Dobromila Lebrová: Giacomo Puccini, italský hudební skladatel - 150. výročí narození
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Italský hudební skladatel Giacomo Puccini se narodil 22. prosince 1858 v Lucce v Toskánsku v Corte (dvoře) San Lorenzo. Byl pojmenován po svém prapradědovi Giacomovi Puccinim (1712 - 1781), který byl zakladatelem rodu dlouhé řady místních významných hudebníků, včetně Pucciniho otce Michela (1813 - 1864). Michele, skladatel, varhaník v místní katedrále svatého Martina a učitel, se oženil v r. 1850 s Albinou Magi (1830 - 1884), sestrou jednoho z jeho žáků. Manželé nejdříve měli pět dcer, po nich následoval jejich první syn Giacomo, pak měli dvě další dcery. Druhý syn, který se stal také hudebníkem, se narodil jako pohrobek. V domě s nimi žila ještě babička Angela, otcova matka, rozená Cerù. Giacomovi bylo pouze pět roků, když otec Michele zemřel. Tehdy celá rodina doufala, že se on stane pokračovatelem hudební tradice rodiny. Jeho prvním učitelem byl Albínin bratr Fortunato Magi (1839 - 1892), Michelův někdejší žák, ředitel místní konzervatoře - Instituto musicale Pacini v Lucce, v hudební škole spojené s hudebním skladatelem Giovannim Pacinim (1796 - 1867). Magi ve svém studentovi nějaký zvláštní talent neshledal, ba dokonce byl znechucen synovcovou nekázní, tak doporučil, aby Albina do svého syna příliš velké naděje neskládala. Ona ale místo toho poslala syna k jinému učiteli, Carlovi Angelonimu (1834 - 1901), který byl rovněž žákem Giacomova otce a který také učil na Instituto musicale. To přineslo lepší výsledek a Puccini na konzervatoři pokračoval. Vypráví se o něm historka, že v r. 1876 šel pěšky asi 30 km z Luccy do Pissy, jen aby slyšel Verdiho Aidu, což prý ovlivnilo jeho další rozhodování o budoucnosti. Tehdy se už také ukázaly jeho možnosti, v r. 1878 představil dvě svá náboženská díla, svůj motet Plaudite populi (Chvalte, lidé) a Credo, která, byť v místním měřítku, vzbudila ohlas, v soutěži školy skončila na posledním místě. Dále studoval v Miláně u skladatele Antonia Baziniho (1818 - 1897) a skladatele Amilcara Ponchielliho (1834 - 1886) na zdejší konzervatoři. Studoval na stipendium od italské královny Margherity (1851 - 1926) a s podporou svého poručníka - bohatého strýce, otcova bratrance, Nicolaa Cerùa, přesto ale v dost nuzných podmínkách. V Miláně získal velmi dobré vzdělání, ale značně byl ovlivněn hudbou německého skladatele Richarda Wagnera a francouzskými skladateli, jako například Georgesem Bizetem a Charlesem Gounodem. Zároveň se ale seznámil s významnými italskými hudebními osobnostmi, Arriagem Boitem (1842 - 1918) a jeho programní skupinou Scapigliatura (Nevázanost). Nějakou dobu byl také spolubydlícím dalšího významného italského skladatele Pietra Mascagniho (1863 - 1945). Studium musel vzhledem k malým finančním možnostem své matky s rozsáhlou rodinou ukončit po jednom roce, ale ukončil je s vynikajícím prospěchem v r.1883. V červenci toho roku studentský orchestr konzervatoře provedl Pucciniho „Cappricio sinfonico“ a dílo bylo velmi příznivě přijato. Ponchielli vkládal do svého žáka velké naděje a povzbuzoval ho, aby se ještě v době studií zúčastnil soutěže, kterou na jednoaktovou operu vyhlásil hudební nakladatel Edoardo Sonzoni (1836 - 1920). Spolu s dalším příznivcem hnutí Scapigliatura - libretistou Ferdinandem Fontanou (1850 - 1919) napsal Puccini pro soutěž svou první operu „Le Willis“. I když opera nezvítězila, při představení 31.5.1884 v milánském Teatro dal Verme měla premiéru s nadšeným ohlasem u obecenstva a vydavatel Giulio Ricordi (1840 - 1912) se rozhodl, že dílo vydá. V italském večerníku „Corriere