Dobromila Lebrová: William Holman Hunt, anglický malíř

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

William Holman Hunt, anglický malíř 
7. září 2010 - 100. výročí úmrtí


Pokud si prohlížíme některé z obrazů Williama Holmana Hunta, třeba jen z reprodukce, může se nám stát, že zachytíme onen dost vzácný, blažený pocit slabého mrazení v zádech při vhledu do mystična.
Nebyl považován sice za příliš talentovaného malíře, ale byl oceňován jako mistr vizí - jeho obrazy, především ony s mystickými a mýtickými náměty, přitahovaly a přitahují pozornost. Nejdříve to bývalo i rozhořčení, co k němu pozornost přitahovalo, protože jeho zobrazení nebylo ve své době obvyklé. Ale pak to bylo právě cosi, co nás nutí nejdříve přemýšlet, po chvíli pouze vnímat a potom si jen přát nahlédnout kamsi za oponu neznámého a tajemného.
Protože vyrůstal v přísné evangelické rodině, byl velice mravný a považoval malířství a básnictví za posvátné činnosti, které ale po celou dobu lidské civilizace byly zneužívány ke službě ďáblově. Jeho dílo skrývá spoustu jinotajů a symbolů, které souvisejí s předlohami jeho obrazů, ať už je to bible nebo básnická díla. Byl perfekcionalista, každý obraz velice do detailu promýšlel a ukládal do něj svá poselství. Proto jeho dílo není rozsáhlé, ale jeho obrazy jsou všude hojně navštěvovány.
Narodil se jako z nejstarší z dětí svých rodičů 2. dubna 1827 ve Wood Street v londýnském Cheapside, kde byl jeho otec William správcem obchodního skladiště. Maminka se jmenovala Sarah, rozená Holman. Na křestním listu měl druhé jméno Hobman. Později si své jméno změnil na Holman; jednak se mu Hobman nelíbilo a jednak byl přesvědčen, že kněz při křtu špatně rozuměl hláskování jeho jména. Jako malíř později užíval obou jmen jako příjmení spojené pomlčkou. - Do školy chodil jen krátce a už ve dvanácti letech pracoval jako drobný úředníček u obchodníka s nemovitostmi, jakéhosi pana Jamese, který měl jako koníčka malování a který ho povzbuzoval, aby se stal malířem. Do r. 1842 navštěvoval vedle zaměstnání třídu kreslení v Mechanickém institutu, který byl určen pro studium při práci. Také měl hodiny kreslení u jakéhosi malíře portrétů Henryho Reynoldse.
V r. 1843 přemluvil rodiče, aby mu dovolili studium malířství na Královské akademii (Royal Academy) a snažil se studovat obrazy v Britském muzeu a v Národní galerii. Pokoušel se vydělávat peníze malbami podobizen.
V r. 1844 nastoupil na třetí pokus na Královskou akademii, sice nejdříve jako jakýsi „čekatel“ a až v r. 1845 se stal řádným studentem Akademie. - Na začátku svých studií namaloval Hunt vlastní podobiznu, která je v úvodu tohoto článku.
Na začátku studií vystavoval obraz „Malá Nella“ (Little Nell) v British Institution v ulici Pall Mall, což byla tehdejší instituce založená pod královskou patronací v r. 1805 pro podporu krásných umění. Obraz byl pravděpodobně odrazem nedávno vydaného románu Charlese Dickense (1812 - 1870) „Starožitníkův chrám“ (The Old Curiosity Shop).
Hunt, který měl duchovní sklony, byl nadšen středověkým uměním, obzvláště benátským, a toužil přenést jeho duchovní myšlenky do současného umění, tak aby nad dílem samým učinil jakousi metaforu, jakési obrazné vyjádření všech myšlenek s dílem souvisejících. Brzy se seznámil se dvěma obdobně smýšlejícími spolužáky - nejdříve Johnem Everettem Millaisem (1829 - 1969), který byl šlechtického původu, a pak s básníkem a malířem italského původu Dantem Gabrielem Rosettim (1828 - 1882). Dante Gabriel Rosettí byl nadšen starou italskou literaturou, především Dantovou „Božskou komedií“ (La Divina commedia).
