Dobromila Lebrová: Robert van Gulik, holandský spisovatel, překladatel, hudebník, kaligraf, vědec a diploma

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Robert van Gulik, holandský spisovatel, překladatel, hudebník, kaligraf, vědec a diplomat
9.8.2010 - 100. výročí narození

Osobnost Roberta van Gulika byla tak mnohostranná, že lze jen velmi těžko určit pořadí důležitosti jeho činností. Byl jazykový génius, ale nejen to - pronikl do orientálního umění tak, že byl vynikajícím kaligrafem čínského písma a také hráčem na čínskou sedmistrunnou citeru, nazývanou čchin. Byl uznávaným odborníkem na starověké čínské právo a současným ctěným diplomatem, obzvláště v politicky citlivých zemích - Japonsku, Číně, Indii, Libanonu, Sýrii, Malajsii, Libanonu a v Koreji, také ve Spojených státech.
Psal holandsky, čínsky, anglicky, italsky a japonsky. A psal také o různých tématech - o hudbě, malířství, soudnictví, erotice a psal beletrii - detektivní příběhy.
Holandský lingvista Robert Hans van Gulik se narodil právě před sto lety dne 9. srpna 1910 v Zutphenu v Holandsku, v provincii Geldeland. Jeho maminka Bertha, rozená de Ruiter, pocházela z hudebnické rodiny a zároveň z rodiny výrobců klavírů. Jeho otec Willem byl lékařem a generálporučíkem v lékařských službách královské Holandské východoindické armády. Vrátil se krátce před narozením Roberta Hanse z Jávy, kde se narodily jeho čtyři starší děti.
Dobu od svých tří do devatenácti let prožil Robert Hans s rodiči v dnešní Indonésii - tehdejší holandské Východní Indii, kam byl jeho otec povolán znovu do armádních služeb. Následovala ho manželka se dvěma nejmladšími dětmi. Robert Hans v Džakartě, tehdejší Batávii, a v Surabaji na ostrově Jáva chodil mezi r. 1916 až 1922 do základní školy. Zde se učil v holandštině, ale ovlivněn okolím se začal učit čínsky, javánsky a malajsky. Fascinovaly ho čínské znaky na čínských obchodech, takže se jim začal brzy sám učit a učil se také čínsky mluvit.
V r. 1923 se rodina vrátila zpět do Holandska a Robert Hans začal chodit na gymnázium do Nijmegenu, nepříliš daleko od jeho rodného města. Literárně tvořit počal už v šestnácti letech. Psal básně a články do školního časopisu. Psal fantazie z nádherného ostrova, vzpomínky na dobu strávenou na Jávě.
Začal publikovat další články a tehdy se projevilo jeho jazykové nadání. Studoval řečtinu, latinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu. Zabýval se také spolu s holandským lingvistou a antropologem Christianem Corneliem em (1866 - 1951), ruštinou a sanskrtem. Profesor Uhlenbeck působil na amsterodamské univerzitě. Robert Hans studoval rovněž řeč Indiánů Černonožců - Siksiků. Ze svého kapesného si sám platil učitele pro svou milovanou čínštinu.
Jeho způsob učení se cizím jazykům spočíval v překladech cizojazyčných prací do holandštiny nebo do angličtiny. Jeho životopisci se shodují, že lépe v cizích jazycích psal, než mluvil; pokud mluvil cizím jazykem, tak spíše s tvrdým holandským důrazem, ale jeho vynikající schopnost sociálního kontaktu mu jakoukoli rozmluvu značně usnadňovala.
O čínských realiích poprvé psal v r. 1828, psal i čínsky poznámky o klasické čínské literatuře a umění.
Od r. 1929 do r. 1934 byl studentem na leidenské univerzitě a studoval tam práva, čínštinu a japonštinu. Podle některých pramenů studoval také v Utrechtu.
V r. 1930 a 1934 se zabýval dokonce řečí Indiánů a uveřejnil anglicko-černonožské slovníky „Anglicko - černonožský slovník: založený na materiálu jižních Černonožců“ (An English-Blackfoot Vocabulary : Based on Material from the Southern Peigans).