della Sera“ (Večerní kurýr) nazval kritik Antonio Gramola Pucciniho „italským skladatelem, na kterého jsme čekali“. Puccini si však nemohl úspěch zcela vychutnat - musel spěchat domů k nemocné matce, která krátce nato 17. července 1884 zemřela. V Lucce se ale Puccini tohoto roku seznámil s Elvirou Bonturi Gemigniani (1860 - 1930), která byla provdána za obchodníka Narcisa Gemignianiho (1856 - 1903). I když jsou podrobnosti jejich seznámení nejasné, pravděpodobně dával Puccini Elviře hodiny zpěvu. Puccini a Elvira měli spolu milostný vztah, ze kterého se narodil v r. 1886 syn Antonio (1886 - 1946). Když vyšlo její těhotenství najevo, odešla Elvira za Puccinim i s dcerou Foscou (1880 - 1967). V té době spolu bydleli v Monze. Puccini nechtěl zanechat skladatelské práce, musela tedy pracovat Elvira - pracovala v obchodě ve firmě Fratelli Bocconi. Elvířin syn Renato z manželství s Gemignianim se narodil právě v této přechodné době v r. 1885. Puccini s Elvirou spolu žili nesezdáni až do smrti jejího manžela v r. 1903. V prvních dobách této aféry pokračoval Puccini ve spolupráci s Fontanou na druhé verzi své první operní práce pro operu v Turíně, která se nyní nazývala „Le Villi“ a byla to opera dvouaktová. V Turině měla velký úspěch, i když při předchozím provedení v Miláně ze začátku příliš dobře přijatá nebyla, ale pak byla v r. 1885 i v Miláně třináctkrát opakována. Druhá opera „Edgar“ byla dokončena koncem roku 1887 opět s Ferdinandem Fontanou jako libretistou; premiéru měla 21. dubna 1889 v Miláně v La Scale, ale byla přijata rozpačitě, hlavně libreto bylo velice zkritizováno. Po určité době Puccini začal hledat námět k další opeře, požádal tedy vydavatele Ricordiho, aby zajistil práva na tehdy velmi oblíbenou hru „La Tosca“ francouzského dramatika Victoriena Sardoua (1831 - 1908), která měla premiéru v Paříži v r. 1887. Slavila úspěchy s herečkou Sarah Bernhardtovou v hlavní roli při jejím turné po Evropě v r. 1889. Sardou v té době svolení nedal a Puccini se musel poohlédnout po jiném námětu. Ve stejné době četl „L’Histoire de Manon Lescaut et du Chevalier des Grieux“ (Příběh Manon Lescaut a rytíře de Grieux) od Abbého Prévosta (1697 - 1763). I když tento příběh inspiroval francouzského skladatele Julesa Masseneta (1842 - 1912) k úspěšné opeře „Manon“ už v r. 1884, Puccini si věřil, že je schopen stvořit svou vlastní představu díla. Ale najít dobrého libretistu byl dost obtížný úkol; nakonec objevil básníka Luigiho Illicu (1857 - 1919). Spolupráce s ním se ukázala jako obzvláště úspěšná a při premiéře opery „Manon Lescaut“ 1. února 1893 v Teatro Regino v Turíně obecenstvo, mezi nímž byla italská královna Margherita a pozdější ministerský předseda Luigi Pelloux (1839 - 1924), bouřlivě tleskalo už před koncem prvního jednání. Následovaly oslavné kritiky a velký úspěch a asi za týden po premiéře byl Puccini poctěn titulem Cavaliere dell’Ordine della Corona d’Italia (Rytíř řádu italské koruny). „Manon Lescaut“ zajistila Puccinimu slávu i v zahraničí - byla provedena krátce nato nejen po celé Itálii, ale i v Německu, Španělsku, Argentině, Brazílii a v Rusku. V r. 1894, kdy byl Puccini přítomen při provedení Manon Lescaut v Londýně, jej G.B. Shaw (1856 - 1950) nazval „dědicem Verdiho“. Bezprostředně po těchto úspěších hledal Puccini nějaké útočiště, kde by mohl v klidu tvořit, a zakoupil dům v toskánském městě Torre del Lago poblíž západního italského pobřeží. Zde se mimo skládání Puccini věnoval svým zálibám - honbě, ale i automobilismu, jehož byl velkým ctitelem. - Měl rád rychlá auta. - Také spolu se svými přáteli vybudoval klub La Boheme. Jméno bylo symbolem přístupu Pucciniho