Společně s Millaisem, v jehož ateliéru tehdy Hunt pracoval, vymýšleli námět na další výstavu. Hunt nakonec vybral námět zcela nepovšimnutého básníka Johna Keatse (1795 - 1821) z jeho básně z r. 1821 „Předvečer svaté Anežky“ (The Eve of St Agnes) - nejedná se však o Anežku Českou. - Obraz malíři malovali společně.
Rosetti a Millais, stejně jako on, byli zklamání vedením Královské akademie. Ta vycházela z ducha svého zakladatele, Sira Joshuy Reynoldse (1723 - 1792), který byl líbivým malířem šlechty, ba i tehdejšího krále. Některé prameny tvrdí, že studium Huntovi tento malíř znechucoval osobně, není to však možné vzhledem k jeho životopisným datům. - Pro zajímavost - jeden z dalších anglických „duchovních“ malířů William Blake (1757 - 1827) byl obrazy Sira Joshuy také značně znechucen.
Zřejmě ale na Královské akademii „strašil“ Reynoldsův duch a Hunt se svými přáteli mu dali přezdívku Sir Sloshua, cosi jako „mazal“, protože on byl pro ně zosobněním všeho, co považovali v malířství za špatné - manýrismu a otřelého umění - jakéhosi klišé. Reynolds za svých italských studií studoval totiž především díla Michelangelova a Rafaelova a to přinutilo Hunta s jeho přáteli, aby - tajně - v zaří r. 1848 utvořili skupinu, nazvanou „Pre-Raphaelite Brotherhood“ (P. R. B.) - Bratrstvo prerafaelitů, což znamenalo, že dávají přednost umění středověkému a uměni rané renesance. Považovali totiž Rafaela za prvního představitele jimi nenáviděného racionalismu. Vycházeli z myšlenek básníka a kritika Johna Ruskina (1819 - 1900), které vyjádřil v r. 1847 ve své knize „Moderní malíři“ (Modern Painters). Bratrstvo vzniklo tajně v domě Millaisových rodičů v Gower Street. Hunt byl ze začátku duchovní osobností skupiny.
V Millaisově ateliéru maloval Hunt spolu s ním svůj další obraz „Rienzi přísahá, aby dosáhl spravedlnosti kvůli smrti svého mladšího bratra, zabitého v potyčce mezi Colonovou a Orsiniho klikou“ (Rienzi Vowing to Obtain Justice for the Death of his Young Brother, Slain in a Skirmish between the Colonna and Orsini Factions). Modelem pro mrtvého bratra byl Dante Rosetti. Krajinu pro obraz vzali umělci z Hampsteadského vřesoviště v Londýně. Obraz vycházel z básně Edwarda Bulwera-Lyttona (1803 1872) „Rienzi“ - o římském povstalci a republikánovi Colovi di Rienzovi (1313 - 1354). Na obraze bylo označení bratrstva - P.R.B. Obraz byl v r. 1849 vystaven v Královské akademii a byl velmi dobře přijat. Roku 1849 namaloval Hunt obraz, který byl inspirován komedií Williama Shakespeara (1564 - 1616) „Něco za něco“ (Measure for Measure), nazvaný „Claudio a Isabella“.
Ke třem zakladatelům prerafaelitů se v r. 1849 přidali následující malíři - Rosettiho bratr William Michael Rosetti (1829 - 1919), malíř James Collinson (1825 - 1881), umělecký kritik Frederic George Stephens (1828 - 1907) a sochař a básník Thomas Woolner (1825 - 1892).
V r. 1850 navštívil Hunt s Rosettim Paříž, Belgii a Holandsko, nadchla ho díla z patnáctého století, především obrazy Holanďana Jana van Eycka (1385 - 1441). Malíři spolu krátce vydávali časopis prerafaelitů „The Germ“ (Zárodek), který ale neměl úspěch - vycházel pouze od ledna do dubna. Téhož roku Rosetti vystavoval svůj nejslavnější obraz „Zvěstování“ (Ecce Ancilla Domini - The Annunciation). Ale při výstavě prozradil význam zkratky „P.R.B.“ příteli, sochaři Alexandrovi Munrovi (1825 - 1871) a existence tajného bratrstva vyplula napovrch a začal skandál i sžíravé kritiky.
