo suplenta, tj. čekatele na místo středoškolského profesora, na reálce v Pardubicích. V Pardubicích působil od 1. října 1873 do 30. září 1874.

Bydlel na Pernštýnském náměstí, stravoval se v tehdejším hostinci „U Kajetánů“. Připravoval se k učitelské zkoušce spolu s kolegou Gustavem Hešem (1848–1917), který byl rovněž historikem a také měl zkušenosti z vystupování na divadle.

Vyučoval dějepis, zeměpis, němčinu, na nižším stupni také češtinu, a vyšší ročníky pro změnu učil logiku.
Zde rovněž rozvinul své společensko–organizační schopnosti. V dýcháncích, místní společností pořádaných, zpíval národní písně. Zpíval také při mších pro studenty v kostele svatého Bartoloměje. Na jaře 1774 se zúčastnil hudebního matiné.

Napsal tehdy báseň „Zdálo se mi“, která byla vydána v almanachu Ruch. V Pardubicích se zamiloval. Na podzim 1874 nastoupil na rakovnickou reálku. V Rakovníce učil dějepis a zeměpis, v případě potřeby i němčinu a češtinu. Jako profesor byl prý u žáků oblíben pro přirozenou autoritu, hluboké znalosti i specifický humor. V lednu 1876 se do Rakovníka vrátil s manželkou Marií (1852–1913), kterou si přivezl z Pardubic.

Budova někdejší rakovnické reálkyMaminka mu zemřela během jeho profesury v Rakovníku. V období dalších jeho rakovnických let se narodily jeho tři děti, při čemž se dospělosti dožili pouze syn Jaroslav (1877–1952) a dcera Josefina (1883–1962). Poslední Wintrův potomek, vnučka Františka, dcera Jaroslavova, zemřela v r. 1986.

Postupně se zapojoval do rakovnického kulturního života. Napsal oslavnou báseň „Slova hymnu na Karla IV.“ pro pětisté výročí úmrtí císaře Karla IV., kterou zhudebnil František Janák (1821–1889), ředitel kůru a varhaník v kostele svatého Bartoloměje v Rakovníku. Při této příležitosti měl přednášku – „O Karlu, králi Českém“.

Zároveň se připravoval k rigorózním zkouškám, které vykonal v březnu 1879 a v červnu 1879 se stal doktorem filozofie.

Během pobytu v Rakovníku vystřídal několik bydlišť, která většinou byla na dnešním Žižkově náměstí. Bylo mu umožněno podrobné studium městského rakovnického archívu, který byl obzvlášť bohatě vybaven dokumenty ze šestnáctého a sedmnáctého století, kdy česká města vzkvétala. Byl překvapen bohatostí studijního materiálu a studiu dokumentů zcela propadl. Dalo by se říci, že se mu staly osudem…

Zabýval se při svém studiu často soudními spory a soudními procesy, které byly většinou podkladem jeho beletristických prací. Z počátku vydával krátká pojednání v různých časopisech.

V r. 1881 mu vyšlo první beletristické dílo „Golgatha“, s podtitulem „kulturní obrázek z archivu rakovnického nakreslil dr. Sigmund Winter“. Později měla tato povídka název „Pozdě“.

Pozadí příběhu je poněkud příšerné: popravčí vrch, nazvaný Golgota nebo Golgatha, kde se scházeli při tajných schůzkách dva milenci: hostinská a vdova Anna Střípková a mladý řezník Mikuláš, který si pro získání dobrého bydla, aby se stal řeznickým mistrem, vzal postarší, nepřitažlivou a hádavou vdovu po svém předchůdci. Když jeho žena zemřela, doufal ve šťastný obrat své lásky. Ale dopadlo to jinak. Jejich láska skončila smrtí Anninou a po její smrti se našlo v její truhle mrtvé dítě a Mikulášovy dopisy. Byl odsouzen k ztrátě majetku.

Winter byl dobrým řečníkem, takže v jeho bibliografii jsou různé přednášky na aktuální i historická témata, i výzvy například k dobročinným a kulturním sbírkám. Psal také básně, ty ale spíš mezi jeho ostatními pracemi zapadly. Některé byly ale zhudebněné. Na jeho texty skládali písně Jan Nepomuk Maýr (1818–1888), František Kavan (1818–1896) a Václav Emanuel Horák (1800–1871), který byl varhaníkem a ředitelem kůru právě v chrámu Panny Marie Sněžné.