V r. 1932 přeložil pod Uhlenbeckovým vedením ze sanskrtu do holandštiny poslední dílo indického básníka Kálidásy, žijícího v 4. až 5. století n.l. Bylo to drama o božské víle - apsarase, které Gulik nazval „Urvaci, jevištní kus od Kálidásy“ (Urvaçi, een Toneelstuck van Kalidasa). Sám se ale zkritizoval za „nabubřelý sloh“, ovlivněný jeho překlady z latiny a řečtiny. „Urvaci“ je příběh, známý i z našich pohádek - o božské víle, která navštěvuje Zemi v podobě labutě a zamiluje se do pozemšťana - a o všech protivenstvích, která musejí zamilovaní, pocházející z rozličných světů, překonat.
Uveřejňoval řadu článků o orientálním stínovém divadle v časopise „Elseviers Geillustreerd Maandschrift“ (přibližně Ilustrovaný měsíčník) i v jiných holandských novinách. Své články graficky vyzdoboval - ve stylu starých indických nebo čínských tisků.
Své studium ukončil v r. 1935 s vyznamenáním obhajobou své doktorské práce „Hajagríva: Mantrajánické hledisko kultu koně v Číně a Japonsku“ (Hayagriva: The Mantrayanic Aspect of Horse-cult in China and Japan). „Hajagríva“ znamená „koňský krk“ a „mantrajána“ je jednou z cest buddhismu.
V tomto roce vstoupil do diplomatických služeb. Jako první zastával místo druhého tajemníka na holandském velvyslanectví v Tokiu. Pokračoval ve svých zájmech ze studentských dob a zaměřil se na starou čínskou kulturu - na literaturu a umění. Sbíral vzácné knihy, hudební nástroje a umělecká díla. Věnoval se čínské kaligrafii a svoji techniku stále vylepšoval. Zvolil si jméno Kchao Leo-Pchej jako své umělecké čínské jméno, ale používal i několik dalších pseudonymů. Jeho podpis v čínštině je na dalším obrázku. - Pochopitelně si zdokonaloval také svou japonštinu a vzdělával se v japonské kultuře. Cestoval po Japonsku a dělal i výlety do Číny a snažil se rozvíjet styky s učenci obou zemí. Zabýval se vedle kaligrafie a hudby také poezií a hrou v šachy. Jako západní člověk udivoval čínské i japonské vzdělance svým vztahem vůči východní kultuře a byl jimi i obdivován. Dostával od nich dary v podobě kaligrafických i knižních tisků, které po celý život s péčí a vděčností opatroval.
Jeden z čínských svědků jeho činnosti popisoval, jak si svým šarmem získával místní lidi. On, který vůbec ničím nepřipomínal Číňana, jednou hrál na čchin na břehu řeky Čchialing, která je přítokem Jang-c´, starobylou melodii s poukázáním, že to je napodobení toku řeky, jak se proplétá mezi horami, což připomínalo přítomným jejich dávnou minulost. Gulik sám miloval takové romantické okamžiky a otevíralo to srdce jeho posluchačů i všech, kteří se s ním seznámili.
Od začátku své kariéry byl fascinován zvyklostni starých čínských učenců, či naopak čínských starobylých úředníků, kteří podle Konfuciova (551 př.n..l. - 479 př. n.l.) učení sledovali i střídali práci ve státní službě se životem učence.
On sám pravděpodobně se také jako státní úředník stylizoval do podoby konfuciánského učence, i když byl i znalcem taoistické a buddhistické filozofie.
V té době přeložil čínský text o čínských kamenech na roztírání tuše, používaných kaligrafy při přípravě tuší a jeho práce měla název „Mi Fu on ink-stones“ (přibližně Mi Fu a kameny na roztírání tuše) , která vyšla v Tokiu v r. 1938. - Mi Fu (1051 - 1107) byl čínský malíř, básník a kaligraf, který maloval zamlžené krajiny.