přátel k životu i název jeho zamýšlené opery, o které uvažoval už od r. 1892. Když se Puccini rozhodl pro zhudebnění díla francouzského spisovatele Henriho Murgera (1822 - 1861) „Scenes de la vie de Boheme“ (Scény ze života bohémy), pracoval na stejném námětu už další italský skladatel - Ruggiero Leonacavallo (1857 - 1919). Premiéra Pucciniho opery na libreto Luigiho Illici ve spolupráci s Giuseppem Giacosou (1847 - 1906) „La Bohema“ (Bohéma) byla 1. února 1896 v Turíně. - V tisku se přetřásalo, že Puccini musel vědět o Leoncavallově volbě námětu. Premiéra Leoncavallovy opery na vlastní libreto o rok později nebyla tak úspěšná jako Pucciniho, také i v současnosti se Leoncavallova opera dává zřídka. Při premiéře byla účastna královská rodina a spousta uměleckých osobností, dílo však bylo přijato obecenstvem vlažně a kritikou jízlivě. Opera se však brzy uchytila nejen v Turíně, ale po celé Evropě a oblíbenou zůstala do dnešní doby. Zde je významná i jiná skutečnost, že dirigent, kterého si nakonec k provedení Puccini vybral, byl v době premiéry indisponován, a tak premiéru řídil mladý, tehdy neznámý dirigent Arturo Tosacanini (1867 - 1957). Puccini byl s jeho provedením velice spokojen, což nastartovalo dirigentovu skvělou životní kariéru. Během práce na „Bohémě“ se Puccini vrátil k myšlence zpracování Sardouovy hry „La Tosca“ a v té době byl už schopen získat oprávnění ke zpracování. Opět na libretu pracovalo duo Illica a Giacosa a premiéra byla 14. ledna 1900 v Teatro Costanzi v Římě. Ale bylo to v době poněkud vratké politické situace v Itálii. Král Umberto I. (1844 - 1900), přežil už dříve několik pokusů o atentát od anarchistů, i když později nakonec právě v tomto roce atentátu podlehl. V době premiéry přišlo několik varování před bombovými útoky na divadlo, kde byla přítomna i královna Margherita, že napětí způsobilo stísněnost provedení opery, ale brzy po celé Evropě opera „Tosca“ dosáhla stejného úspěchu jako obě předchozí díla. Když byl Puccini v Londýně při uvedení opery „Tosca“, viděl drama „Madame Butterfly“ od amerického dramatika Davida Belasca (1853 - 1931), který byl ředitelem divadla na Broadwayi. Přesto, že slovům nerozuměl, začal se o dílo zajímat. Libreto opět zpracovali jeho dva současní libretisté. Opera „Madama Butterfly“ je první vhled Pucciniho do hudební exotiky, vzdálené od verismu nebo realismu „Toscy“. Intenzívně bádal i v japonské hudbě a konzultoval se dvěma japonskými ženami - jednou herečkou cestující po Itálii a s manželkou japonského velvyslance, jak nejlépe hudebně vyjádřit způsob řeči Japonky. Jeho dílo bylo rovněž ovlivněno francouzskými skladateli, např. Claudem Debussym (1862 - 1918), který se také ve svém díle snažil o vylíčení východní kultury - pro změnu indonéské. Výsledkem bylo použití zvonků a důraz na bicí nástroje. V zimě v r. 1903 zemřel Elviřin manžel. Zároveň ale v únoru 1903 měl Puccini vážnou automobilovou nehodu, při níž se jeho auto skutálelo ze srázu a on jen zázrakem přežil. Jeho zdravotní stav se zlepšoval pomalu a do domu byla kvůli tomu přijata další služebná - Doria Manfredi (1885 - 1909). Po Pucciniho rekonvalescenci a po předepsané době po manželově smrti se Elvira s Puccinim mohli vzít. Svatbu měli 3. ledna 1904. Premiéra opery „Madama Butterfly“, tehdy pouze dvouaktové, byla 17. února 1904 v milánské La Scale. Přes velké očekávání a naděje skladatelovy, opera zcela propadla. Obecenstvo ji zcela odmítlo, přesto, že pravděpodobně důvodem byla placená „klaka“ od závistivců. Připomínky byly hlavně vůči libretu. Puccini operu přepracoval, změnil ji na tříaktovou a v 28.května 1904 byla přepracovaná opera s velkým