Další léta Winter „kreslil“ své další obrázky. V r. 1882 vyšel „Jiřík z Kozlan, odpovědník a škůdce zemský“. „Odpovědník“ je v jiném smyslu, než se používá dnes. Mohli bychom říci „vyzývatel“, asi v takové souvislosti jako Dalibor z Kozojed ničil majetek ploskovického purkrabího. V této povídce z konce šestnáctého století Winter čtenáři pod čarou dokazuje, s odkazem na historická fakta, že si nevymýšlí, že se příběh opravdu stal. Jiří Trygl, který byl původně považován za dobrého člověka, se postupně stal lupičem a žhářem. Takový život se mu dokonce zalíbil, že nedbal ani o svou rodinu; výsledkem všeho byla jeho poprava.

Roku 1884 vyšla Winterova nejznámější povídka „Nezbedný bakalář“, o bakaláři Janu Pičkovi Píseckém, který kývnul rakovnickým konšelům na nabídku místa učitele v rakovnické škole. Avšak město své sliby neplnilo, bakalář si rád přihnul, pánům měšťanům pak dával své pohrdání nepokrytě najevo. To vedlo k tomu, že se rozhodli najít si jiného bakaláře. Pička ale odešel sám. Před odchodem ale bakalář a žáci školu zdemolovali, dřevo vytrhali, aby se aspoň naposledy ohřáli a odešli. Bakalář totiž nepatřil pod soudní pravomoc města, ale pod pravomoc pražské univerzity. V Praze se pak pro svou výřečnost dokonce stal advokátem.

Na téma této povídky napsal herec Zdeněk Štěpánek (1896–1968) stejnojmennou divadelní hru, na jejímž základě napsali v r. 1939 spolu s režisérem Otakarem Vávrou (1911–2011) rovněž stejnojmenný scénář k filmu. Film byl ale natočen až po válce a uveden do kin v r. 1946 se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. Některé části filmu odpovídaly také dřívější povídce „Golghata“.

R. 1884 vyšla povídka s názvem „Člověk zmařený“, což je v podstatě charakteristika většiny postav Wintrových „obrázků“. Jsou to postavičky, které se nějakou chybou nebo osudem minou se svým životem, často o něj i přijdou. V této povídce se jedná o sirotka, je s ním tak krutě zacházeno, že to nepřežije.

Rakovnické dny Zikmunda Wintera byly plné školy a studia dokumentů, večer organizoval studentský život, pomáhal organizovat i společenský život celého města. Psal texty k písním, byl členem místního pěveckého kvarteta, byl členem místního Pěveckého hudebního spolku. Pomáhal studentskému spolku v pořádání plesů, besídek a divadelních představení. Byl dokonce zvolen i členem městského zastupitelstva.

Psal o rakovnické architektuře, především do časopisu Method, který vydával významný tehdejší kulturní pracovník, kněz, historik umění Josef Ferdinand Lehner (1837–1914), s nímž se později Winter velice spřátelil.

Psal také do Časopisu Musea království Českého, který vychází pod trochu jiným názvem dodnes. Povídky vycházely nejdříve v různých časopisech – v Lumíru i v Ruchu, ve Světozoru, v Národních listech. Vedle již uvedených povídek to byly ještě „Příšera“, „Rakovnický primátor“, „Do zeleného pokoje“, „O život“, „Démon ctižádostný“ aj.

Napsal několik prací týkajících se chmelu, vaření piva, vždyť žil v srdci chmelařské oblasti. Sice Winter usiloval o místo v Praze, ale Rakovníku patřilo jeho srdce. Pravděpodobně to bylo i obráceně. I dnes. Pokud jsou nějaké akce ohledně Zikmunda Wintera, většinou se na tom podílí Rakovník. Jeho pobyt v Rakovníku byl pro jeho další dílo, ale i pro Rakovník sám natolik význačný, že i teď některé prameny uvádějí, že byl dokonce rakovnickým rodákem.

Místo v Praze získal v r. 1884. Dostal se jako profesor na stejný ústav, který sám kdysi navštěvoval, a to na Akademické gymnázium, stále ještě sídlící na Františkově nábřeží.