Ale Robert van Gulik nestudoval pouze odborné náměty. Miloval čínské lidové tradiční příběhy, které byly na rozdíl od západních poněkud teatrální. Někdy totiž vycházely z provozování lidových her. Byly to většinou brožované nebo sešitové svazky s hrdiny „bez bázně a hany“; často byli inspirací „bratři ze zelených lesů“, neboli loupežníci a lapkové, popřípadě byli hrdiny členové žebráckých cechů, kteří úředníky oslovovali, jako se stávalo i později van Gulikovu hrdinovi - soudci Ti - „ty pse jeden úřednická“.
Učil se také od Jie Š´menga (Ye Shimeng 1863 - 1937), učitele hry na čínskou sedmistrunnou citeru čchin - který byl mistrem tradiční čínské hudby, a kterého také podle vzoru starých čínských obrazů namaloval. - Ovšem jeho hodiny hudby nebyly zase tak jednoduché - musel za ním jezdit z Tokia do Číny, pravděpodobně do Su-čou na dolním toku řeky Jang - c´.
Robert van Gulik čínskou loutnu i hru na ni studoval ze všech hledisek, sháněl veškeré dostupné materiály o ní. Výsledkem byla monografie „Čínská loutna v lidové tradici; esej o ideologii citery čchin“ (The Lore of the Chinese Lute: An Essay in Ch'in Ideology ), která vyšla v r. 1940. Tuto esej věnoval památce svého učitele, Jie Š´menga.
V r. 1940 narazil van Gulik na příběh anonymního autora z 18. století, který ho nadchl. V češtině by se dal jeho název přeložit jako „Čtyři velké příběhy z království císařovny Wu“. Císařovna Wu vládla v letech 684 až 705. Byl to smyšlený příběh skutků jednoho z hrdinů tradiční čínské detektivní literatury, jehož autor si vypůjčil jméno skutečného státního úředníka z období dynastie Tchang, který žil mezi lety 630 až 700 našeho letopočtu. Skutečný soudce Ti Žen-ťie prošel rovněž různými služebními i polickými místy, byl dokonce ministrem, jeho život byl také pestrý - vedle slávy byl uvězněn a hrozila mu i poprava za urážku císařovny Wu, v důsledku různých politických změn byl omilostněn; nakonec prý byla císařovna sama dokonce jeho smrtí zarmoucena. Portrét soudce Ti od Roberta van Gulika podle starého čínského dřevorytu je na dalším obrázku.
V r. 1941 vydal Robert van Gulik další monografie, týkající se loutny - o čínském císařovi Si Kangovi ze 17. století - „Si Kang a jeho poetický esej o loutně“ (Hsi K'ang and His Poetical Essay on the Lute).
V té době také uveřejnil velkou řadu článků ve vědeckých časopisech, především v anglicky psaném časopise „Monumenta Nipponica“, (Japomské památky), vydávaného Sophia University v Tokiu, a začal rozsáhlou studii o svitkových obrazech v Číně a v Japonsku. Časopis „Monumenta Nipponica“ byl založen v r. 1938 a van Gulik s ním od počátku spolupracoval.
V Tokiu působil až do začátku holandsko - japonské války, kterou Holandsko vyhlásilo 8. prosince 1941 - den po napadení Pearl Harbouru Japonci. Spolu s diplomatickým sborem spojenců byl v r. 1942 evakuován. Bohužel jeho sbírka vzácných tisků a kaligrafií, kterou tak pečlivě ochraňoval, se při tom ztratila.
Nějakou dobu byl pověřován diplomatickými úkoly v různých částech světa - ve východní Africe, Egyptě a Novém Dillí.
Zbytek války od r. 1943 strávil jako sekretář holandské mise u nacionalisické Čankajškovy vlády v Čchung - čchingu, dočasném hlavním městě, v severozápadní Číně.
Zde většinou po večeři, pro pobavení svých zdejších přátel hrával na čchin. Pokud uspořádal veřejný koncert, pak byl výtěžek vždy určen pro čínské charitativní účely.
