„Dobrý den, paní Fabiánová!“ „Prosím? Jak jste to řekl?“ Opakoval jsem rozpačitě svůj pozdrav. „Fabianová! Já jsem odjakživa Fabianová, žádné dlouhé á,“ napomenula mě s úsměvem, z něhož jsem pochopil, že spíš než o vážnou výtku šlo paní Fabianové o to, potěšit se mými vyděšenými rozpaky. Takhle jsem se kdysi s touto dámou poznal. Rozvážná, inteligentní, noblesní a přitom skromná, vlídná, jemná. Kam se z balkonku dívala Při prvním setkání jsme si povídali o jejím dětství a rodičích, pak o vesměs veselých okamžicích z jejího uměleckého života. Seděli jsme v prostorném obývacím pokoji, v němž byla dominantní velká knihovna s vystavenými fotografiemi některých hereččiných oblíbených kolegů. Vlastně jsem si zapamatoval – kromě fotografie jejího v té době již nežijícího manžela Bohuše Záhorského – jedinou osobnost, Jana Wericha s doutníkem na slavné fotografii Tarase Kuščynského. Z okna a malého balkonku bylo vpravo vidět zadní část Národního divadla. Bydlela vlastně jen několik desítek metrů od Zlaté kapličky. Teprve při našem dalším setkání jsem si dodatečně uvědomil, že jí kromě krásných vzpomínek musel tento pohled připomínat i mnoho chvil hořkosti a smutku. Tragické praktiky Národního divadla Ve svých poznámkách z několika setkání s paní Vlastou Fabianovou mám výrazně označené datum 22. 5. 1987. Tehdy jsme se hned po ránu setkali v kavárně ostravského hotelu Palace. Schylovalo se k natáčení televizního pořadu Kavárnička dříve narozených, do něhož jsem kromě paní Fabianové pozval též herce Zdeňka Dítě a Františka Dibarboru. Přiznám se, že to neveselé, co všechno jsem slyšel, mně chvílemi vyráželo dech. Kolik předčasných úmrtí našich hereckých velikánů měly na svědomí praktiky, vládnoucí od sedmdesátých let v Národním divadle! Výpovědi, na nichž se prý ze své funkce podílel kromě ředitele i herec Bedřich Prokoš (ten Prokoš, kterého ve filmu Kulový blesk prozíravě obsadili režiséři Podskalský a Smoljak do role „manžela“ Zity Kabátové, aby se tato herečka mohla po letech na plátně objevit v důstojnější roli) nazvala paní Fabianová doslova „popravami“ Karla Högra, Jiřiny Šejbalové, Bohuše Záhorského, nakonec i své. „Luděk Munzar odešel z Národního sám od sebe – sebral si líčidla, fotku maminky, že už tam prostě být nemůže…“ Zdeněk Dítě vzápětí vzpomněl na počin komunistky a herečky Světly Amortové, která prý označila 132 herců (mezi nimiž nechyběl ani on, ani Vlasta Fabianová či Dana Medřická), a ti pak nesměli vystupovat v rozhlase. Když pak paní Fabianová ještě připomněla důchody některých našich hereckých velikánů, z nichž např. ten, který pobíral Jan Pivec, činil 2 800,– (až krátce před smrtí mu byl zvýšen na 3 000,–) rozčílil se František Dibarbora: „Vždyť jenom já mám důchod osm tisíc korun!“ Proč ale o tom všem píšu právě ve vzpomínce na Vlastu Fabianovou? Protože když vyšly v roce 1993 její paměti nazvané Jsem to já? (jejichž vydání se už bohužel nedožila), ač v nich o mnohých těch křivdách psala otevřeně, ještě hodně si jich vzala s sebou do nenávratna. Ani já proto nebudu už dál luštit v těch svých neveselých poznámkách a raději tuto vzpomínku skončím jednou půvabnou historkou, kterou sice Vlasta Fabianová ve svých pamětech popsala, jenomže stručněji, než jak ji byla zvyklá vyprávět. Prstýnek z ní nadlouho udělal kněžnu V již zmiňované „Kavárničce dříve narozených“ se se Zdeňkem Dítě setkala Vlasta Fabianová před televizními kamerami jako někdejší filmová matka se svým filmovým synem. „Mamá!“ oslovoval ji Dítě vroucně a Fabianová mu láskyplně odpovídala: „Synu…“ Oba pak vzpomínali na slavný Fričův film „Prstýnek“. Při mé první návštěvě vyprávěla paní Fabianová o tomto jednom ze svých nejslavnějších filmů: „Já pak byla pořád nějaká kněžna, už mi to lezlo krkem. Hrát pořád stejný žánr, to není dobré; Růžek napsal, že ještě jeden padouch a už ho nikdo ve filmu víckrát neuvidí. Bavila jsem se tuhle s Vladimírem Rážem. Naříkal, že už na vánoce zase anoncují Pyšnou princeznu. Chlácholila jsem ho: Nic si z toho nedělej, minule šel Prstýnek a lidi zase připalovali kapry… Vlastičko, snad by to přece jen šlo! Ovšem na ten Prstýnek mám vzpomínky přece jen krásné, melancholické, nyvé. Už třeba jen kvůli svému partnerovi Františku Smolíkovi, kolegovi předrahému, který měl v sobě něco… nebeského. My mu říkali: Smolíčku Pacholíčku, ty máš oči jako anděl! Byl to moudrý muž a my ho všichni uctívali. Tak tedy na Smolíčka Pacholíčka mám nádhernou vzpomínku z následující scény: Když se navečeříme, jako já s manželem, zvedneme se a jdeme spát. Se mnou jde dlouhou zámeckou chodbou Šlemrová, se Smolíkem jeho dvorní lékař Plachta. Jedny dveře, to je moje ložnice, druhé dveře, ty vedou do manželovy ložnice. Já jsem smutná, vím celkem proč. Zastavili jsme u mých dveří, František mi políbí ruku, já mu nastavím tvář, on mě lehounce políbí na tvář a říká Dobrou noc! Já říkám Dobrou noc! A dál smutně odcházím. Ujdu asi tři kroky, když tu najednou slyším za sebou zašeptání: »Vlastičko!