Ondřej Suchý: Jak mi pan Branald diktoval
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
K následujícím řádkům bych mohl napsat dlouhou předmluvu v níž bych vzpomínal, jak jsem jezdíval kdysi v létě na dovolenou do Kerska, na chalupu k rodině spisovatele a cestovatele F. A. Elstnera, kde mě Frank – jak jsem mu směl říkat – seznamoval s úžasnými obyvateli tohoto malebného místa. Ze známých umělců tu nepobýval pouze Bohumil Hrabal! Elstnerovým sousedem byl například hudební skladatel Zdeněk Šikola, o kus dál malíř Milan Albich a dál pak také spisovatel Adolf Branald.  Byl jsem tenkrát redaktorem Sedmičky, časopisu pro mládež (tehdy to stále ještě nebyla Sedmička pionýrů – psal se rok 1969), a tak jsem chtěl pana Branalda požádat o rozhovor. Ochotný Frank hned, že jdeme k Branaldům a dohodneme se s panem Branaldem, kdy by si pro mě mohl udělat čas. U Branaldů jsem se představil a hned také poprosil, jestli si mohu pana spisovatele vyfotografovat s jeho synem Ríšou, když budeme spolu „dělat“ ten rozhovor pro Sedmičku. Pan Branald souhlasil, já udělal pár nepříliš ostrých fotek a domluvili jsme se, že druhý den dopoledne za mnou přijde k Elstnerům. Druhý den jsem s panem Branaldem usedl ke stolu, zapnul malý diktafonek a nervózně mu položil první otázku. On nejspíš viděl, jakou z něj mám trému – bylo mi 23 let a redaktorem jsem se tehdy stal poprvé v životě – a tak začal soustředěně vyprávět na mikrofon. Dělal pauzy, dělal tečky a po určité době svůj dlouhý monolog skončil. Fascinovaně jsem na něj hleděl. Po celou dobu jsem se už nemusel dál ptát a jak jsem později zjistil, pan Branald mi prakticky celý „můj“ článek nadiktoval tak, že jsem ho z diktafonu v podstatě jen přepisoval. Šéfredaktor Jan Ryska byl navýsost spokojený a na redakční poradě mě velmi chválil. A pak rozhodl o titulku: „Ondřeji, nazvi to Laň má krásné hnědé oči!“ Tak jsem ho poslechl. Nu a dneska, po čtyřiceti letech, ho uposlechnu také… |
| Adolf Branald „Laň má krásné hnědé oči“ Jestliže vám mám vyprávět o svých školních letech, začal bych asi vzpomínkami na své nejmilejší učitele. Měl jsem štěstí na mnoho škol. Byl jsem totiž herecké dítě — tatínek byl herec, maminka herečka. Dnes jsou herci řádnými zaměstnanci, obyčejně nějakého „kamenného“ divadla, ale v mém mládí byli ještě herci kočovní, ke „kamennému“ divadlu se dostali jen někteří. Můj tatínek tedy začínal u kočovného divadla a já, který jezdil s rodiči, jsem tak měl štěstí chodit do škol asi na padesáti místech po vlastech českomoravských. Vím, že jsem začínal v Moravské Ostravě. Z té doby mám stále v srdci velmi hezkou vzpomínku na svoji první učitelku Marii Rozsypalovou. Nosila bílou blůzičku, bylo jí dvaadvacet-třiadvacet a na krku měla krásnou černou sametovou stužku. A vyznačovala se tím, že jsem ji měl moc rád. Proč jsem ji měl moc rád? To už dneska nevím. Vím jen jedno, že mě Marie Rozsypalová naučila mít rád lidi. Mám na ni krásnou památku — dodnes mám schovanou svou první písanku a v té písance mám od ní krasopisně předepsanou větu: „Laň má krásné hnědé oči.“ Často se k té větě vracím. Nevím proč. Který z předmětů mě naprosto nezajímal, to byla algebra. K matematice jsem neměl vůbec žádné sklony, zato jsem však měl rád češtinu, dějepis a zeměpis. To byly předměty, které mě vždycky nesmírně zajímaly, za což mohu také děkovat druhému z učitelů, na které dodnes tak rád vzpomínám. Tedy, na měšťance to byl učitel Ladislav Horák, který mě dokázal naučit jednu nesmírně důležitou věc: zařazovat. Vidět zařazeně, vidět v určitých souvislostech. Já měl totiž popletené zařazování, popletené letopočty, nevěděl jsem, co bylo napřed, jestli Přemysl Oráč nebo Přemysl Otakar. (Čím to bylo — k tomu se ještě vrátím.) Říkám to trochu vulgárně, ovšem jenom proto, aby vyšlo najevo, že tento učitel Horák mě naučil souvisle myslet, dívat se nejenom na dějiny, ale na celý svět vůbec v nějakém logickém sledu, v nějaké posloupnosti. Třetího učitele, na kterého nezapomenu, jsem měl na obchodní akademii. Byl to známý filolog — Jan Kaňka, profesor češtiny a německé literatury. Ten mě zase naučil milovat literaturu. Věděl, že k ní mám blízko, že ji mám rád. Měl takový krásný způsob zkoušení. Vyvolal mě a řekl: „Tak mi řekni co chceš.