V prosinci 1943 se oženil s Číňankou Š´- Fang Šuej, původem z Pekingu, která se přestěhovala do Čchung - čchingu v důsledku čínsko-japonské války. Byla dcerou císařského mandarína z doby posledního čínského císaře.
Slečna Š´ byla vysokoškolsky vzdělaná a při ucházení se o ni skládal van Gulik rovněž čínské milostné verše. - Svatba byla nejdříve podle křesťanského obřadu a pak podle čínských zvyklostí.
Manželé měli čtyři děti, z nichž první se narodilo v prosinci 1944. Jsou známa jména jejich tří synů - Willem Robert, Pieter Anton a Thomas Mathijs a dcery - Pauline Francis.
Jeho manželka po jeho smrti vyprávěla, že to byla pro jejího manžela nejšťastnější léta. Zde se setkal s mnoha významnými hráči na čchin a sbíral od nich zkušenosti. Dokonce zde pomáhal zakládat společnost hráčů na čchin a zařídil od holandského velvyslanectví pro ni místnost. Rovněž v té době maloval kopie starých čínských obrazů a kaligrafií. Studoval čínské pečetě a naučil se je i sám vyřezávat.
Během války se zabýval postavou soudce Ti, tedy Ti kunga. Přeložil do angličtiny další knížku o něm - čínský detektivní román z osmnáctého století, napsaný neznámým autorem, zřejmě soudcem na odpočinku, nazvaný „Ti kung an“, v překladu do češtiny z r. 1996 „Slavné případy soudce Ti“ , a v angličtině „Ti Goong An : Three Murder Cases Solved by Judge Dee“ (Ti kung an: Tři případy vraždy řešené soudcem Ti“) . Tento překlad má být první a možná i jediný překlad původní staré čínské detektivky do angličtiny a tudíž i do češtiny. - Příběh obsahuje prvky, obvyklé právě v této literatuře - nadpozemské bytosti, především pekelného soudce, ale také detailní popisy poprav a mučení. To prý patří k čínské detektivce více, než popisy důmyslného pátrání, jako je tomu v detektivce západní.
Van Gulik zároveň pro potřeby svého překladu začal studovat tradiční čínské soudnictví a trestní zákoník.
Také pracoval na vědecké práci, týkající se zenbuddhistického mistra, mnicha Tchung-Kchao ze sedmnáctého století, který zůstal věrný dynastii Ming při jejím pádu. Ovšem pro van Gulika bylo na této osobnosti nejdůležitější, nikoli jeho politické přesvědčení, ale to, že to byl člověk, který po své emigraci do Japonska v r. 1677 byl “odpovědný“ za rozšíření tradice loutny také v Japonsku.- Důkladné bádání mu ale válka znemožnila. Monografie vyšla v Čchung - čchingu.
Po válce se Robert van Gulik vrátil do Holandska, krátkou dobu pracoval na ministerstvu zahraničních věcí v Haagu a v r. 1946 byl pověřen dalšími úkoly jako rada na holandském velvyslanectví ve Washingtonu, kde pracoval v komisi pro Dálný Východ, která formulovala politiku vůči poraženému Japonsku.
Když se politická situace ustálila, byl poslán van Gulik do Tokia, aby na plnění závěrů komise pro Dálný Východ dohlížel - byl přidělen k holandské vojenské misi.
V r. 1949 připravil van Gulik k tisku první vydání jednoho tisíce dvou set podepsaných výtisků svého překladu „Ti kung an“. Nepředpokládal v té době větší zájem, byla to spíše soukromá akce více pro jeho přátele a známé. K vydání došlo právě v Tokiu.
Robert van Gulik uvedl k této své práci: „Tento překlad je především produktem válečných let 1841 - 1945 v Pacifiku, kdy neustálé putování na rozličná místa podle potřeb války znemožnilo další složitější sinologické bádání. Předmluvu, doslov a poznámky jsem doplnil později, v době svého pobytu ve Washingtonu D.C.“
Překlad opatřil na konci seznamem pramenů se vztahem k čínské kriminalistické literatuře a vyzval případné zájemce ke zpracování dalších příběhů v moderní detektivce s osobitě čínskými zápletkami.