« Povídám si – ty ses zbláznila, to je nějaký omyl, to se ti jenom zdá. Ujdu další kroky a – zase: »Vlastičko!« Ještě víc jsem znejistěla, ovšem žádné Fričovo volání Stop! se neozvalo a tak jsem hrála dál. Když jsem vzala za kliku, najednou slyším: »Vlastičko! Vrať se! Snad by to přece jenom šlo!« Teprve teď se ozvalo Stop! A po něm hurónský smích, který si nedovedete představit. Nejvíc se smál Martin Frič, který hned přikazoval: »Nechat! Nemazat!« Snad by někde na Barrandově nebo v archivu mohla být tahle klapka uschovaná… Já pak vzala Smolíka kolem krku a povídám mu: Františku, tys mi dal! On už se zase jen tak stydlivě usmíval a říká: »Já nevím, co mě to napadlo, ale najednou se mi to nějak všechno zprotivilo – zase jít sám do tý ložnice a pít tam ty byliny…« To byl František Smolík! Pan Herec, Mistr! A víte, že když byl v důchodu, nemohl si koupit ani knížku? Jednou se mně ptal, co s Bohouškem děláme s časopisy, když už je máme přečtené. Co by? Vyhazujeme je. »A – nemohli byste mi je schovávat?« Tak jsme mu schovávali alespoň ty časopisy…“ Pozdní svatba Když se v roce 1971 Vlasta Fabianová s Bohušem Záhorským vzali, jemu bylo už pětašedesát let a jí zbýval do šedesátky jeden rok. Zavzpomínal jsem si u paní Fabianové na televizní seriál pro zahrádkáře, který se začal objevovat na obrazovkách někdy začátkem sedmdesátých let a v němž v roli zkušeného zahradníka poučoval a radil populární herec Záhorský, jak a co dělat se svojí zahrádkou v různých ročních obdobích. Byl to pořad veleúspěšný a pan Záhorský si jím velmi brzy vysloužil pověst na slovo vzatého odborníka. Zahrádkáři se na něho obraceli s dotazy a žádostmi o rady všeho druhu, tak přesvědčivě totiž tu roli zahradníka hrál. „Ano, hrál. Měl sice kolem chaty terasovitou zahradu, ale ve skutečnosti se na jejím zušlechťování osobně nepodílel. Víc totiž pokazil, než zušlechtil, proto péči o zahradu svěřil raději skutečnému odborníkovi, profesionálnímu zahradníkovi,“ zasmála se při té vzpomínce. To, co Bohuš Záhorský nesvedl na své zahrádce, dokázal prý fantasticky v kuchyni u sporáku. Jeho kulinářské umění prý bylo vskutku vynikající (v tom si dobře notovali s kolegyní Jiřinou Šejbalovou) a pan Záhorský vždy zářil štěstím, měl-li se před nějakou společností jako kuchař předvést. Stačilo mu zapálit si dýmku a mlčet „Bohoušek byl strašně málomluvný, což u herce bylo s podivem.“ Vzpomínala paní Fabianová. „Bujaře veselý on nebyl nikdy. Měl smysl pro tichý, nehalasný anglický humor. Svoji málomluvnost vysvětloval asi takhle: »Mně na stará léta stačí, kolik jsem toho namluvil na jevišti, ve filmu a na estrádách. Dnes už mi stačí jen zapálit si dýmku a mlčet.« Nejraději vzpomínal na dobu strávenou v Osvobozeném divadle, nikdy ovšem nemluvil o sobě. Pro novináře bylo strašně těžké dělat s ním interview. Bylo nás sedm a jeden jsme umřeli Pokud už přistoupil na to, že rozhovor poskytne, nikdy si neodpustil hned také dodat: »Počítejte ale s tím, že o všem na světě budu mluvit, jenom o sobě ne!« Kolikrát jsem to už nevydržela a musela se do toho vložit. Dostal otázky a já mu povídala: »Bohoušku, pojď, já ti s tím pomůžu: Tak – kolik vás doma bylo dětí?« »Sedm. A jeden jsme umřeli.« »Co to říkáš?! « »Bylo nás šest kluků a jedna holka, Máňa. No a tak jsme si nacvičili takovou sborovou větu: Bylo nás sedm a jeden jsme umřeli.« »Co bys mohl říci o své mamince?« »Maminka nosila slunečník, když slunce nesvítilo, anebo deštník, když nepršelo.« Zkrátka dělat s ním rozhovor o něm samotném bylo skutečně nesnadné.“ Na tváři láskyplně vzpomínající paní Fabianové se opět usadil její známý andělský úsměv. A já si v tu chvíli v duchu říkal, jaké štěstí jsem měl, že jsem v době svých novinářských začátků nemusel jít za panem Bohušem Záhorským napsat s ním rozhovor! (Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) |