V r. 1886 vyšly jeho „obrázky“ knižně pod názvem „Starobylé obrázky z Rakovnicka“ a podruhé v r. 1888 s názvem „Rakovnické obrázky“. Přes to, že měl poněkud obavy, jeho družnost i už renomé historika mu umožnily vstup do pražské společnosti historiků. Dokonce se r. 1891 stal, podobně jako již výše zmíněný Josef Ferdinand Lehner, mimořádným členem České akademie věd a umění císaře Františka Josefa I.

V Praze psal studijně i materiálově náročné vědecké práce, především z městského života. Kdesi jsem četla, že si Winter dával záležet na popisech starodávných kuchyní. Jednu s nich popsal v r. 1887 ve Světozoru pod názvem „Nádobí stolu staročeského“, v Osvětě vyšly „Staročeská kuchyně“, „Staročeští medikové v kuchyni“, přednesl přednášku „O českém kuchařství za starodávna“. Poměrně dost se zabýval osobností významného českého tiskaře a vydavatele Daniela Adama z Veleslavína (1546–1599).

Nezapřel, že byl Tomkovým žákem, protože ten se také zaměřil na městskou historii – viz Tomkův „Dějepis města Prahy“. V r. 1889 se stal řádným členem Akademie – a z Almanachu akademie se můžeme dozvědět, že bydlel v tehdejší Táborské ulici, což je dnešní ulice Legerova na Novém Městě, pravděpodobně byl jeho byt už poblíž Čelakovského sadů.

Podobným souborem jako „Rakovnické obrázky“ byl soubor povídek „Pražské obrázky“ z r. 1893.

Přes to, že by mohli být rivaly, spřátelili se velice dva historikové: Zikmund Winter a Alois Jirásek. Chodívali spolu i na vycházky. Ještě do jejich společnosti patřil básník Jaroslav Vrchlický (1853–1912) a lékař a spisovatel Josef Thomayer (1853–1927). Provázíval je i Josef Stupecký. Pravděpodobně přátelství Wintrově a Jiráskově nemohlo jejich spisovatelství vadit, protože, i když oba psali o historii, Winter měl tu každodenní historii, kdežto Jirásek velké dějiny na úrovni slavných období.

Hojná Voda

Winterovo pilné studium v prachu archívů mělo ale závažný zdravotní následek – začal trpět katarem průdušek. Asi od s. 1895 hledal úlevu ve zdravém prostředí Novohradských hor. Jezdíval s rodinou na letní byty do Hojné Vody, což byly tehdy lázně Heilbrunn, s léčivým pramenem.

Koncem století vyvrcholily mezi českými literáty spory tzv. kosmopolitického názoru, představovaného literáty, zabývajícími se evropskými i světovými tématy a mezi těmi, kteří dávali přednost domácím tématům. Spojující článek – básník Josef Václav Sládek – byl ze zdravotních důvodů nucen vzdát se vedení časopisu Lumír.

V r. 1901 založili, aby tuto mezeru vyplnili, Karel Václav Rais (1859–1926), Zikmund Winter, spisovatel Matěj Anastazia Šimáček (1860–1913), Josef Thomayer a Karel Matěj Čapek – Chod (1860–1927) časopis Zvon.

Hned na začátku jeho existence vyšla ve zvonu Wintrova povídka „Krátký jeho svět“, opět z řady „zmařených“. Mladý nezkušený učitel Jan Pistorius přišel do Prahy na Týnskou školu. Líbila se mu vdaná paní Marta Bognarová, do které byl zamilovaný i Janův nadřízený Marcio Žďárský. Jak Marta, tak Jan byli z Třebenic, tak byla Marta vůči svému krajanovi přívětivá a aniž by to tušil, posílala po něm vzkazy pro Marcia. Když na to Jan přišel, chtěl ji dopis vrátit. Ale žárlivý manžel to viděl, vyprovokoval rvačku, tasil kord a po převrhnutí svíce Jana ve tmě zabil. V závěru povídky vyplyne i její název: „Kantor Jan svůj svět dokonal a byl ten jeho svět krátký.“ Bognar zapíral, musel podstoupit „boží soud“ s vložením prstu do Janovy rány, který jeho vinu potvrdil. Ale pro věcný nedostatek důkazů byl nakonec osvobozen a odešel do svého rodného Německa.