“ A věděl, že nebudu švindlovat. A já mu říkal, co chci a co mám rád. Tak tedy — učitelka Rozsypalová mě naučila mít rád lidi, učitel Horák mě naučil zařazovat a dívat se na svět souvisle a profesor Kaňka mě naučil mít rád literaturu. Samozřejmě že jsem měl štěstí i neštěstí na další různé učitele, protože jsme přicházeli, jak se říkávalo, „na štaci“ do různých větších i menších měst, ale žádný z nich se těmto třem nevyrovnal. Tatínek mě vždycky vzal za ruku, přivedl do školy a pan řidicí nebo pan učitel mi řekl: „No, tak si sedni támhle dozadu, do poslední lavice, a nedělej nám žádný tajtrlíky, nevyrušuj při vyučování…“ Já jsem si tam sedl a byl jsem tak trošku takovou černou ovcí. Samozřejmě že jsem klukům ty tajtrlíky dělal — a s gustem — někdy za švestky, někdy za chleba se sádlem. Vím, že jsem u kluků vždycky našel velkou oblibu. Dalo by se to dnes přirovnat, jako když mezi obyčejné lidi přijde námořník; zkrátka byl jsem něco extra. Ovšem toto extra mě svým způsobem také poznamenávalo; přece jenom jsem se od ostatních lidí nějak lišil. Někdy mi to dělalo dobře, někdy mi to dobře nedělalo, protože kluci přece jen nedůvěřovali, nebrali mě s sebou na ty švestky... Mnohem hůř se tento nezvyklý učební systém projevoval v tom, že moje vědomosti byly velice podivné — byly v nich propasti a byly v nich výšiny. A tady vám konečně mohu vysvětlit, co jsem nakousl ve spojitosti s učitelem Horákem — proč jsem měl popletené to zařazování. My jsme třeba jezdili a projížděli městy, kde se ve škole brala jako z udělání po celý rok násobilka třemi a já se tak vůbec nedostal k násobilce dvěma. Třemi jsem uměl násobit, ale dvěma ne. Jiný příklad: Nevěděl jsem, kdo byla Libuše. „Libuši“ jsme nehráli, byli jsme malá společnost, neměli jsme ji na repertoáru. Zato jsme však měli na repertoáru od Bozděcha „Světapán v županu“, to byl Napoleon, takže jsem velmi suverénně ovládal Napoleonovy zákulisní rejdy, ale kdo to byla Libuše nebo kdo byl Žižka, to jsem nevěděl — „Žižku" jsme také nehráli. Moc rád bych vám na konec toho svého vyprávění řekl také nějakou veselou historku nebo příhodu, ale nevím, zda ji budete považovat za legraci. Byli jsme v Milovicích a tatínek mi řekl, že už budu muset chodit pořádně do školy. Pro mne, coby desetiletého kluka, a pro mé rodiče to znamenalo velké rozhodnutí, protože jejich domov a můj domov, to byli oni a to jsem byl já. Nic jsme neměli. Bedny s garderobou, tatínkova cigártaška, maminčina „gulma“, na které si pálila vlasy, a jinak jen ty hostinské pokoje. Čili — náš domov jsme byli my tři. Já byl jediný kluk. Přesto mi ale táta řekl: „Musíš jít do Prahy, k tetě. A musíš pořádně chodit do školy!“ Maminka si odpoledne půjčila od kvartýrské plech, napekla štrůdl, sbalila mi do takového proutěného košíčku prádlo a — šla hrát Mahulenu. To zrovna hráli „Radúz a Mahulena“. Večer po představení přišli, povídali jsme si, myslím, že jsme tu noc vůbec nespali. Ráno jsme pak vyrazili z Milovic na vlak do Lysé. Šli jsme takovou dost smutnou švestkovou alejí, muselo to být někdy na podzim, kdy už nebylo moc listí, táta nesl košíček a já si nesl ten štrůdl, který mi dali do škatule od bot. Když jsme došli až na dohled k té Lysé — viděli jsme věž od kostela —, tak se tatínek zastavil, abychom se mohli rozloučit. Nechtěli jsme se loučit na nádraží, protože herci neradi hrají tyátr civilistům mimo divadlo. Proto jsme se tedy loučili tam, na silnici. A tatínek, aby zakryl své pohnutí (vždyť jsme byli herci, lidé otrlí, na vše zvyklí!), tak najednou povídá mamince: „Hele, jaký jsi mu udělala ten štrůdl?“ I vytáhli jsme z krabice každý jeden kousek štrůdlu a jedli, ochutnávali. „No, dobrej,“ povídá tatínek. Pustili jsme se tedy do druhého štrůdlu. A tak jsme jedli a jedli, až jsme štrůdl snědli všechen, prázdnou škatuli jsme tam zahodili do pangejtu a — teď už nebylo zbytí, už jsme museli od sebe. No — maminka mě bafla, přitiskla k sobě, začala brečet, táta se koukal statečné do polí, a když už to trvalo hodně dlouho, tak si povzdechl a řekl: „Tak pojďte zas zpátky.“ A šli jsme zas zpátky... My jsme se měli hrozně rádi ... Tak. A to je tedy ta veselá historka, kterou znám! |
Foto © Ondřej Suchý
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ivan Rössler |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jitka Molavcová |