Na jeho výzvu k napsání moderní čínské detektivky nikdo neodpověděl a tak se dal do psaní sám. Po dalších sedmnáct let provázel svého soudce s jeho čtyřmi pomocníky i se třemi ženami po různých místech Číny a popisoval různé reálie z doby dynastie Tchang. Popisoval - na přeskáčku - kariéru svého hrdiny od jeho prvního místa po studiích v r. 663 ve funkci náčelníka v Peng-laj až do konce jeho detektivní kariéry jako prezidenta Nejvyššího soudu v hlavním městě, kdy soudce Ti zjistil, že zločinci už prohlédli jeho vyšetřovatelské metody a on ztrácí naději na další úspěch v pátrání.
Vykreslil soudce Ti jako vyznavače Konfucia, jako oddaného císařského úředníka, skvělého šermíře a především starobylého detektiva, který měl vynikající intuici. Soudní jednání nebývá v jeho románech, na rozdíl od čínských detektivek, to nejdůležitější; a ani popisy poprav a mučení Robert van Gulik příliš neprotahoval.
O soudci Ti napsal Robert van Gulik šestnáct románů a osm povídek. Vždy si vymyslel námět, načrtl mapu děje - často je součástí příběhu - vymyslel postavy a jejich charakteristiky, pak začal splétat zápletky - často tři kriminální případy nějak propojené, někdy i zcela nesouvisející, jak bylo zvykem v tradiční čínské detektivce. Příběh většinou psal asi šest neděl.
Sám ale popisoval, že psaní příběhů se soudcem Ti se pro něj stalo nezbytným; že totiž diplomatická práce byla natolik těžká a vyčerpávající, že hledal útočiště v minulosti, aby našel odpočinek a vyrovnání pro přítomnost.
První dva příběhy vyšly nejdříve v čínštině, van Gulikův přítel je přeložil do japonštiny. První příběh „Soudce Ti a vražedný zvon“ (The Chinese Bell Murders) nebyl v angličtině vydán hned. V čínštině vyšel v r. 1950, v japonštině v r. 1951, anglicky až v r. 1957. Anglické překlady svých vlastních čínských originálů sepsal van Gulik až po velkém ohlasů svých prvních příběhů. Podobná byla data různých vydání i u druhé detektivky „Záhada čínského bludiště“ (The Chinese Maze Murders).
Původně chtěl japonský vydavatel pro zvýšení prodejnosti dát na obálku knihy obrázek nahé ženy, což Robert van Gulik odmítl. Odůvodňoval to tím, že celý příběh je přísně konfuciánský a bylo by to nepatřičné, protože to naprosto Konfuciově filozofii neodpovídá. Proto nabídl výzdobu svými kresbami ve stylu starobylých čínských kreseb z doby dynastie Ming, podobných, jako je na dalším obrázku.
Aby přesvědčil vydavatele o historické pravdě svého tvrzení, obrátil se na různé antikváře v Číně s požadavkem, mají-li nějaké tisky nahých osob z období dynastie Ming, které naopak bylo proslulé nevázaným životem. Tak získal spisovatel nějaké obrázky těchto objektů, což vedlo k jeho další badatelské práci.
Jako výsledek svého bádání vydal v r. 1951 Gulik v omezeném počtu výtisků, určených pouze pro vědecká pracoviště, svoji práci „Erotic Color Prints of the Ming Period“ (Erotické kolorované tisky periody Ming) i se čtyřiadvaceti vyobrazením dřevorytů.
Vedlo to ještě k další práci, kterou van Gulik sepsal na základě tisku zachovaného v Japonsku. V sedmnáctém století byly totiž mnohé čínské tisky zničeny a uchovaly se pouze některé - a to v Japonsku. Vydal tedy v r. 1950 „Drobný příběh jarního snu“ (Trifling Tale of Spring Dream), který je označen jako erotický. - Odbočím malou poznámkou - náš básník Julius Zeyer podobný příběh zpracoval v romantické skoro pohádce „Blaho v zahradě kvetoucích broskví“ z r. 1882, která je velice romantická, možná milostná, ale nikoli erotická.