Tento rok byla totiž další výstava prerafaelitů a zde vystavoval Millais svůj obraz „Kristus v domě svých rodičů“ (Christ in the House of His Parents), který kritika nemilosrdně strhala; Charles Dickens o obrazu prohlásil, že na něm Svatá rodina při své „středověké“ pozici vypadá jako skupina opilců. - Hunt sám na této výstavě vystavoval obraz „Konvertovaná rodina ukrývá křesťanského misionáře pronásledovaného druidy“ (A Converted British Family Sheltering a Christian Missionary from the Persecution of the Druids), který je také označován pouze jako „Misionář“ (The Missionary). I tento obraz byl tvrdě zkritizován, ale v důsledku známostí Millaise se Hunt setkal s manželi Combeovými. Pan Thomas Combe (1796 - 1872) měl vrchni dohled - byl superintendantem - nad tiskem Oxfordské univerzity a byl mecenášem umění. Stal se patronem prerafaelitů a byl to vlastně on, který poukázal Huntovi na prvotní symbolismus starých italských umělců. V okamžiku zoufalství byl pan Combe pro Hunta velkou oporou, protože si jeho obraz „Misionáře“ koupil.
Hunt mohl začít další obraz, tentokrát na další námět Shakespearovy komedie „Dva šlechtici veronští (The Two Gentlemen of Verona), nazvaný „Valentin osvobozuje Sylvii od Protea“ (Valentine Rescuing Sylvia from Proteus). Obraz byl vystaven v Královské akademii v r. 1851 a opět byl zkritizován. Hunt byl na tom tak špatně, že si musel od Millaise vypůjčit peníze. Ale ještě téhož roku na výstavě v Liverpoolu obraz „Valentina“ získal cenu a byl prodán.
V létě začal Hunt své dílo, které ukrývalo symboly ze Shakespearovy tragédie „Král Lear“ (King Lear) i z Nového zákona z bible, nazvané „Námezdný pastýř“ (The Hireling Shepherd). Také začal malovat své nejslavnější dílo „Světlo světa“ (The Light of the World). Zároveň namaloval obraz „Naše anglické pobřeží“ (Our English Coasts). Obraz je rovněž nazýván „Bludná ovce“ (Strayed Sheep). Tento obraz maloval Hunt při svých toulkách po jihovýchodním pobřeží Anglie kolem Lamanšského kanálu, ve Fairlightu u Hastingsu. Na obraze jsou oceňovány především hry světla stínu.
Téma „Námezdného pastýře“ je v první podobě převzato z „Krále Leara“, kde Edgar, v převleku za blázna - „nebohého Toma“- zpívá písničku:
Spíš-li, či bdíš, pastevče krásný?
ovečky do žita ti jdou.
Zapískni jen sladkými ústy,
ovečky škody nevezmou. (Překlad Ladislav Josef Čelakovský - 1834 - 1902).
Ovšem při pátrání dál dojdeme k Apokalypse svatého Jana, k 10. kapitole - „že lhůta je u konce“. V obrazu je jinotaj také v tom, že pastýř, který objímá dívku a nedbá o své stádo, má v levé ruce smrtihlava, kterého dívce ukazuje a který může být předzvěstí zkázy stáda i zkázy jiné. Náznaky zničení jsou vidět na nepřirozeně položených ovcích. - Obraz byl označen za neslušný či příliš naturalistický, což u tak puritánsky mravného malíře překvapuje - kdyby nesledoval hlubší smysl.