Zikmund Winter sice nebyl přímo účasten sporů mezi ruchovci a lumírovci o světovosti, či naopak českosti literatury, ale měl jiné problémy, spíše generačního rázu. Byli to jednak jeho vlastní žáci - F.X.Šalda (1867–1937) - a později také Arne Novák (1880–1939), kteří byli k jeho dílu kritičtí, ale především o generaci mladší příslušníci tzv. Gollovy školy, kteří měli námitky vůči jeho způsobu bádání a jeho směšování historické beletrie s vědeckým zkoumáním. Dokonce kolovaly o Wintrovi historky, že v pozdních vědeckých pojednáních Winter záměrně neuváděl prameny správně, protože se prý přesvědčil, že ač kritici, se Gollovi žáci neostýchají jeho díla užít bez udání pramenů.

Roku 1902 se přestěhovalo Akademické gymnázium na Dvořákovo nábřeží, vedle Rudolfina, kde je dnes Pražská konzervatoř.

Někdejší budova Akademického gymnázia na Dvořákově nábřežíV r. 1903 vyšla ve Zvonu další Winterova povídka „Rozina sebranec“, zase o „zmařeném člověku“, která je známá opět především díky filmovému zpracování režiséra Otakara Vávry v r. 1945, o dívce, která je nalezencem. Jako velmi mladá se zamilovala, ale milenec ji zradil. Nevyhýbala se od té doby milostným poměrům, i když se provdala za starého, lakomého a nemilovaného člověka, stavitele Karfa. Kvůli jejímu pohoršlivému chování, nejen, že se scházela s jiným, ale pro něj i kradla a nestarala se o dceru, byli - nejdřív ona a pak i Karf – vyloučeni ze stavitelského cechu. Karf ji vyhnal, ale ona padala stále hloub na dno společnosti. Karf si najal vraha Mikuláše, který ji zabil. Když náhodou tento Mikuláš potkal její dceru, polekal se, že je prozrazen a při útěku se zabil. Karf byl sice souzen, ale pro nedostatek důkazů osvobozen.

V r. 1905 vyšla jedna z Wintrových povídek, která má svým způsobem šťastný konec – „Panečnice“, což je název povětrné ženštiny, věnující se „pánům“. Jana, hlavní hrdinka, měla šťastnou lásku, měla před svatbou a čekala dítě. Ale snoubenec zemřel na mor a dítě také ztratila. To stačilo k tomu hanlivému označení. Ze světa se vrátil ze zkušené pasíř Matúš a byl jako syn pasíře i vzhledem ke svým nabytým zkušenostem celkem členy pasířského cechu uznáván. Zcela jasně se počítalo, že – jako pasířův syn – se stane mistrem bez zkoušky. Ale náhodou se octl v místě, kde místní lehké ženy – panečnice – Janu týraly. To, že se jí zastal, mělo podle tehdejších zvyklostí za následek, že si ji musel vzít za ženu. Otec se rozhněval, mistři ho do cechu nepřijali a on s manželkou se v malé chatrči na otcově statku těžce probíjel. Po smrti otcově nebyla závěť jasná, tak nakonec i mistři otočili a povídka končí šťastně.

Za velmi závažné se považuje dnes Winterovo pojednání, vyšlé v r. 1906 „Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve XIV. a XV. století“, které mělo později pokračování.

V r. 1907 odešel Winter do důchodu a téhož roku zemřel nejmilejší a nejstarší Wintrův přítel Josef Stupecký.

V r. 1908 se jeho dcera Josefina provdala za hudebního skladatele Rudolfa Karla (1880–1945). Pobýval pak delší dobu v Hojné Vodě a psal tam svůj jediný velký román z doby bělohorské „Mistr Kampanus“ o profesorovi Univerzity Karlovy Janu Campanovi Vodňanském (1572–1622), který byl v r. 1612 a 1621 dokonce rektorem. Mistr Kampanus se sice ve stavovském povstání příliš neangažoval, ale v románu je velice působivě jeho očima popisována poprava jedenadvaceti českých pánů a tíživá atmosféra té doby. Po prohraném povstání se jasně rýsuje zánik Karlovy univerzity a nástup jezuitského učení a Mistr Kampanus vidí, že univerzitu nezachrání i přes to, že se vzdal své víry, a sám se otráví jedem na krysy. Ve skutečnosti to bylo o něco jiné. Jan Campanus Vodňanský nebyl ve víře pod obojí příliš žhavý a v r. 1622 přestoupil na katolictví. Ale osud univerzity mu lhostejný nebyl, po jejím zrušení se utrápil. Román vyšel r. 1909 u nakladatele J. Otty s ilustracemi Adolfa Kašpara.