Avšak „Drobný příběh jarního snu“, protože se počítá k erotické literatuře, byl rovněž vydán ve velmi malém počtu výtisků jako soukromý tisk.
Po Tokiu byl v r. 1952 Robert van Gulik jmenován radou na holandském velvyslanectví v Novém Dillí v Indii. Tam psal třetí detektivku se soudcem Ti „Vraždy na čínském jezeře“ (The Chinese Lake Murders), stále ale ještě nejdříve v čínštině.
Indické prostředí ho inspirovalo k další vědecké práci: „Siddham; esej o historii sanskrtských studií v Číně a Japonsku“ (Siddham : An Essay on the History of Sanskrit Studies in China and Japan) , která ale vyšla až v r. 1956 v indickém Nagpúru. Siddham je písmo ze severní Indie a je to jedno z písem, kterým byly psány spisy v sanskrtu.
V r. 1953 se vrátil zpět do Holandska a zastával místo ředitele sekce Afriky a Středního Východu na ministerstvu zahraničních věcí v Haagu a během následujících tří let žádný další příběh nenapsal. Ale v průběhu hledání nových témat a zápletek pro své detektivky prostudoval řadu čínských detektivních příběhů. V důsledku toho vydal, tentokrát v holandském Leidenu svůj překlad z čínštiny „Tchan - jin - pchi - š´: Podobné případy zpod hrušně“: Manuál právní vědy a odhalení ze třináctého století“ (T'ang-yin-pi-shih : Parallel Cases from under the Pear-tree: A 13th Century Manual of Jurisprudence and Detection), také vydávaný pod jménem „Zločin a trest ve starodávné Číně“, který je pravděpodobně jediným evropským pramenem historie trestního zákoníku v Číně v této době. Je to sbírka sto čtyřiceti čtyř kriminálních a soudních případů ze středověku, které odpovídaly právu nejen čínskému, ale i japonskému a korejskému.
Po r. 1953 van Gulik opravil svá dřívější vydání detektivek tak, aby mohla vyjít v holandštině. V r. 1956 byl jmenován vyslancem v Sýrii a Libanonu a musel cestovat mezi Damaškem a Bejrútem. Přesto ale byl velmi literárně činný. Vznikly detektivky „Záhada čínského zlata“ (The Chinese Gold Murders), v r. 1957 vyšla zcela předělaná verze detektivky „Vraždy na čínském jezeře“ (The Chinese Lake Murders). Během této doby Gulik pracoval i vědecky. Vyšla dvě vědecká díla: „Kniha výstřižků pro čínské sběratele: Čínská monografie o svitcích a padělcích“ (Scrapbook for Chinese Collectors : A Chinese Treatise on Scrolls and Forgers) a „Čínské obrazkové umění z pohledu znalce“ (Chinese Pictorial Art as Viewed by the Connoisseur).
V monografii o čínských obrázcích, která vyšla v r. 1958 v Římě, se van Gulik zaobíral více technickými detaily, jako materály, tj. tušemi, pigmenty, kameny na roztírání tuše, dále papírem, hedvábím. Popisoval také buddhistickou ikonografii, čínskou a japonskou malbu, částečně popisoval i umělecká díla z Tibetu a Koreje. I zde se zabýval padělky.
Připravoval strojopis dalšího vědeckého díla, které vyšlo v r. 1961 - „Sexuální život ve staré Číně. Předběžný průzkum čínského sexu a společnosti od přibližně 1500 př. n. l. do roku 1644 n. l.“ (Sexual Life in Ancient China. A preliminary survey of Chinese sex and society from ca. 1500 B.C. till 1644 A.D.). Dílo se zabývalo především sociálními otázkami se sexem spojenými, jako prostituce a čínská instituce konkubinátu i dalších rodinných vztahů, dále různými filozofickými názory na tyto otázky, ale i odrazem sexu v umění. První náměty Robert van Gulik získal četbou vzácných tisků lidových románů a povídek ze své sbírky. Částečně vycházel i z poznatků získaných při shánění erotických tisků na začátku padesátých let.