O obrazu „Světlo světa“ (viz další obrázek) prohlásil Hunt, že jej maloval na boží příkaz. Je to alegorická malba, která představuje Ježíše, který se chystá zaklepat na zarostlé a dlouho neotevírané dvéře. Je to opět z Apokalypsy svatého Jana (3:20): „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Dvéře nemají kliku a je tedy patrné, že je lze otevřít pouze z nitra, které představuje nevědomou, zatvrzelou mysl. - Aby dosáhl dokonalého účinku, maloval Hunt obraz v noci za světla lampy v nouzovém přístřešku ve Worcester Park, jiné prameny uvádějí i jiné místo. Hunt si velice přál tímto obrazem vnést do duší lidí, především křesťanů, v přetechnizované společnosti hlubší pochopení duchovnosti. Ale na počátku, při výstavě v r. 1853 byl obraz zkritizován především příznivci katolické církve. Ruskin v Timesech vysvětlil symbolický obsah a obraz začal putovat po Anglii a všude byl nadšené přijímán. Nakonec byl Hunt požádán o větší kopii obrazu, která je nyní v katedrále svatého Pavla v Londýně, nedaleko od Huntova rodiště. Originál je v kapli Keble College v Oxfordu, podle jiných údajů v Manchesteru v Městské galerii. Obraz byl inspirací například pro anglického hudebního skladatele Arthura Sulivana (1842 - 1900) k napsání oratoria „Světlo světa“ z r. 1873.
Podle některých pramenů Hunt žádného žáka neměl, podle jiných právě v r. 1852 získal prvního žáka - malíře Roberta Martineaua (1826 - 1869). - Huntův dřívější obraz „Claudio a Isabella“ byl vystaven v Liverpoolu a získal tam cenu. Obraz „Naše anglické pobřeží“ získal cenu v Birminghamu.
V tomto roce začal Hunt svůj další obraz, opět na první pohled šokující, s hlubším morálním nebo moralistickým podtextem „Probuzené svědomí“ (Awakening Conscience), kde mladá dáma, celá zardělá, vstává z klina svého učitele hudby, sedícího u klavíru v okamžiku, kdy si uvědomí, že její počínání není vhodné. Malířovi se povedlo vyjádřit velmi přesvědčivě a pravdivě výraz obou zúčastněných a symbolicky je v obraze namalovaná pod stolem číhající kočka a na klavíru ptáček v kleci.
Aby poznal skutečnou krajinu Svaté země, putoval Hunt v r. 1854 přes Paříž a Alexandrii nejdříve do Káhiry a Gízy. Maloval zde spolu s krajinářem Thomasem Seddonem (1821 - 1856), rovněž prerafaelitou. V Gíze Hunt namaloval obraz „Napajedlo gazely“ (The Haunt of the Gazelle). V červnu dojel do Jeruzaléma a začal obraz „Nalezení Vykupitele v chrámu“ (The Finding of the Saviour in the Temple) o rozmluvě dvanáctiletého Ježíše s učenými židovskými mudrci. V létě si udělal několik výjížděk, například k říčce Cherithu nedaleko Jericha, která upomíná na proroka Eliáše, do Hebronu a k Mrtvému moři. Na podzim začal malovat svůj další alegorický obraz „Obětní kozel“ (Scapegoat), pro který našel námět ve Starém zákoně, v Třetí knize Mojžíšově, nazvané Leviticus, kde je v kapitole 16 popsána smírčí oběť za hřích - obětováním kozla. Obraz představuje starého kozla, stojícího na vyprahlém pobřeží Mrtvého moře, v místech, kde se předpokládalo umístění hříšných měst Sodomy a Gomory. Spojuje tento symbol s obětí Krista, jakožto „Beránka Božího“, který také svou obětí měl sejmout hříchy z lidí. Na rámu obrazu je to jasně popsáno citací ze Starého zákona - proroka Izajáše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“
V listopadu 1854 pobýval Hunt na břehu Mrtvého moře, aby zakreslil okolní krajinu s horami Edómu v pozadí. Objevil v okolí Mrtvého moře zvláštní osvětlení, které chtěl do svého obrazu zakomponovat. Provázeli ho dva průvodci a intenzívně pracoval asi dva týdny, ale pak jeho průvodci zjistili nebezpečí od místních kmenů a radili mu k odjezdu. Měl s sebou bílého kozla, kterého chtěl malovat přímo na místě, ale kvůli nebezpečí vynechal pro něj na obraze místo, vzal si s sebou vzorky bahna a soli, aby mohl dokončit obraz v ateliéru v Jeruzalémě, a odjel. - V r. 1855 po Palestině hodně cestoval a do Londýna se vrátil v únoru 1856.