úspěchem provedena v Brescii. Potřetí ji ještě upravil pro pařížské provedení v r. 1906. V době před svatbou Elvira jen málokdy cestovala s Puccinim, přesto, že spolu žili; rovněž on nebyl příliš spolehlivý, co se vztahů týče. Koncem roku 1908 Elvira nespravedlivě obvinila služebnou Doriu Manfredi z poměru s jejím manželem, vyhodila ji z práce a zničila její pověst. Puccini byl v té době v Paříži a pokoušel se písemně vše rozmotat, ale Doria obvinění neunesla a otrávila se. Po důkazu při pitvě, že dívka byla nevinná, zažalovala její rodina Pucciniho manželku, takže byla paní Elvira dokonce odsouzena k pětiměsíčnímu vězení. Puccini se však za svou ženu postavil, že byla nakonec osvobozena a do vězení nemusela, ale aféra jej dost poznamenala. Během této doby se pokoušel Puccini vrátit k práci na své další plánované opeře. Byla to opět adaptace hry Davida Belasca „The Girl of the Golden West“ (Děvče ze zlatého Západu) z prostředí zlatokopů v Americe. Už v r. 1907 byl Puccini v New Yorku, aby dohlédl na přípravy provedení svých oper „Manon Lescaut“ a „Madama Butterfly“ v Metropolitní opeře. Tehdy uviděl právě Belascovu hru. Z Pucciniho osvědčených libretistů byl Giacosa už rok mrtev a Illica zrovna pracoval na jiném libretu; tedy našel Puccini jinou dvojici: Guelfa Civinniho (1873 - 1954) a Carla Zangariniho (1874 - 1943), jehož matka byla Američanka. Z jejich spolupráce vznikla opera „La Fanciulla del West“ (Děvčátko ze Západu). Opera byla zkomponována tak, aby maximálně vyhověla tehdejšímu americkému vkusu. Puccini totiž připravoval světovou premiéru pravě pro newyorskou Metropolitní operu, což se uskutečnilo 10. prosince 1910 v hvězdném provedení s Emou Destinnovou (1878 - 1930) jako Minnie, s Enricem Carusem (1873 - 1921) jako desperátem Rammerezem, s barytonistou Pasqualem Amatem jako šerifem a s Arturem Toscaninim za dirigentským pultem. V té době se jak skladatel, tak dirigent, tak i Caruso předháněli v dvoření slavné sopranistce, Caruso ji dokonce požádal o ruku. Úspěch byl velkolepý - opona šla nahoru asi padesátkrát. Obr. 04 V r. 1912 zemřel nakladatel i Pucciniho přítel Giulio Ricardi, což byl pro Pucinniho téměř konec dalšího psaní. Ale když v r. 1913 měla být provedena ve vídeňském Karlstheatru opera „Děvče ze zlatého Západu“, požádali ho intendanti divadla Otto Eibenschütz a rakousko-maďarský hudební skladatel Heinrich Berté o napsání operety. Puccini nebyl příliš tomuto žánru nakloněn, ale nakonec se pokusil o operetu „La Rondine“ (Vlaštovka) s libretem od Giuseppe Adamiho (1878 - 1946), která měla premiéru 27. března 1917 v Monte Carlu. Ve Vídni premiéra totiž nebyla v té době možná v důsledku 1. světové války, protože Itálie byla s Rakousko-Uherskem ve válečném stavu. Ještě k tomu měl Puccini rozepři se synem Ricardiho - Titem - a tak přešel k jeho konkurenci - k nakladateli Sonzognovi, který právě provedení „Vlaštovky“ v Monte Carlu zařídil. V Monte Carlu byla opereta úspěšná, ale později zcela zapadla. Puccini v době války začal pracovat na dalším díle, které je dnes známé jako „Trittico“ (Triptych). K první z předpokládaných tří jednoaktových oper „Il Tabarro“ (Plášť) napsal libreto, které bylo dokončeno v r. 1916, také Giuseppe Adami. Puccini se poohlížel po někom, kdo by napsal další dvě libreta a obrátil se na svého přítele Giovacchina Forzana (1884 - 1970), který podle vlastního námětu napsal jednoaktovku „Suor Angelica“ (Sestra Angelika). Třetí díl „Gianni Schicchi“ pochází z Dantovy „Božské komedie“. „Sestra Angelika“ byla dokončena v polovině září 1817 a „Gianni Schicchi“ následující duben. Vzhledem k značně vyčerpaným finančním možnostem v Itálii, což