V r. 1909 vyšlo pokračování „Dějin řemesel a obchodu“, nazvané „Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách“. Winter plánoval ještě třetí díl „Český průmysl a obchod městský v XVI. věku“, ale dílo už po jeho smrti dokončoval historik Josef Vítězslav Šimák (1870–941), který byl také Wintrovým životopiscem.

V r. 1910 vyšla v časopise „Mladý čtenář“ malá úvaha Wintrova, týkající se sbírání motýlů, což byla Wintrova záliba. Zcela sdílím spisovatelovy pocity, protože sama mám podobnou zkušenost. Pojednání se jmenuje „Nezabiješ“ a je o motýlech, jak zhoršující se přirozené prostředí ničí motýly. Spisovatel dále popsal vlastní výčitky nad ničením těchto krásných tvorů při snaze svou sbírku obohatit, ale i technický popis pomůcek sběratele motýlů. Poslední dokončená vědecká práce „Zlatá doba měst českých“, určená především mládeži, vyšla až po spisovatelově smrti v  r. 1913 v nakladatelství J. Otty. I zde můžeme vychutnat spisovatelův humor, například v popisu, jak se měnily výzdoby domů v přechodu z renesance na baroko: „Obrys závitků na štítě také nenechán na pokoji. I ten nucen na některém místě ze své dosavadní měkké linie povyskočiti a ve špičku se zlomiti. Touž snahou po neklidné linii baroko proměnilo se na arkýřích a věžicích domovitých, stejně jako na věžích veřejných staveb městských dosavadní zvonovité báně změněny ve formu cibule nebo štíhlejší formu hrušky…“

I v r. 1912 odjel Zikmund Winter na léčení, tentokrát do bavorských Alp, do lázní Reichenhall, kde si uhnal zápal plic a 12. června 1912 neočekávaně zemřel. Vždyť měl tolik plánů!

Busta Zikmunda Wintera v RakovníkuPo převozu do Prahy byl pochován na Vinohradském hřbitově v Praze. Pohřební obřad se konal z chrámu svaté Ludmily na Královských Vinohradech a vedl ho spisovatelův přítel – farář Josef Ferdinand Lehner, který v té době u svaté Ludmily sloužil. Přes skromný pohřeb přišli spisovatele doprovodit zástupci různých spolků, ale i vědeckých institucí, včetně Akademie. Bylo přítomno hodně mládeže. Přijeli zástupci Rakovníka a jeho Muzejního spolku, jehož členství si Winter velice vážil, i Hojné Vody, která věnovala náhrobní kámen z Novohradských hor.

Zikmund Winter napsal na čtyři sta pojednání i beletristických spisů.

Byl čestným členem různých muzejních spolků, čestným členem Historického spolku, vedle řádného členství v České akademii věd a umění byl i jejím sekretářem 1. třídy. Byl nositelem rytířského řádu Františka Josefa, byl školním radou.

V Rakovníku je na budově školy, ve které učil, pamětní deska, a škola se jmenuje nyní Gymnázium Zikmunda Wintera. V Muzeu T. G. Masaryka v Rakovníku má Zikmund Winter expozici a rovněž bustu.

Dalo by se říci, že Rakovník si ho váží více, než jeho rodné město. Protože v době nedávné se pozastavovali návštěvníci jeho hrobu nad upomínkou, žádající zaplacení pohřebního místa na pozůstalých, které od r. 1986 spisovatel už nemá. Do r. 1916 zaplatil hrob Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Bude Praha příště, po r. 1916 k Zikmundovi Winterovi vlídnější?

Možná, že je to právě spisovatelova řeč, které ve svých dílech užíval, že o něj už není v době, kdy se překládají díla z češtiny do češtiny. Že je Winter znám jen odborníkům, a je jimi uctíván.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 12. 2011.