Po návratu měl ateliér se svým žákem Martineauem a dalším prerafaelitou Michaelem Frederickem Hallidayem (1822 - 1869). Odmítl mimořádné členství Královské akademie, protože zažádal o plné členství, které nedostal. Svoji přihlášku už jako hrdý člověk nikdy neobnovil. Také začal upadat jeho vztah s malířem Dantem Rosettim, který byl velkým ctitelem básníka Danta Alighieriho (1265 - 1321). Po seznámení se s dilem Dantovým „Paolo a Francesca“, které mělo romantický charakter zakázané lásky, začal Hunt ztrácet vůči Dantovi Alighierimu svůj obdiv. Rovněž považoval Dantův popis pekla v „Božské komedii“- trest věčného zatracení - za hřích proti svatému Duchu.
Huntův obraz „Nalezení Vykupitele v chrámu“ měl veliký úspěch. V r. 1860 ho prodal přes obchodníka obrazy za pět a půl tisíce guinejí, což bylo asi pět tisíc sedm set liber. Je zajímavé, že v té době obchodníci počítali své zboží v librách, ale umělci prodávali svá díla za guineje. Cenu prý Huntovi poradil Dickens. Prodej obsahoval i copyright, což přineslo umělci určitou hmotnou jistotu.
Z r. 1861 pochází obraz „Studie světla ohně“, který maloval Hunt v době, kdy se svou sestrou Emily bydlel v Campden Hill v Kensingtonu a dívka na obraze namalovaná je podle všeho právě Emily.
V prosinci 1865 se Hunt oženil s Fanny Waugh, která mu byla modelkou už pro jeho obraz Isabelly. Pocházela z rodiny úspěšného londýnského chemika. Ještě předtím ale byl zamilován do další ze svých modelek, jakési Annie Miller, podle některých pramenů byli dokonce zasnoubeni. Ale o jejích dalších osudech už nejsou zmínky.
V r. 1866 Hunt hned namaloval portrét své manželky a v srpnu 1866 s ní odjel do Florencie, aby se sám seznámil s prostředím jeho milovaných raných italských umělců. V Itálii ho ale potkal velký zármutek. Jeho manželka Fanny zemřela v prosinci 1866 při porodu syna Cyrila, který dostal po smrti maminky druhé jméno hebrejské „Benoni“, což mělo znamenat „dítě smutku“. Fanny byla pochována na místním anglickém hřbitově ve Fiesole nedaleko Florencie vedle hrobu básnířky Elizabeth Barrett Browning (1821 - 1861). Hunt si zoufal nad přístupem italských kojných a chův, měl pocit, že jeho syn má hlad. - Rovněž ho zklamalo to, že při stavbě náhrobku jeho ženy, který sám navrhl a na jehož výzdobě se osobně podílel, byl velmi šizen.
Ještě při cestách po Itálii s manželkou se Hunt rozhodl malovat obraz „Isabella a kořenáč s bazalkou“ (Isabella and the Pot of Basil). Už na konci čtyřicátých let ilustroval některé části básně Johna Keatse “Isabella aneb Kořenáč s bazalkou“ (Isabella or the Pot of Basil) a jeho manželka mu tehdy byla modelem. Jinou scénu z této básně zobrazil v padesátých letech i Millais. Námět ale nebyl Keatsův, vycházel z historky italského středověkého básníka Giovanniho Boccaccia (1313 - 1375).