bylo způsobeno válkou, byla zadána premiéra „Triptychu“ do newyorské Metropolitní opery. Okolnosti kolem příměří v r. 1918, způsobující těžkosti cestování, zabránily Puccinimu, aby se premiéry 14. prosince 1918 osobně zúčastnil. Premiéra byla úspěšná a dílo bylo brzy uvedeno v lednu 1919 v Římě a v květnu 1919 v londýnské Covent Garden. Kolem tehdejšího domova Pucciniho v Terre del Lago začaly těžební práce na získávání rašeliny, byla zde postavena továrna na její zpracování a přestal zde být klid, který Puccini ke své práci potřeboval. Manželé Pucciniovi se v r. 1921 přestěhovali do blízkého pobřežního města Viareggia. Zde začal Puccini pracovat na své další opeře z exotického prostředí Číny „Turandot“. Téma bylo převzato ze stejnojmenné hry italského dramatika Carla Gozziho (1720 - 1806), napsané na námět příběhů z tisíce a jedné noci. Puccini se opět obrátil na Giuseppe Adamiho, aby mu napsal libreto. Na libretu spolupracoval ještě dramatik a novinář Renato Simoni (1875 - 1952). Spolupráce na díle poněkud vázla. Premiéra byla plánována na r. 1925, ale před jejím dokončením zjistili lékaři u Pucciniho nádor hrtanu. Na návrh odborníka z Florencie odcestoval Puccini se svým synem do Bruselu, kde se léčilo i pomocí tehdy nového ozařování. Avšak po několika dnech v důsledku stresu z cesty i vlastního léčení dostal Puccini srdeční infarkt, na který ráno 29. listopadu 1924 zemřel. - Některé prameny tvrdí, že zemřel v důsledku operace. Pohřební průvod byl uspořádán již v Bruselu, pak byl Puccini převezen do Milána na hřbitov Cimitiero monumentale a v r. 1926 byly jeho ostatky přemístěny do kaple u jeho vily v Torre del Lago, kde odpočívají dodnes. Vila je majetkem Pucciniho vnučky, ale je veřejnosti přístupná. Puccini na konci života doporučil hudebního skladatele a klavíristu, Franca Alfana (1875 - 1954), v té době ředitele turínské konzervatoře, aby operu dokončil, a opera byla již v době premiéry 25. dubna 1925 hotová. Ale Toscanini tehdy „Turandot“ v La Scale při premiéře řídil a skončil přesně v místech, kde skončil Puccini, s tím, že „zde Mistr odložil pero“. Nyní se opera většinou hraje v provedení Alfanově. V r. 2001 byla však provedena v nejnovějším nastudování podle dokončení skladatele Luciana Beria (1925 - 2003). Některá Pucciniho díla, především neoperních žánrů, například církevní chorály, smyčcová kvarteta a množství písní, zůstala nepublikována. Puccini je synonymem vyvrcholení italské opery. Jeho dílo bylo příležitostí pro oslnivou kariéru mnohých umělců včetně naší Emy Destinnové. Kritika mu vytýkala, že se nestaral o současný vývoj hudby, záleželo mu spíš na vkusu publika; je tedy jeho dílo celkem nesrovnatelné s jeho vrstevníky, avšak stále je oblíbené. V mnohých italských městech mu byly postaveny pomníky. Obr. 05 Letošní rok znamená pro všechna italská města, která se Pucciniho života nějak týkala, velké oslavy. Město Torre del Lago má nyní přívlastek „Puccini“, tedy Torre del Lago Puccini. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2008.
Ing. Dobromila Lebrová
Další články autora
- Dobromila Lebrová: Bohuslav Balbín z Vorličné
- Dobromila Lebrová: Walter Scott, skotský básník a spisovatel – 240. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Josef Mánes, malíř
- Dobromila Lebrová: Bernard Bolzano, filozof, teolog a matematik - 160. výročí úmrtí.
- Dobromila Lebrová: Wilhelm Conrad Röntgen, nositel Nobelovy ceny - fyzik, inženýr a vynálezce
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Miloslav Švandrlík | |
Jan Krůta | |
Jiří Suchý | |
Dáša Cortésová | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Jan Vodňanský | |
Jaroslav Vízner |