Uprostřed občanské války v Libanonu v r. 1958 napsal van Gulik „Záhadu čínského hřebíku“ (The Chinese Nail Murders) a krátkou povídku „Vražda v podvečer Nového roku“ (New Year's Eve in Lan-Fang), kterou překvapil své přátele, protože nejdříve ji vydal jako soukromý tisk v omezeném počtu výtisků a posílal ji jako novoroční pozdrav pro rok 1959.
V létě 1959 se stal velvyslancem v Malajsii. Seznal, že jeho londýnský vydavatel není schopen vydat více než jeden příběh se soudcem Ti ročně, tak se rozhodl vydávat detektivky sám. Tehdy napsal „Červený pavilon“ (The Red Pavilon) a „Strašidelný klášter“ (The Haunted Monastery), které vyšly v r. 1961 v Kuala Lumpuru. V r. 1962 tam vyšel také „Lakový paraván“ (The Lacquer Screen).
V r. 1962 van Gulik napsal „Vraždu v Kantonu“ (Murder in Canton), která jaksi uzavírá pátrání soudce Ti; nejdříve myslel, že tímto příběhem psaní o soudci Ti skončí, ale rozmyslel si to a pokračoval dále.
Tak v r. 1963 vznikla „Císařova perla“ (The Emperor´s Pearl). Tehdy pracoval Robert van Gulik opět na ministerstvu zahraničních věcí v Haagu ve výzkumném a dokumentačním středisku ministerstva zahraničních věcí.
V r. 1965 vyšly povídky „Opice a tygr“ (The Monkey and the Tiger), kde dokonce i soudce Ti hraje na loutnu, a Robert van Gulik napsal „Motiv vrby“ (The Willow Pattern).
V r. 1965 byl Robert van Gulik jmenován mimořádným a zplnomocněným velvyslancem v Japonsku, kde zároveň plnil funci vyslance v Jižní Koreji.
Tehdy napsal „Fantom chrámu“ (The Phantom of the Temple), kde užil poznatky ze své práce o sexuálním životě ve staré Číně, protože popisoval fungování domácnosti soudce Ti s jeho třemi manželkami.
V r. 1967 vznikla detektivka „Tykev a náhrdelník“ (Necklace and Calabash). Během let 1959 až 1961 vznikla i řada krátkých detektivních příběhů.
V r. 1967 se Robert van Gulik vrátil do Holandska, snad pouze na dovolenou, ale dlouhou dobu strávil v nemocnici, kde dále psal. Dokončil detektivku „Básníci a vražda“ (Poets and Murder), která yvšla posmrtně, a připravil k vydání své poslední vědecké dílo „Gibbon v Číně: Esej o čínské lidové tradici o zvířatech“ (The Gibbon in China. An Essay in Chinese Animal Lore), která byla vydána až po jeho smrti. Je to esej o motivu gibbona na čínských kresbách a malbách lidových i význačných čínských umělců.
Robert van Gulik zemřel sedmapadesátiletý 24. září 1967 v Haagu na rakovinu plic.
Leidenská univerzita získala v r. 1977 od jeho dědiců významnou sbírku desetitisíců svazků, z nichž bylo množství unikátních. Byly to lidové příběhy, knihy o literatuře a umění a knihy o hudbě.
Na závěr uvádím překlad anglického překladu japonské básně od Roberta van Gulika:

Když zemřu
kdo bude pro mne truchlit?
Jen černé vrány z hor
budou pro mne truchlit.
Ale ty vrány, které přicházejí z hor
také pro mne truchlit nebudou:
ony truchlí pro nedosažitelné
obětní pečivo
na mém oltáři smrti.

Asi truchlilo hodně lidí, kteří ho znali, a hodně jeho čtenářů, kterým chybí další příběhy se soudcem Ti. - I když má Robert van Gulik pokračovatele, jejich detektivky se soudcem Ti nemají onu gulikovskou konfuciánskou noblesu. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 08. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.