Hunt namaloval během italských toulek také obraz s italským názvem „Il Dolce Far Niente“ (Sladké nicnedělání). Byla to určitá varianta na Rosettiho knihu „Fair Lady“, kde Rosetti popsal ideál ženy: světlovlásky, oblých tvarů, s rovným nosem, šedooké, s bílou pletí, s rudými rty, jasnou tváří, s bílými zuby, s malým a pevným poprsím, štíhlým pasem, se vtěleným půvabem, vznešeností a cudností. Takto maloval obrazy svých madon - podle své sestry, básnířky Christiny Georginy Rosetti (1830 - 1894).
Zpočátku, ještě před svatbou, kdy obraz začal malovat, maloval jej Hunt podle Annie Miller, ale po svatbě předělal tvář ženy k obrazu své manželky. Obraz představuje sedící ženu s rozpuštěnými vlasy, zcela uvolněnou, s rukama v klíně. Přesto, že o tomto svém obrazu Hunt tvrdil, že nepřináší žádné poselství ani nějakou výchovnou pasáž, věnoval se obrazu do detailu.
Po smrtí své manželky dokončil na její památku obraz „Isabella a kořenáč s bazalkou“. Isabella má také rysy jeho zesnulé ženy. - Téma je ale dost příšerné. - Isabella je dívka z bohaté šlechtické rodiny a Lorenzo, kterého miluje, je sluha jednoho z jejích bratří. Isabellini bratři s její láskou nesouhlasí, chtějí sestru provdat za bohatého šlechtice a rozhodnou se Lorenza zabít. Isabella milencovu uťatou hlavu pohřbí do hlíny v květináči s bazalkou, uloží ho na jakémsi oltáři a laskává se s tímto květináčem.
Do Anglie se Hunt vrátil v r. 1867 a obraz dokončil v lednu 1868. - Téma se objevovalo i později v dílech dalších anglických umělců.
O malého synovce se starala sestra Fanny - Edith.
Hunt už v r. 1869 znovu odjel do Itálie a procestoval Benátky, Řím, Neapol a Alexandrii. Dále pokračoval opět do Palestiny a v srpnu 1869 pobýval v Jeruzalémě a začal malovat obraz „Stín smrti“ (The Shadow of Death) a „Triumf neviňátek“ (The Triumph of the Innocents). V cizině pobýval až do r. 1872. Zpátky se vracel přes Korfu, Terst a Vídeň.
Hunt ve své zbožnosti dával přednost osobnímu uctívání Boha, před nějakým zprostředkováním pomocí náboženství. Nejvíce je to vidět právě na obrazu „Stín smrtí“. Panna Maria je obrácená zády, což podle některých křesťanských náboženství není přípustné - aby v pozadí prorocky uviděla stín svého syna, který se v popředí protahuje při práci, na kříži. V tomto kontrastu vyjádřil malíř i plné uvědomění si Mariino, že její syn nebude králem na Zemi, ale jinde.
Obraz „Stín smrti“ dokončil Hunt v r. 1873 v Millaisově ateliéru. V listopadu 1873 se oženil s manželčinou sestrou Edith, avšak hluboce tím urazil celou její rodinu, nejvíce manžela další její sestry Alice, sochaře Thomase Woolnera, který byl také prerafaelitou. V té době totiž podle přílohy anglického zákona „Table of Affinites“ (Seznam spřízněných), patřili manželčini nebo manželovi příbuzní do okruhu osob, které byly příbuzné a nemohly uzavírat sňatky. Tím se ještě více rozvolnily vztahy mezi prerafaelity. Hunt a Edith odcestovali na svatbu do Švýcar a vzali se v Neuchâtelu. - Zákon byl změněn až v r. 1907.
V dalších letech jel Hunt potřetí do Palestiny a domaloval „Triumf neviňátek“. Během cesty po Palestině portrétoval Hunt svoji druhou manželku - viz další obrázek. Jeho manželka mu byla také modelem pro postavu Panny na obraze „Triumf neviňátek“.
V r. 1878 se manželům Huntovým narodila dcera Gladys a v r. 1879 Hilary Lushigton. Od „Trimfu neviňátek“ namaloval ještě v r. 1878 repliku. Během r. 1878 portrétoval různé osobnosti a dělal studie fantastických předmětů a scén. Z r. 1879 je velmi působivý obraz, který je spíše jen skicou - „Zaslíbená země“ (The Promised Land). Obraz má sice podtitul „Trajekt do Appledore“, což je město na jihozápadním pobřeží Anglie, ale skutečně je v něm ono očekávání i obavy z neznámého. V r. 1880 namaloval Hunt portrét svého čtrnáctiletého syna Cyrila.
V r. 1881 získala Huntova rodina dům v Draycott Lodge.
V r. 1886 vystavoval Hunt dvaatřicet obrazů ve Společnosti krásných umění (Fine Art Society) a začal publikaci o prerafaelitech „Dnešní přehled“ (The Contemporary Review); nejdříve své vzpomínky uveřejňoval v jednotlivých článcích: „Bratrstvo prerafaelitů: boj za umění“ (PRB: Fight for Art). Začal také malovat jeden ze svých posledních významných obrazů „Pani ze Shalott“ (The Lady of Shalott). Byl to obraz k k artušovské básní tehdy velmi oblíbeného romantického básníka, Alfreda lorda Tennysona (1809 - 1892), jehož básně si i královna Victoria oblíbila natolik, že básníka povýšila do šlechtického stavu. Báseň popisuje příběh ženy, stižené kletbou, podle níž musela neustále tkát ve věži hradu a ven se mohla podívat pouze pomocí zrcadla. Ale jednoho dne uviděla rytíře Lancelota, pohlédla na něj přímo, okamžitě se do něj zamilovala a i když věděla, že že ji kletba postihne, vydala se za ním do Camelotu a cestou zemřela. Huntův obraz znázorňuje okamžik jejího rozhodnutí, představující převrácení všech dosavadních jistot - vlasy jsou rozcuchané, příze je zamotaná a paní stojí napůl nerozhodná, napůl odhodlaná. Obraz je malován - viz další obrázek - zcela podle zásad zrovna panující secese.
Zajímavý je obraz „Májové jitro v Magdalenské věži“, představující sbor Magdalenské koleje v Oxfordu z r. 1888. - Hunt v tomto roce začal psát svůj životopis.
V r. 1892 navštívil Hunt opět Itálii, Řecko i Palestinu, ale začal se mu zhoršovat zrak, tedy již téměř nemaloval, pouze publikoval statě o prerafaelitském hnutí. Jeho obraz „Paní ze Shalott“ a repliku „Světla světa“ dokončoval už jeho asistent, malíř Edward Robert Hughes (1851 - 1914).
V r. 1905 Williama Holmana - Hunta král Edward VII. (1841 - 1910) dekoroval Řádem za zásluhy (Order of Merit).
V letech 1906 a 1907 měl několik výstav svých obrazů.
Zemřel právě před sto lety, 7. září 1910 a byl pochován v katedrále svatého Pavla.
Při prohlížení jeho obrázků se ptáme, jakým byl člověkem - že byl více než viktoriánský ve svých názorech, je jisté. On ale nebyl viktoriánský v jakémsi poťouchlém moralistním slova smyslu, jak se tato doba často bere, ale on byl mravný a zbožný z vnitřního přesvědčení a poznání. Ve svých dílech často zobrazoval kontrast Východu a Západu, trápil se nad krizí duchovnosti v průmyslové společnosti. Tvrdí se o něm, že postrádal smysl pro humor. Z počátku byl považován za neohrabaného a hrubého. Jeho úspěchy během života nenaplnily jeho očekávání, více než obrazy jej živily copyrighty.
Překvapivě se uvádí, že jezdíval na koni a šermoval.
Jeho obrazy spolu s obrazy ostatních prerafaelitů jsou vystaveny například v galeriích v Liverpoolu a Birminghamu a značně ovlivnily například spisovatele Johna Ronalda Reula Tolkiena (1892 - 1997), ale i mnoho jiných umělců.


Poznámka: citáty z bible jsou převzaty z jejího ekumenického vydání z r. 1985. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 09. 2010.